Do podzemních prostor je možno sestoupit po schodech z domovních sklepů většiny budov v historickém jádru města. Prohloubené sklepní prostory, nacházející se 2 - 4 m pod povrchem, tvoří první patro, z něhož lze sestoupit do patra druhého, do hloubky 4 - 6 m. Pod některými významnými domy a paláci je v hloubce 10 - 14 m raženo i patro třetí. Nyní je nejhlubší místo celého jihlavského podzemí 22 m pod povrchem.
Chodby jsou raženy ve skalním rulovém ostrohu nejen pod budovami okolo náměstí, ale zabíhají i do přilehlých ulic, kde se několikerým způsobem rozvětvují. Tvoří tak rozsáhlé bludiště štol s výklenky, slepými chodbami a rozšířenými prostorami, tvořící místnosti a někde i celé sály. Délka chodeb není všude stejná, například od radnice vedou až do středu náměstí, kde je u morového sloupu ústící otvor se schodištěm, takže do podzemí lze vstoupit i přímo v centru náměstí. Další takový vstupní otvor byl roku 1961 objeven uprostřed dolní části náměstí při hloubení rýhy pro kanalizační potrubí. Ústí tohoto vstupu bylo přikryto dvěma plochými kameny, jež byly půl metru pod původní kamennou dlažbou. V chodbách se až do 60. let našeho století dochovaly nízké dřevěné lavice pro uložení sudů s pivem; strop na nimi byl zčernalý od vysířování těchto sudů.
Podzemní chodby byly před provedením zpevňovacích prací široké 2 - 2,5 m a vysoké 1,8 - 2 m. V místech, kde byla skála měkčí a hrozilo sesutí, došlo ve druhé polovině 17. Století ke zpevnění chodeb cihlovými pásy. Cihly jsou velmi úzké, na délku měří 32 cm. Dokladem doby provedení tohoto zpevnění je letopočet 1655, vytesaný do cihlového pásu v chodbě směřující od radnice pod morový sloup.
Podlahy chodeb byly původně dlážděny cihlami, místy je tvořila dusaná hlína. Pod podlahou vedl uprostřed chodby odtokový žlab, obložený a krytý plochými kameny. Sem se sváděla veškerá spodní voda a byla odváděna do dalších, tzv. kanalizačních chodeb. Třetí patro nemělo odtokový žlab, na konci chodeb byly v nejnižších místech vytesány vsakovací jámy, jimiž se voda ve skalních puklinách samovolně ztrácela. Při betonování byly při stěnách chodeb v podlaze vybudovány nové odtokové kanály, které nahradily původní odtokové žlaby. V chodbách, kde se počítalo s větším průtokem vody, tvoří odtokový kanál celá šířka chodby, krytá 30 cm nad podlahou kachlíky, po nich je možno procházet po suchu i za silných přívalů vody.
Podzemní prostory byly odvětrávány ventilačními šachtami vedoucími ze stěn nebo stropu chodeb i místností na povrch. Zde bylo ústí kryto kamennou deskou vsazenou mezi dlažbu. Uprostřed této desky byl kulatý otvor, přes nějž bylo osazeno želízko ve tvaru kříže nebo hvězdy. V roce 1961 při úpravě povrchu náměstí i ulic byla bohužel většina těchto větracích průduchů zaslepena, což způsobilo značné zvýšení vlhkosti vzduchu v podzemí. Teplota vzduchu se pohybuje v rozmezí 8 - 10 °C.
Na mnoha místech v podzemí lze dojít k podzemním studnám, které byly ve středověku hloubeny buï vedle vstupního schodiště, nebo ve výklencích, odbočujících z hlavních chodeb. Nad těmito výklenky byl vyražen otvor, kterým se ze sklepních prostor spouštěl do studny okov. Kdysi byla v ulici U mincovny soukromá sodovkárna, která z jedné takové studny brala vodu na výrobu limonád. Dnes je voda mající stabilní teplotu 5 °C sice stále křišťálově průzračná, obsahuje však vysoké procento dusičnanů. Při sanaci podzemí se zjistilo, že tyto studny jsou pokladnicemi středověké keramiky.
Kromě hlavních, průchozích chodeb byly v podzemí štoly široké 60 - 70 cm a vysoké 1 - 1,7 m, které tvořily středověkou městskou kanalizaci odvádějící spodní a povrchovou vodu z města ven do hradebních příkopů. Zde byla jejich ústí opatřena dubovými šoupaty, jež bylo možno zcela uzavřít. Poslední z těchto šoupat se dochovalo až do roku 1951, kdy bylo zničeno při výstavbě Znojemského mostu přes údolí Koželužského potoka, kam kanalizační stoka ústila. Síť středověkých kanalizačních stok plní na mnoha místech svoji funkci dodnes, štoly jsou pouze zpevněny a napojeny na kanalizaci novou.
Posledním typem chodeb jsou tzv. chodby únikové (výpadové). Jimi bylo možno za časů obležení Jihlavy opustit město, neboť ústily až za hradební příkopy. Dnes jsou známy tři chodby tohoto typu, průchozí po celé délce. První vede pod ulicí Matky Boží za ulici Hradební, druhá pod Znojemskou ulicí k učňovskému středisku Jihlavanu a třetí vede pod Okresní knihovnou a vyúsťuje na Heulosu.
Naprosto přesný rozsah podzemního labyrintu není znám, ve středověku žádné plány zhotoveny nebyly. O první souborný plán celého bludiště se pokusil jeden jihlavský německý stavitel, který sestoupil více než stokrát do podzemních prostor a podrobně je zmapoval. V období 2. světové války byl však již téměř dokončený plán zničen. Po válce nebylo podzemí nijak plánovitě zkoumáno a na mnohá propojení jednotlivých úseků se přicházelo jen náhodou. Teprve po roce 1964 po provedení hydrogeologického průzkumu, bylo podzemí přesně zaměřeno a zmapováno.
Dlouho se jihlavští historikové domnívali, že podzemní chodby jsou zbytky starých dolů na stříbro. Tyto názory, pocházející převážně z 19. století, mají svůj podklad v zápisech v městských knihách ze 16. století, kde je psáno, že rudné štoly byly hnány až pod město. Tak např. v záznamech z roku 1528 je uvedeno, že Vincenc Schlegel, usedlík v Jihlavě, razil jámu s chodbou, která vedla pod klášterem sv. Kříže do města. Roku 1540 vedl štolu proti kostelu sv. Kříže J. Štefl a za Studentským mlýnem kutal v těsné blízkosti města v letech 1540 - 1542 Ondřej Slávek. Voda z této štoly vytékala do studánky nad starým Brněnským mostem. Při geologickém průzkumu podzemí v polovině 60. let našeho století však bylo zjištěno, že rulový ostroh, na němž je vystavěno město Jihlava, neobsahuje ani zlomek stříbronosné rudy. Podoba podzemních prostor je také úplně jiná než tvar klasických rudných štol.
Jiní staří historikové tvrdili, že podzemní chodby byly raženy pro vojenské účely. Avšak nikde ve starých záznamech není ani zmínky o tom, že by vojsko tyto prostory využívalo. Výjimku tvoří švédská okupace Jihlavy v době třicetileté války, v letech 1645 - 1647. Je pravdou, že chodby v případě obležení využívalo civilní obyvatelstvo. Měšťané mohli procházet libovolně z domu do domu, aniž se vystavili nebezpečí. Přenesli tak veškerý městský život z povrchu města pod zem.
Soudobí historikové uznávají třetí verzi vzniku podzemních prostor. Ta praví, že tyto chodby vděčí za svůj vznik hospodářským důvodům. Jihlava ležela na důležité křižovatce středověkých cest, a proto v době, kdy upadalo dolování stříbra, začal se prudce rozmáhat obchod a řemesla. Stavební parcely středověkých měst, tzv. městiště, byla velice úzká, do přízemí domu se vešel pouze mazhaus, kterým se vjíždělo do dvorního traktu, a klenutá místnost, sloužící měšťanům jako kupecký krám, řemeslnická dílna, případně výčep. Domy byly tehdy pouze jednopatrové, celé patro zabíraly obytné prostory. V dvorním traktu byly kolny pro vozy a stáje pro hospodářské zvířectvo. Z toho vyplývá, že kupci a řemeslníci neměli pro své zboží a výrobky vyhovující skladovací prostory. Proto se pro tento účel rozhodli využít stávajících sklepů, které stále rozšiřovali. Když 5. a 6. srpna 1328 postihlo Jihlavu silné zemětřesení, bylo mnoho dolů zavaleno a zaplaveno vodou, takže se v nich nedalo těžit. Tento první velký úpadek jihlavského hornictví způsobil, že mnoho horníků zůstalo bez práce. Toho využili jihlavští měšťané, kteří je zaměstnali na prohlubování a rozšiřování sklepení a jejich přebudování na skladovací prostory. Při rozšiřování sklepů a ražbě chodeb se tyto vzájemně křížily a propojovaly. Zpočátku docházelo k propojení zřejmě nechtěně, později plánovitě. Měšťanům propojení nevadilo, neboť všechny domy na náměstí a okolo něj patřily městskému patriciátu, který tvořil úzkou a velice pevně semknutou vrstvu obyvatelstva. Neexistuje jediný doklad toho, že by jeden měšťan druhému z podzemí něco zcizil. Před ostatními obyvateli města však patriciát rozsah podzemí přísně tajil. Z toho důvodu také ani jeden z jihlavských kronikářů neuváděl o podzemí žádné podrobnosti.
Kromě piva, vína a dalšího zboží byly v podzemí mnohdy uloženy i jiné vzácnosti. Například za husitských válek zde byl roku 1421 uschován poklad Sedleckého kláštera, z něhož zůstal v městském archívu velice cenný opis Zbraslavské kroniky. Když byla Jihlava za třicetileté války v rukou Švédů, uložil měšťan a kronikář Jan Rock veškerý písemný materiál do hlubin podzemí, protože jej Švédové chtěli zabavit a odeslat svému králi jako válečnou kořist, jak učinili v jiných městech Čech a Moravy. Tím byl jihlavský archív zachráněn pro naši dobu. Za napoleonských válek se zase několik jihlavských měšťanů obávalo drancování, a proto se rozhodli své peníze a šperky ukrýt do podzemí. Po skončení války však zemřeli na epidemii cholery, která v Jihlavě vypukla, a poklad nebyl vyzvednut. Pokud je tato legenda pravdivá, čeká na své nálezce dodnes.
Souhrnem lze říci, že první patro vznikalo ve století čtrnáctém, ve století šestnáctém patro druhé a ve století sedmnáctém byly vybudovány krátké spojovací chodby a podzemí bylo zpevněno cihlovými pásy.
Ve století devatenáctém, při budování vodovodu, plynofikaci města a výstavbě nových domů a přestavbě stávajících bylo mnoho chodeb zasypáno. Mnoho sutě bylo naváženo do chodeb, aby se ušetřily náklady na stavby. V mnoha případech tím byl porušen starý odvodňovací systém a chodby se začaly plnit vodou. Musel být pracně hledán původní odtok, aby nedocházelo k podmáčení základů domů. I mnozí majitelé domů stavěli mezi průchozí sklepení zazdívky, neboť se nezřídka stávalo, že nezvaný návštěvník vyplenil zásoby ve sklepě. V období první republiky se dále pokračovalo v přerušování chodeb, čímž se ucelenost podzemního labyrintu ještě více narušila. Za německé okupace byla část chodeb a místností pod Masarykovým náměstím upravena jako protiletecké kryty.
Po válce nebyl zpočátku o podzemí zájem, ale od roku 1956, kdy se uvolnily politické poměry, docházelo od návštěvníků Jihlavy i samotných Jihlavanů stále více žádostí o zpřístupnění alespoň části podzemního labyrintu veřejnosti. Proto nechal tehdejší kulturní odbor MěNV vyčistit 1 km chodeb, opravit vybouraná míst, instalovat elektrické osvětlení a v roce 1957 tento úsek zpřístupnil veřejnosti.
Roku 1961 bylo deštivé jaro, nadměrné srážky způsobily zvýšení hladiny spodních vod v podzemí, což ohrozilo mnohé objekty ve městě. Na náměstí se propadly těžké nákladní automobily, v Husově ulici se dokonce sesulo průčelí jednoho z domů, a proto bylo rozhodnuto okamžitě zahájit zpevňovací práce. S těmi bylo započato ve druhé polovině listopadu roku 1965, ve východním cípu dolní části Masarykova náměstí. Tam byla navezena hromada písku a vyčleněn prostor pro přípravu betonu. Pracovníci Geologického průzkumu pod vedením stavebního technika Miloslava Šmída, zpřístupnili podzemí krátkou šachtou a zahájili betonáž prvních metrů podzemí pod domy č. 23 až 25. Od roku 1966 byla betonáž prováděna nástřikem, pomocí tlakové pistole. Beton byl vháněn do podzemí potrubím stlačeným vzduchem. Touto sanací se profil chodeb snížil takřka na polovinu profilu původního.
Roku 1969 dostoupila sanace až ke zpřístupněnému úseku a prohlídky byly zastaveny. Protože se ale počítalo s opětným zpřístupněním, byla část podzemí pod Okresní knihovnou a částí kláštera sv. Kříže ponechána v původním stavu. Chodby byly pouze zpevněny betonovými políři a také původní cihlové podlahy byly obetonovány.
Armády se týká i další příběh, který se odehrál za první republiky. Když se v bývalé kavárně Central začaly záhadným způsobem ztrácet láhve nejlepšího uherského vína, zjistil majitel po dlouhém pátrání, že jeho sklep má přímé spojení podzemím se sklepením pod kasárnami. Vojáci pronikli do podzemních chodeb, kde podnikali dlouhou plavbu na neckách až do sklepa pod kavárnou, kde si zdarma vylepšovali těžký vojenský život. Kavárník instalovat do chodby mříž a od těch dob se mu již žádné víno neztrácelo.
V roce 1523 postihl Jihlavu zhoubný požár a mnoho obyvatel zůstalo bez přístřeší. Ti chudší, kteří neměli prostředky na výstavbu nových domů, bydleli v podzemí, když si zde zhotovili topeniště. Tak prožili části podzimu, celou zimu a jaro.
Roku 1529 se podle kronikáře jakýsi tovaryš zamiloval do své mistrové a udržoval s ní hříšný poměr. Aby se zbavili starého mistra, který jim v lásce překážel, zabili jej a zakopali hluboko v podzemí. Zločin však brzy vyšel najevo, oba pachatelé se na mučení plně doznali a byli souzeni jihlavským právem. Rozsudek nad nimi vynesený byl velmi krutý, jak bylo tehdy zvykem. Oba byli naloženi na hnojný vůz, se kterým se kat projížděl po náměstí. Když dojeli k domu, kde byl zločin spáchán, byli oba trháni rozžhavenými kleštěmi. Odtud byli převezeni na Šibeniční vrch, kde byla žena zaživa zahrabána a probodena ostrým kůlem. Muži pak byli zpřelámány údy a byl vpleten do kola.
Celý tento příběh se začal odvíjet u mého kamaráda Pavla Dražana-režiséra, s nímž jsem natočil řadu reportáží, odvysílaných později v pořadu Na vlastní oči.Jednoho rána mi Pavel přinesl do redakce výstřižek z novin. V článku jsem četl o záhadách jihlavského podzemí, kde prý zvláštně světélkuje chodba a odkud si někteří lidé odnášejí prazvláštní zážitky. Pavel Dražan mi nasadil do hlavy pomyslného brouka. Za pár dní jsem se sešel se záhadologem ing. Ivanem Mackerlem. Ivan přišel s dalšími nápady, jak oživit chystanou televizní reportáž o záhadách jihlavského podzemí. Čekala mě první noc. První noc v jihlavském podzemí. Už v Praze jem se totiž rozhodl, že se pokusím v jihlavských katakombách přespat. V těsném sousedství tajemného výklenku. Ještě před tím jsme však podnikli několik experimentů. Senzibilky ing Marie Lövová a Jenny Nowak se nezávisle na sobě shodly v tom, že mezi výklenkem a protější stěnou prochází něco, co by šlo pojmenovat jako kladný i záporný druh energie. Obě se také pokusily o automatickou kresbu, kdy se senzibil uvede do stavu naprostého soustředění a poté mu ruka automaticky kreslí nejrůznější obrazce. No a pak nastal můj čas. Kromě občas nepříjemných pocitů, které prožívá zřejmě každý, kdo se někdy v noci ocitne na tajemném místě úplně sám, jsem nezaznamenal nic zvláštního. Takže jsem se zavrtal do spacáku. Usnul jsem. A teď přichází první nevysvětlitelná událost. Aby bylo jasno-já netrpím na noční sny. Zřejmě spím tak tvrdě, že si pak žádný sen nepamatuji. Jenomže v té noci jsem měl sny dva. A velmi živé. A velmi symbolické pro můj osobní život. Nechci tyto sny podrobně líčit, ale o druhém snu přece jenom něco říci musím. Odehrával se totiž přímo v jihlavském podzemí. Najednou jsem zničeho nic procházel místy, která jsem znal od předešlého dne. Po nějaké době se mi podařilo dostat do zcela neznámého podzemního prostoru. Bylo to velmi zvláštní. A nebyl jsem tam sám… Pak jsem se probudil. Ležel jsem ve spacáku a na hodinkách jsem měl čas tři hodiny. Cítil jsem se nesvůj. Měl jsem totiž pocit, že to, co se před chvílí odehrávalo, nebyl sen, ale skutečnost. Všechno bylo příliš živé. Zbytek noci jsem strávil mezi spaním a bděním. Ráno jsem z podzemí odcházel ani zklamaný, ani nadšený. Žádného ducha-což se ostatně dalo předpokládat-jsem neviděl. Přesto však tento příběh první jihlavské noci měl pointu. O pár dní později jsem si na videu prohlížel materiál, který jsme dole natočili. Bedlivě jsem se díval zejména na to, co pořídila časosběrná kamera. Najednou-nevěřil jsem svým očím- vidím sám sebe, jak vylézám ze spacáku, obouvám si boty a náhle zmizím. V dalším záběru však zase ležím klidně ve spacáku. Podle časového kódu jsem zjistil, kdy byl tento záběr pořízen. Teď se držte-bylo to těsně před třetí hodinou, tedy, v době mého druhého snu. Na inkriminovaný záběr jsem se díval několikrát za sebou.
Nakonec jsme celou záležitost uzavřeli s tím, že kamera mohla mít drobný časový výpadek a já zřejmě v onu dobu opravdu vylezl ze spacáku. Další natáčení mělo být osudové což jsme v tu chvíli samozřejmě netušili. Pro další nocování v podzemí jsem si zvolil svatojánskou noc- z 23. na 24. června, což je doba, jak tvrdí zastánci paranormálních jevů, velmi náchylná na výskyt tajemných úkazů. První záhadný úkaz jsem zaznamenal okolo třetí hodiny ranní. Všiml jsem si, že v mé bezprostřední blízkosti se zčista jasna objevil podivný a zvláštně tvarovaný oblouk z jakési mlhoviny.. „Lovci duchů“ tvrdí, že se takto zjevují bytosti, které nepatří do našeho světa. Další překvapení mělo přijít za pár hodin. Zjistil jsem totiž, že magnetofon, který po celou noc normálně pracoval, o čemž jsem se několikrát v průběhu noci přesvědčil, nenahrál ani jediný zvuk. Že by nakonec měli pravdu „lovci duchů“ kteří tvrdí, že při setkání s tajemnými úkazy záznamová technika selhává? Největší šok mě ale čekal ve střižně. Zrovna jsme si prohlíželi záběry, které jsem pořídil malou kamerou. Časový kód ukazuje pár minut po čtvrté hodině. Minuty běží. Ano teď záběr klouže po stěně. Uvědomuji si, že jde o poslední okamžiky před mým podivným a nevysvětlitelným setkáním. Stále jde kamera po stěně. „Vrať to! Rychle to vrať!“ slyším z úst Pavla Dražana. Vracíme materiál o několik vteřin zpátky a pouštíme film znovu. A pak HO uvidím. Už podruhé.. Jenomže už nestojí přede mnou, ale je na stěně, nebo snad před stěnou? Najednou vše chápu-těsně před tím, než se mi stín zjevil uprostřed chodby, natočil jsem ho na stěně, nebo před stěnou, byť jsem ho v té chvíli ještě nezaregistroval. Dlouho jme váhali s odvysíláním reportáže. Řadu týdnů. Měli jsme obavy, zda nebudeme po odvysílání napadeni a označeni za mystifikátory… Ale pak jsme reportáž přece jen odvysílali. Vyvolala mimořádný ohlas. Lidé psali, telefonovali, přicházeli za náma do redakce. Ale ani po tomto zážitku jsem nezačal věřit na duchy či jiná tajemná zjevení. A ve skrytu duše jsem se utěšoval nadějí, že se můj zážitek nějak racionálně vysvětlí. Možná to byl přece jenom můj stín - zkreslený podivnými zákony optiky. V další fázi natáčení jsme nasadili georadar. V oblasti výklenku potvrdil geologické poruchy a možná nějaké dutiny. Pak přišla na řadu thermokamera. Přístroj, který zaznamená každou sebemenší změnu teploty. Zůstal jsem v jihlavském podzemí opět sám. Opět celou noc. A s nejmodernější technikou. Přesně o půl páté-ve stejné době, kdy se mi před časem zjevil tajemný stín-zaznamenává obrazovka termokamery prudkou změnu teploty. Nešlo jen o nějaký závan vzduchu-ta změna trvala dlouho, celých šest minut. V okolí skalního výklenku se opět něco dělo. Něco, čemu nerozumím. Od těch chvil uplynulo už několi měsíců. Je hluboká noc. Trávím ji uprostřed skal, které mám rád a do jejichž sousedství se uchyluji, když mám jen chvilku času a když chci být co nejblíže přírodě a jejímu tajemství. Jsem úplně sám, ale myšlenky mi chtě nechtě zalétají do Jihlavy. Do zdejšího podzemí, do míst, kde jsem prožil největší dobrodružství svého života. Tak silný zážitek nebude asi jen tak překonán, i když chystám další dobrodružné cesty. Jihlavské noci, zejména ta druhá, nejdelší, osudová, mě svým způsobem poznamenaly. A proto cítím touhu poděkovat. I KDYŽ VLASTNĚ NEVÍM KOMU..DĚKUJI. ZA TO, ŽE UŽ DNES VÍM MNOHEM VÍCE, NEŽ JSEM VĚDĚL
