táborité čítaly 15000-18000 pěšáků, 700 jezdců a 400 vozů
panská koalice čítala 25000 pěšáků, 1200 jezdců a 720 vozů
Po drobné přeháňce se daly do pohybu vozy obou stran, bylo to složité manévrování, protože obě strany se dokonale znaly a navzájem spíše vyčkávaly na protivníkovu chybu.Vypadalo to, že se první chyby dopustil Krchlebcův vozový šik panské jednoty, který se příliš přiblížil k táboritské hradbě, kde se dostal do prudké palby. Část vojska panské jednoty se v té chvíli obrátila a se spuštěnými korouhvemi ustupovala. To byl okamžik, kdy táborité jako v ostatních bitvách vyrazili za prchajícím protivníkem. Tentokrát to ovšem byla osudová chyba, protože zpáteční cestu do částečně rozevřené vozové hradby jim odřízla záloha panské jednoty. Obrněné jezdectvo tak snadno přemohlo nechráněnou pěchotu táboritů a další oddíly panské jednoty dokonaly dílo zkázy v téměř nechráněné vozové hradbě.
Bitva u Lipan byla tragická především tím, že zde bojovali češi proti čechům. Další tragédií bylo samozřejmě obrovské množství mrtvých a raněných, pobytí a za živa upálení zajatci.
Nebyl to problém jenom náš, ale celého tehdejšího křesťanského světa. Jediný rozdíl byl snad v tom, že první bojovníky kalicha přivedla pod válečné korouhve vyšší touha, než námezdné žoldnéře, kteří se potloukali po Evropě a sloužili právě tomu pánu, jenž zaplatil víc. Ovládali meč, kuši, později střelnou či jinou zbraň a už se ani neuměli živit jinak. V mezidobích míru mezi dvěma válkami si pomáhali loupežením a stávali se postrachem pokojných obyvatel. V absurdním kolotoči si pak vládcové rychle vymýšleli nové války, které by žoldnéře odvedly z jejich země. Na mrtvé se nehledělo. Byli jen vítáni. Jenomže na jejich místo se ihned stavěli jiní. Husitská polní vojska ve chvíli svého zániku nebyla o mnoho lepší. Válčící strany v Čechách se dávno dohodly o míru. Rozptýlené skupiny se zvolna spojovaly podle svého přesvědčení a záměrů. Rebelující husité mírotvorce nazývali zrádci a sami si odnášeli punc vrahů a zlodějů. Vznešenost myšlenek se z boje dávno vytratila. Po slavné éře Žižkově teď stáli proti sobě ti, kteří jednáním dospěli ke kompromisu, a nezlomní, pro které byl vyznáním jen boj. Kališnický kněz Prokop Veliký, nebo také Holý, který se předtím uchýlil do ústraní, se ve chvíli nebezpečí vrátil do bojových řad. A tak se setkali. Druhé straně velel pan Diviš Bořek z Miletínka, který se učil válečnému umění po boku Jana Žižky. A na obou stranách stála v několika řadách proslulá vozová hradba. Zvítězit mohl jen ten, komu se podařilo nepřítele vylákat. Zprávy o průběhu krvavé bitvy jsou nejasné. Jisté je jen to, že v zápalu boje dřív tak prozíraví bratři podlehli válečné lsti. Fingovaný útok na vozovou hradbu a potom zdánlivě bezhlavý útěk, který se až příliš podobal útěku skutečnému, vylákal neprozřetelné bratříky k pronásledování. Když opustili obrannou hradbu a dostali se dál, zasáhla připravená jízda a vklínila se mezi pronásledovatele a jejich vozy. Už se k nim nedostali. Do otevřené hradby vnikli nepřátelé a nastalo spíš vraždění než boj. Přesto bratrská vojska kladla tuhý odpor. Osudný boj trval celý den a noc. Teprve druhý den se dalo mluvit o konečném vítězství. Nezlomná síla táborů a sirotků byla zničena navždy. Jejich vůdcové padli. Vítězové nebrali zajatce, ale povraždili tisíce bojovníků, kteří se za poslední léta stali z bojovníků božích postrachem celé Evropy. Kdo z nich si zaslouží uznalou vzpomínku? Vítěz? Poražený? Hrdina a vrah se liší jenom tím, z které strany se pozorovatel dívá. Ať tak či tak, slavná éra husitských bojů bitvou u Lipan skončila. Mnozí si oddechli. A mnozí plakali.
Napsala Ludmila Vaňková, ilustrace Richard Köhler Magazín Koktejl - květen 2002
