|
Tato knížka byla napsána před šestadvaceti
lety v Anglii, avšak teprve nyní, v r. 1668, byla vytištěna a zpět do Anglie
zaslána.
VĚNOVÁNÍ CESTY SVĚTLA
SVĚTLŮM OSVÍCENÉHO STOLETĺ
KRÁLOVSKÉ LONDÝNSKÉ SPOLEČNOSTI, JEŽ
ÚSPĚŠNĚ POMÁHÁ NA SVĚT RODÍCÍ SE VĚCNÉ FILOSOFII,
pozdrav a přání úspěchu!
*
SLAVNÍ MUŽOVÉ, ne neprávem je posílána
knížka o Cestě světla vám, služebníkům světla (jejichž úsilí v čerpání
světla přirozené filosofie z hlubokých studnic pravdy počíná mít v Evropě
znamenitou pověst). Také proto, že tato knížka vznikla tam, kde nám
slibovaný obor činnosti k dosažení světla a pravdy přešel na vás podle onoho
Kristova výroku, kterého lze podle smyslu použít zde: "Jiní začali
pracovat a vy jste převzali jejich práci." Přijměte knížku jaká
je a k tomu účelu, k němuž se posílá zpět tam, odkud přišla.
2. Je tomu asi čtyřicet let, co chtěl Bůh, aby se v mém srdci zrodila
přání podobná přáním Davidovým, že jsem volal: Sešli, Bože, své světlo
a svou pravdu, aby mne vedly a dovedly na tvou svatou horu, do tvých stánků
(Žal. 43, 3). Bylo to tehdy, když byla zpustošena má vlast, církev a školy.
Když pak brzy plameny válek zachvátily také sousední říše a potom Evropu
a hrozila zkáza všemu křesťanstvu, nemohlo mě nic více utěšit, než dávné
sliby boží o posledním světle, že konečně přece jen překoná tmu. A tu
jsem si myslil, že bude-li požadována nějaká účast lidí, nebude to nic
jiného, než aby mládež, která má být vyproštěna z labyrintů světa, byla lépe
o všem poučována (hned od prvních základů). K tomu účelu bude třeba
složit nějakou universální knihu, která by pozvolna vedla mysli lidí ze tmy
na světlo, z předešlých nejistých domněnek na jedinou prostou cestu věčné
pravdy.
3. Některé napsané úvahy o této věci byly poslány do Anglie a vydány
tiskem pod názvem Praeludia conatuum pansophicorum (Předehra
pansofických snah) nejprve v Oxfordu, pak v Londýně. Já pak jsem byl r. 1641
povolán do Londýna na radu některých zbožných theologů a biskupů (zbožně
pečujících o šíření evangelia k národům světa, když tehdy v Anglii vznikla
nová příležitost k šťastnému provedení setby). Dostavil jsem se a byly
započaty v těchto věcech porady, požívající veřejné podpory. Ale protože
právě v těchto dnech vznikly veřejné nepokoje, které nedovolily dovést
žádnou z porad ke konci, byl jsem opět propuštěn s podmínkou, abych,
obnoví-li Bůh klid, neodmítl se vrátit. Odešel jsem tedy, zanechav
v Londýně část myšlenek uvedených ve spise s názvem Cesta světla dosud
vyhledaná a i dále vyhledávaná atd. Ale kdo z nás mohl tušít, že trest
boží bude trvat tak dlouho? Běda nám, protože jsme hřešili (Pláč
Jerem. 5, 16). Žije přece dosud Hospodin, požehnaná skála naše,
Bůh našeho spasení (Žal. 18, 47), k němuž se mají obrátit všechny
končiny země, aby se před ním skláněly všechny národy. Poněvadž Hospodinovo
je království, on sám bude vládnout národům (Žal. 22, 28, 29).
4. Tak jsem tehdy odešel z Anglie, ale moje naděje, tkvící pevně v Bohu,
mne neopustila, naopak onen sladký sen Jeremiášův (o podivuhodném
obnovení církve i k vůli světu samotnému, jer. 31, 26 a v celých
kapitolách 31, 32, 33) mi ustavičně tanul na mysli, s ustavičnou touhou, aby
v této věci pomohla dobrotivost boží. A postoupily během doby tyto svaté
touhy natolik, že sotva ještě zbývalo kam dále postupovat po sepsání díla
o sedmi částech; dotknout se zde jeho stěžejníck bodů přijde vhod
vám, kteří již máte veřejný souhlas k pátrání po pravdách, aby se,
shledáte-li, že také naše nové nálezy jsou pravdivé, poklad
spojený s pokladem (míním poklady světla a pravdy) stal bohatší.
5. V první části našeho díla je zcela nový universální cíl,
náprava věcí lidských všech, ve všech, veskrze. Nebudeme-li toho
dbát, částečné úsilí ukáže se vždy a všude marné.
6. V druhé části je nové, že k onomu universálnímu cíli se ukazují nové
cesty. Jestliže se osvědčí, stane se zřejmým, kam je možno dojít, ba kam
nedojít je nemožno. Ukazuje se však, že se osvědčí: všem jsou zajisté stejně
vrozeny principy trojího druku, stejně potřebné pro veškerou
činnost, v ě d ě t, c h t í t, m o c i. Rodí se totiž s každým člověkem
normy všeho co lze vědět, jež nazýváme obecnými pojmy, dále
popudy ke všemu, co si lze přát, jež jmenujeme obecnými
instinkty, a nástroje všeho, co lze dělat, jež nazveme obecnými
schopnostmi. Hle, zde je ta nové, třídy obecných instinktů a obecnýck
sckopností! Neboť filosofové mluvili dosud jen o obecných pojmech a ani
ty nikdo z nich nevypočetl a neuvedl v řád; byly ponechány roztroušeny, tak
jak se kterému člověku pří té či oné příležitosti namanou. My jsme měli za
to, že je třeba tyto základní potůčky moudrosti nejprve uvést zpět k jejidh
pramenům a rozdělit je podle tříd. Pokusili jsme se tedy roztřídit podle
zcela nové soustavy do tabulek nejen pojmy, ale i instinkty
a schopnosti tak, aby odtud bylo zřejmé, že je nemožné, aby se na těchto
základech všeobecné lidské moudrosti nemohli shodnout všichni lidé.
7. Poněvadž jsme pak shledali, že ony tří vrozené předpoklady mohou
stačit k vyčerpání veškeré rozmanitosti věcí (jakkoli rozsáhlé) a že se jich
může použít jako normy na všechno, oo svět obsahuje a že jestliže se něco
někdy odchyluje od předem stanovených měřítek božích (zjeveným slovem
božím), může to být napraveno, odvážili jsme se sestavit ze všech těchto
předpokladů jedinou osnovu všeobecné lidské moudrosti (tj. všeho, co
má člověk na zemi vědět, mluvit a konat) s názvem p a n s o f i e. Ta by
jednou souvislou metodou (podobnou řetězu) neporušitelným pořádkem nikde
nepřerušeným vykládala všechny věci tohoto i budoucího věku, zjevné i tajné
tak, aby nikdo, kdo je bude s pozornou myslí přehlížet, nemohl nerozumět
všemu a musel se vším souhlasit.
8. A poněvadž jsme shledali, že ony tři věci, totiž vědět, chtít
a moci, vypadají podobně v celé lidské přirozenosti, u všech národů,
věků a stavů, odvážili jsme se rozšířit úsilí na vyhledávání cest a způsobů,
jimiž by se mohla táž obecná moudrost předkládat každému, kdo se zrodil
člověkem, aby nezůstalo žádné nadání nezušlechtěné, nebo se ponechalo
v nesouladu s obecnou harmonii, nýbrž aby každé nadání bylo osvíceno týmž
pansofickým jasem.
9. Poněvadž jsme konečně shledali, že v pronikání s tímto světlem
k národům je jedinou, ale velmi mocnou překážkou množství, rozmanitost
a změť jazyků, odvážili jsme se usilovat o odklizení této překážky
novými radami o lepším pěstování všech jazyků, o zjednodušení
mnohojazyčnosti a konečně o vytvoření jednoho úplně nového jazyka,
zcela snadného a zcela promyšleného a filosofického, ba pansofického, jako
prostředku obecného světla.
10. Jestliže bude prokázáno, že všechny uvedené věci, všem žádoucí, již
byly přivedeny k potřebné možnosti a snadnosti (neboť byly vymezeny tak
jistými hranicemi, že se účinek nemůže nedolstavit), odvážíme se také jako
na veřejném shromáždění světa pronést názor, jak 1ze přivést podle daných
pevných základů do nejlepšího stavu vzdělanost, náboženství a státní
zřízení, aby všude s ústupem nevědomosti, pochybností, neshod, křiku
a hluku různic, hádek a válek se navrátilo světu světlo, mír a spása
a vzešel onen od věků toužebně očekávaný osvícený, pokojný a zbožný věk.
11. Naposledy, když se vysvětlilo, čí péče tato věc vyžaduje a čí pomoci
se dovolává, neopomíjíme v poslední části povzbuzovat, aby všichni, kdo
spravují lidské věci nebo se jejich správy účastní, přiložili ruku k dílu od
věků toužebně očekávanému dílu, které již ukazuje odhalenou svou tváří své
možnosti a snadnosti.
12. Je tedy podstatou našeho předsevzetí ukázat lidem všechno jejich
dobro a neomylné cesty k němu, a radit, aby si je všichni oblíbili a přáli
si a snažili se stát se blaženými. Jestliže totiž všichni byli
stvořeni podle vzoru téehož obrazu božího, samou přirozeností lidskou
vědí, chtějí a mohou totéž a týmž zpúsobem. Jakkoli nyní (kdy pádem do
hříchů si přivodili závrať, zbláznili se marnostmi a zapletli se do
neslušností) nevědí, že vědí, co vědí, že chtějí, co chtějí, že mohou, co
mohou, protože toho nedbají. Jakmile pak toho počnou dbát, zamýšlíme jim
poradit, aby po ničem nerozvážně netoužili, v nic nerozvážně nevěřili, nic
nerozvážně nekonali, nýbrž toliko to, o čem bezpečně vědí, že to bude dobré
a pravdivé, aby nikdo nadarmo neplýtval svými touhami, svými smysly a svými
silami, tím méně aby se zatěžoval službou cizím tužbám, podroboval cizím
smyslům své a nechal si poutat cizí silou své schopnasti. Ó jak blažení by
byli lidé, kdyby chápali, že všechno, co je může učinit blaženými, je
v nich, a uměli toho užívat k dosažení daných cílů, totiž aby každý chtěl,
mohl a uměl být svůj a radovat se z toho, co má. Bylo by to skutečné
obnovení přirozenosti lidské podle obrazu božího, kdyby se nikomu
neporoučelo, aby chtěl něco proti vůli, vnímal bez smyslů, dělal
z přinucení, tj. chtěl, vnímal a dělal nadarmo, s porušením obrazu
božího v sobě.
13. To byla naše práce mimo Anglii! Co pak jste vykonali
vy v Anglii, když se vrátil klid (myslím, když přestala bouře občanské
války)? Slavnostně založená Královská londýnská společnost pro zkoumání
tajemství věcí přirozených a zveřejněné již výsledky tolika podivuhodných
pozorování svědčí o tom, že se také zde něco vykonalo, a to slavně.
Buďte pozdraveni za své hrdinské činy, muži znamenití! Nezávidíme vám to,
spíše vám blahopřejeme a chválíme vás a slibujeme vám pochvalu lidského
rodu, kdekoli po národech se bude rozhlašouat, že vy usilujete o to, aby
lidská moudrost a panství lidského ducha nad věcmi nezůstávalo provždy
neúplné a vratké. A že od vaší vynalézavosti lze již očekávat,
že filosofie přivedená k dokonalosti ukáže pravé rozdíly, účely, prostředky
a užívání věcí k dosažení a stále většímu rozmnožování dobra duše, těla a štěstí
(jak to nazývají). Znamenitě! Ukažte svým příkladem, že je pravda, ca napsal
slavný váš Verulámský: Všechno je možné, co může někdo vykonat, třebaže
ne kdokoli; co mohou vykonat mnozí společně, třebaže ne jeden; co může
být vykonáno v průběhu staletí, třebaže ne v jedné generaci; a konečně co
může být vykonáno veřejnou péčí a nákladem, třebaže ne prostředky a pílí
jednotlivců.
14. Poznají ti, kdo budou prohlížet ony vaše uveřejňované zkušenosti
a tuto naši Cestu světla, že vaše slavné úsilí je krásnou částí snah,
vyjádřených zde v kap. XVI, § 12 atd. Ale poznáte také vy sami, že to
ještě není všechno, co se začalo jménem lidského pokolení žádat a čeho
je třeba k dovršení štěstí posledního věku: že je třeba po všech
stránkách směřovat j e š t ě d á 1. Ačkoli o tom tato naše knížka mluví
(od kap. XIV do XXI), toto místo, čas a sama věc vyžadují, aby se o tom
přece jen otevřeněji učinila zmínka.
15. Uvedl jsem na počátku této knížky (v I. katpitole), že celý
svět je školou moudrosti boží: zajisté je. Ale vidím, že je třeba
dodat, že tuto pozemskou školu (podřízernou nebeské akademii) je
třeba rozdělit na tři třídy, podle trojích předmětů a nástrojů, knih
a učitelů nám zde daných. Když to počínám vysvětlovat, požaduji od
čtenářů pozornost a laskavý úsudek.
16. Skýtají se nám trojí předměty: celý tento svět, ze všech
stran nás obklopující, plný různých tvorů rozmanitých podob, jenž
je jako veliká kniha boží plná různých psaných znaků. K jejich
poznávání jsou nám, jak známo, dány nástroje, pět smyslů. Je tedy sám
svět, v němž přebýváme, první školou lidí, do které vstupuje každý, kdo se
narodí. Proto nechť je nazván školou přirozenou neboli přírodní (fysika).
V ní jsou nám knihami a učiteli všechny výtvory promyšleně pozorované, podle
onoho výroku Jobova: Zeptej se dobytčat a poučí tě; zeptej se ptactva
nebeského a dá ti sdělení; oslov zemi a odpoví ti: i mořské ryby budou
vyprávět. Kdo z toho všeho nepozná, že to udělala ruka Hospodinova? (Job
12, 7, 8.)
17. Po této přírodní škole (fysice) následuje jíná, vyšší škola (metafysika),
zcela odlišná od oné první. V ní totiž naše předměty, knihy a učitelé
nejsou mimo nás jako tam, ale v nás: sama totiž naše mysl neboli naší mysli
vtištěný o b r a z b o ž í, vymalovaný nespočetnými psanými znaky
vrozených pojmů, instinktů a schopností. A ty každému člověku (učenému
i neučenému, moudrému i hloupému, bdícímu i spícímu) vždy něco říkají,
něčemu ho učí, něco mu připomínají, nějak jím hýbají, podněcují ho a pudí,
tu správně, jsou-li správně vymezeny, tu chybně, mají-li možnost se
odchylovat. K poznání a posouzení těch věcí nemohou nijak přispět smysly
(vnější či vnitřní): to může učinit jedině r o z u m, vnitřní světlo neboli
oko duší.
18. Potom následuje třetí škola, nazvěme ji hyperfysika. V ní ani
žádný tvor, ani žádný člověk nemůže nikoho něčemu učit, nýbrž jen ten, který
je nade vším, Bůh. Neboť předměty, jimž se zde učí a jimž se učíme, jsou
takové, jaké oko žádného člověka nevidělo ani ucho o nich neslyšelo, ani
nevstupují do srdce lidského, toliko sám Bůh je zjevuje svým duchem (I.
Kor. 2. v. 9, lo). Jako tomu bylo dříve než byl svět, a jak tomu bude až
svět nebude; nebo co také nyní je mimo svět. Rovněž jaké záměry s námi Bůh
má, co od nás vyžaduje, co ustanovuje o lidech, konajících nebo nekonajících
jeho vůli atd. Neboť kterým smyslem či jakou úvahou by kdo postihl takové
věci? Nikdo z lidí. Proto knihami vlastními této škole jsou
vnuknutí patriarchů, proroků a apoštolů, a dále knihy podnícené Bohem
a napsané na rozkaz boží pro potřebu církve. Učitelem však či důvěrným
tlumočníkem nebeských věšteb je sám duch boží, podle oněch slov Petrových:
Žádné proroctví Písma není záležitostí našeho vlastního výkladu (3
Pet. I, 20, 21). A Augustinových: Stolici má v nebi, kdo učí srdce (Tract.
3 na I. Jan). Proto zde nejsou vhodnými nástroji smysly nebo
rozum, ale pokorná víra, všemu božímu věřící, v ničem
nepochybující. Slávou rozumu a stnyslů, pravím, zde je podrobovat se
slovům božím; věřit neuvěřitelnému, když je zjevováno, usilovat
o nemožné, když je přikazováno, doufat v to, co se nikde neukazuje, když je
to slibováno.
19. Je třeba vyšetřit, jak se tyto tři pozemské školy mezi sebou shodují
a jak se liší. Shodují se především v tom, že všechny jsou školami
božími, Bohem samým otevřenými. 2. Že byly otevřeny pro člověka, k jeho
postupnému zdokonalování. 3. A to s jedním nejvyšším cílem, aby ve svém
obrazu (nejdokonaleji zušlechtěném) se oslavil Bůh. 4. Všechny
jsou pro tento život, který žijeme na zemi, ne pro onen budoucí, kde
nás přenesené k sobě bude poučovat a sytit věčnými rozkošemi, nikoli stíny
a obrazy, ale sebou samým a díváním na svou podobu (kterou nemůže žádný
smrtelník zaživa spatřit - Mojž. 33, 20). 5. Těmito novými školami
mají procházet všichni: neboť každý, kdo vstoupil na svět, má všude
kolem sebe svět, sebe celého v sobě, samého Boha v nejhlubším vědomí.
20. Ale je třeba všimnout si i rozdílu. 1. Vzhledem k původu, nakolik
trojí škola odpovídá trojjedinosti boží, protože stvoření světa se přičítá
bohu Otci, osvícení mysli bohu Synovi a roznícení srdcí bohu Duchu svatému (Mojž.
I. 1. Jan 1, 4, 9. I Kor. 2, l0, 11, 12 a 2. Petr I, 21 atd.). 2.
Vzhledem k pořadí, jímž je třeba postupovat, počínaje vždy první, nikoli
druhou nebo třetí. Neboť dítě se nemůže učit náboženství nebo sylogismu,
nýbrž musí obracet smysly k věcem atd. 3. Vzhledem k množství předmtětů,
kde každá pozdější škola je totiž užší co do předmětů, ale vznešenější.
Neboť svět poskytuje k spatřování, slyšení, čichání, chutnání a hmatání
nesčíslné věci; lidé nejsou tak četní, Bůh pak je jediný; člověk je přece
vznešenější než svět, Bůh vznešenější než člověk. 4. Vzhledem ke knihám
a učitelům, jimiž jsme vzděláváni: v první škole to jsou všechny věci
obrácené k nám, v druhé člověk sám sobě, ve třetí Bůh svým
duchem. Z toho plyne, že v první škole se stáváme bntodidactoi, ve
druhé axtodidactoi, ve třetí xteodidactoi, to jest vzdělaní věcmi,
vzdělaní sebou, vzdělaní Bohem (Jan 6,46). Vzhledem k postupu
k dokonalosti: Poněvadž totiž učit se znamená připodobňovat se oné
věci, jíž se učíme, je třeba, abychom se dobře vycvičili v první
škole (tvorů) a stali se tvorem dobře vnímajícím, ve druhě škole
(člověka) tvorem vládnoucím a řídícím tvory, ve třetí škole (Boha)
tvorem podobným tvůrci, vyproštěným z moci tvorů a sebe samého, navráceným
studnici své, Bohu a šťastnému klidu v něm. A nebude kam jít výše, než
abychom smrtí přešli do života a viděli svou slávu na věky (I Jan 3 v. 1, 2,
3). Tato trojí pozemská škola bude tedy opravdu onou školou Jakubovou,
pojící zemi s nebem.
21. To jsem chtěl vyložit o trojí pozemské škole vám, jimž posílám své
rozjímání o Cestě světla, s dvojím úmyslem: totiž abyste měli příležitost
uvážit především, že dosud konáte menší věci, než jsou vaše sliby,
2. že přece jen vydatně připravujete cestu větším věcem, jestliže to,
co konáte, konáte opravdově a vážně.
22. Že činy, které jste se uvolili vykonat, jsou menší než sliby, snadno
se pozná jak z přehledu této knížky, tak ze samotné této předmluvy,
hlásající toto trojí: 1. Že hmotný svět je zárodkem skutků božích
a prvním příkladem nestvořené moudrosti (pořádající všechno podle počtu,
měr a vah). 2. Že však vyšší divadlo moudrosti je vybudováno ve stvořeném
člověku, jemuž jako svému obrazu (vtiskuje tytéž počty, míry a váhy,
podle nichž je uděláno všechno) vtiskl znaky nekonečnosti (k přemýšlení,
žádání a konání věcí nekonečných). 3. Největší pak ta jemství mourosti že
lze spatřovat v člověku porušeném a zatraceném a zase se napravujícím.
Tu teprve se otvírají, na podiv samých andělů, všechny propasti moudrosti
i hlouposti, spravedlnosti i hříhu, života i smrti, věčného spasení
i zatracení (Efez. 3, l0. I. Petr 1, 12.)
23. Vy tedy, pilní zkoumatelé přírody, až si ji celou podmaníte
(abyste se Šalomounem rozuměli stavbě a moci živlů, počátku, konci
a prostředku věků, proměnám slunečního běhu a rozdílnosti počasí, průběhu
roku a poloze hvězd, přirozené podstatě živočichů a duševnímu životu zvířat,
moci větrů, myšlenkám lidí, rozdílům mezi rostlinami a vlastnostem kořenů
a konečně všemu, co kde je zjevného, nebo tajného, Moudr. 7, 17 atd.),
pak vězte, že jste si osvojili teprve abecedu boží moudrosti čili, že
jse stanuli teprve na prahu chrámu boží moudrosti; její síně s vnitřními
prostorami budou teprve před vámi. Tak se na vás naplní slova bible: Když
dokoná člověk, tehdy je začátek (Sir. 6).
24. Vězte (pravím), že vy s celou onou vaší přípravou máte v rukou toliko
počátky boží moudrosti a že kladete toliko základy lidské moudrosti, která
má jednou být davedena na vrchol; a jestliže na nich přestanete a nehodláte
nic dál budvat, budete na posměch, jako v evangeliu ten, který začal stavět
věž a nedokončil ji (Luk. 14). Pravím na posměch, ne-li lidem (nechtějícím
rozumět velikým skutkům božím), tedy Bohu a andělům. Vaše dílo bude
obráceným Babylonem, nebudujícím k nebi, ale k zemi. Nebo aspoň dílem
nedokonalým, jakým by byl dhrám Šalomounův, kdyby byl Šalomoun vystavěl
vnější síň pro lid a nepřistavěl svatyni pro kněze a svatyni svatých pro
velekněze. Nebo konečně setrváme na neduhu Řeků, který spočíval (podle
Senekova svědectví) v moudrosti, vztahující se k drobnostem.
Neboť všechny věci smyslové vzhledem k rozumovým, tělesné vzhledem
k duchovním, pomíjející vzhledem k věčným, jsou drobnosti, protože ony
pomíjejí, tyto trvají. Zdali by tedy nebylo lépe (podle příkladu Hieronymova
) učit se na zemi tomu, čeho znalost by vytrvala do nebe? A užívat
s apoštolem světa tak, jako bychom ho neužívali? Neboť tvářnost tohoto
světa pomíjí (I Kor. 7, 31). Bylo-li tomu tak již tehdy, když staletí
pokročila, jak by tomu tak nebylo nyní, když se staletí končí?
25. Přesto však netupím dílo, které konáte, naopak, vynáším je nejvyššími
pochvalami a pokorně prosím Boha, aby, upevnil naději vloženou do srdcí
(pátrat po pravdě přírodních věcí). Činím to proto, že jako chyba
v prvém zažívání se nenapravuje (podle úsudku lékařů) ve druhém nebo
ve třetím, nýbrž napraví-li se chyba v prvním zažívání chybám zažívání
druhého nebo třetího se, buď předchází nebo se snáze napravují, tak
také, jestliže se budou lidské chyby, jichž se dopouštíme, napravovat
v první škale boží, nepochybně to velmi pomůže napravovat chyby druhé
a třetí školy. Poněvadž nyní má svět ve státní správě a v náboženství
všechno jen povrchně stanoveno, spokojuje se všude s domněnkami místo
pravdy. Všichni chválí ctnost, stačí jim však ukazovat.mísbo ctnosti jména
a zevnějšek ctnosti: Všichni mají Boha v ústech, málokteří v srdci, místo
Bohu se klanějí nějakému zlatému teleti nebo nějákému podobnému vymyšlenému
přeludu. A i při opravách záležitostí světských, o něž byl tolikrát učiněn
pokus, se většinou mění jen jména, nikoli věci. Obhajují se pak jako věci
opravdu napravené, ačkoli by sotva která snesla přísnou zkoušku chtějí, aby
se všechno přijímalo se slepým souhlasem, ba dokonce chválilo, a pojímají
hned zlobu k těm, kdo by chtěli o něčem pochybovat. Proto pravda z věcí
lidských odešla do vyhnanství, a ti, kteří ji marně hledají, kvílejí jsouce
svázáni pouty lidských domněnek a zvyklostí.
26. Avšak poněvadž věčná pravda, Kristus, slibuje, že poznáte-li
pravdu, pravda vás osvobodí (Jan 8 v. 31, 32, 36), je zřejmé, že
nejsvětější dílo konají ti, kdo vynakládají horlivé úsilí na vyhledávání
pravdy všeho druhu. Stejně tak je tomu ve škole věcí smyslových, rozumových
a duchovních. A protože první škola přípravuje cestu škole druhé a druhá
třetí, také pravdy přírodní ji budou nepochybně připravovat pravdám morálním
a duchovním.
27. Vy tedy, zasvěcení zkoumatelé pravd přírodních, konejte svou
práci horlivě! Způsobte, aby lidský rod nebyl stále klamán lichou, kusou,
povrchní a nepravou filosiofii bez patrného užitku. Nalezli jate krásný obor
činnosti, zušlechtěte jeho krásu: přísným zkoumáním věcí a názorů o nich
dávejte dobrý příklad politikům a theologům. Neboť jak správně řekl ten, kdo
prohlásil, že svárlivá filosofie zrodila svárlivou theologii, tak
úplně stejně lze říci o správě státu, že zásady, podle nichž nyní
politikové řídí svět, jsou vratké a v nich je nejskutečnější příčina celého
nejistého (ba již se hroutícího) stavu. Ukažte, že nelze dále
snášet chyby, třebaže mají začátek v dávné době, až u Adama: že všechno má
být uvedeno v urim a thumim (tj. ve světlo a pravdu), nejen theology,
nýbrž i samotnými politiky (2 Mojž. 28, 30).
28. Vaše přísná zkoumání přirodních věcí nechť jsou tak pevná a tak
prosta jakéhokali vědomého klamu, aby každý, kdo by chtěl všechna vaše
pozorování ne jen jednoduše (a jak dlouho by chtěl) prohlížet, nýbrž
i zkoušet nejpřísnějšími vlastními zkouškami pronikajícími k pravdě, nikdy
by neshledal věc jinou, než jaká je a jak ji vy ukazujete. Bude to velmi
krásný příklad, aby také ti, kdo sedí u kormidel lidské společnosti ve
správě zemí a u kormidel svědomí v církvi se nestrachovali jednat podobně,
jako se nestrachovali apoštolé a nebáli se podrobovat všechno své jakémukoli
lidskému soudu (I Kor. 4, 3, 4).
29. Mimo to vás zapřísahám: jako jste se úspěšně začali věnovat
vyhledávání pravdy ve věcech přírodních, tak pokračujte, světu na důkaz, aby
se dosáhlo i toho, je-li to možné, aby se lidé počali bát klamů a podvodů
i ve vážnějších věcech a ve věcech týkajících se spasení světa.. Diogenes
volal k soudu hudebníky, že při úpravě strun k libozvučnosti neupravili k ní
také mravy. Kristus pak pohnal k soudu Farizeje, kteří čistili povrch nádob
sami jsouce uvnitř plni nečistoty (Mat. 23, 25). A zavolá k soudu politiky,
kteří si s Pilátem myjí ruce od nevinné krve (Mat. 27, 24), nemyjí si však
ruce s Davidem v nevinnosti (Žalm 26, 6). Běda naší pošetilosti, když téměř
všude přijímáme místo věcí klam a snažíme se klamat jedni druhé nebo
i samotného Boha, necítíme však, že sami sebe bídně klameme a zasluhujeme si
věčnou záhubu od samotné pravdy (která nakonec musí zvítězit a triumfovat).
30. Nejjasnější králi Velké Británie, národy čtou v knihách vydaných
Královskou londýnskou společností jméno Tvého Veličenstva jako zakladatele.
Čtou, pravím, a ti, kdo věci rozumějí, velebí a chválí ji s dobrou nadějí na
dobrý výsledek, jestliže králové opustí hluk a násilnost zbraní, osnování
politických úskoků a marnost nádherných průvodů a počnou všude dbát holé
a prosté pravdy. Jistě totiž stále platí výrok nejslavnějšího z králů,
Šalamouna, že slávou boží je skrývat tajemství věcí, slávou králů zkoumat
skryté věci (Přísl. 25, 2). Šalomoun předcházel příkladem a Bůh v jeho
vládě, korunované mírem a štěstím, ukázal králům a královstvím příklad, jako
zase (na příkladu nešťastného Šalomouna) ukázal bouře a neštěstí, jestliže
se někdo adchýlí od moudrosti k pošetilosti a od pravdy k marnosti. Dávej
tedy také ty, veliký králi, králům svého věku příklad moudrosti a přikaž
svým badatelům v přírodních pravdách, aby zdárně konali, co konají.
31. Poněvadž však my k obecným záměrům (jak přibližovat národy k spasení)
nepotřebujeme loďku, nýbrž loď, jíž by se ke všem světadílům a ostrovům
rozváželo plné světlo, mír a pravda, a nebude stačit zkoumání věcí, které
jsou mimo nás, nýbrž bude třeba hledat věci v každém ohledu vyšší,
totiž pravdu věcí v nás a pravdu království božího, vztahující se k nám.
Jestliže je neznáme, pak i kdyby mimo nás byly tisíce světů a my rozuměli
všem a měli všechny i s jejich poklady, nic nám to neprospěje, jak učil
nejlepšíučitel, Mat. 16, 26. Kéž by byla slyšena jeho rada daná kupcům:
Aby hledají-li perly, hledali perly dobré. A najdou-li jednu drahocenou, aby
šli, všechno prodali a ji koupili. Mat. 13, 45, 56.
32. O těchto věcech bylo by ovšem třeba říci více, aby se jasněji odhalil
lesk boží moudrosti ve druhé a ve třetí pozemské škole, a aby se vysvětlilo,
jak by se dalo zařídit, aby všichni mohli zřetelně vidět, že nadešly církvi
časy světla a že sláva boží je nad ní (Iz. 60, 1 atd.). Protože však tma
dosud zahaluje zemi a temnota národy (v. 2), děsí dosud hněv boží zemi,
takže lid je jakoby pokrm ohně, ani bratr bratra nešetří, každý pojídá maso
své paže (Iz. 9, l9 atd.) a dosud den Hospodinův je tmou a ne světlem (Am.
5, 18), snad bude lépe věc odĺožit, až přijde čas, v němž přestane veliký
vítr (vyvracející hory a rozrážející skály), zemětřesení a ohně (v nichž
není Hospodin) a bude slyšet vát tichý větřík, až vyjdou zbožní Eliášové ke
dveřím jeskyně a budou rozmlouvat s Bohem synem o opravení zřícenin (1
Král. 19, 11 atd.).
33. Vy zatím, nositelé světla, vydávejte záři, stezky vaše nechť jsou
jako jasné světlo, vycházející. a rostoucí až do dne dokonalého (Přísl.
4, 18).
Jeden z pokorných mužů tužeb,
Stařec
KOMENSKÝ
jehož život uplynul v bolesti a léta
v žalu.
Žal. 32, 11.
V Amsterodamu 13. dubna 1668 |
|