|
Existují také příběhy, jak
Ježíšově smrti přicestoval sv. Josef do Británie znovu a nalezl malý
kostel v Glastonbury, v dnešním somersetském hrabství. Kostel roku
1184 zničil požár, na jeho místě vzniklo opatství, které nechal král
Jiří 8. roku 1539 zbořit, ale jeho trosky stojí dodnes. Mytologiská
sláva Glastonbury se ovšem zakládá na více legendách, neboť někteří
historikové se domnívají, že právě zde se nacházel Avalon, kde ošetřovali
krále Artuše, smrtelně raněného v jeho poslední bitvě. Jak uvidíme
dále, Glastonbury je ve skutečnosti střediskem, v němž se složitě
proplétají artušovské a křesťanské romantické příběhy. Legenda
praví, že když svatý Josef dlel v Glastonbury, jeho poutnická hůl
zakořenila v zemi a vyrostla v obrovský stromový keř. Ve zdejší
kostelní studni prý sv. Josef také ukryl Svatý grál - kalich, z něhož
pil Ježíš při poslední večeři a do něhož byla během ukřižování
zachycena jeho krev. Na jedno místo až mnoho bájí, ale opírá se některá
z nich o fakta? U Glastonbury skutečně stál stromový keř, jenže
puritánský Olivier Cromwell ho zavrhl jako modlářský symbol a nařídil
ho porazit. Roku 1985 zasadil na témže místě nový keř, na pozemku
opatství rostou ještě další exempláře. Zajímavé je, že tento
druh, Crataegus oxyacantha praecox, není zdejšího původu, nýbrž pochází
ze Svaté země - že by potvrzení legendy o cestě sv. Josefa do Británie?
Historie svatého grálu je daleko složitější, zmatenější a
rozporuplnější. Mnozí současní dějepisci soudí, že jeho spojitost
s křesťanstvím, dnes tolik známá, je ve skutečnosti poměrně nedávnou
koncepcí a že kořeny Svatého grálu sahají do mnohem starší doby,
než je éra křesťanství - až do odlehlé říše keltské mythologie.
V keltských bájích grál splývá s velkým kouzelným kotlem boha
Brana, který dokázal křísit mrtvé: tělo vhodit do kotle. a v něm ho
znovu oživil. Noel Currer-Briggs v knize Shround and the Grail přichází
s domněnkou, že grály byly dva a od těch dob jsou zaměňovány. Jedním
z nich je kalich, obecně považovaný za Svatý grál. Ale podle názoru
Currera-Briggse je správným grálem druhý předmět - relikviář, který
má tvar mísy a v němž byl uložen lněný rubáš, jímž bylo ovinuto
Kristovo tělo poté, co byl sňat z kříže, tedy tzv. Turínské plátno.
Nikde se nenajde tolik rozporů jako ve spoustě artušovských legend o
hledání grálu, o němž se věřilo, že je zdrojem úžasné uzdravující
síly. V nejznámějším z nich, v Le Morte Darthur sira Thomase Marolyho
(1485), je společné hledání úspěšně dovršeno: rytíři Galahad (v
jiných pramenech Gawain), Percevar a Bors, kteří dojdou na hrad Svatého
grálu, obklopený neůrodnou pustinou, zjistí, že posvátný kaloch
opatruje chorý, nepohyblivý strážce, Král rybář. Hledaný kalich
mohl získat jen ten, kdo položil správnou otázku, jež se týkala grálu,
pak se mohl Král rybářuzdravit a země se znovu zazelenala. Otázku ůspěšně
vyslovil Galahad. Trio rytířů pak přepravilo grál lodí do Sarrasu,
posvátného města na Východě, kde byl Galahad korunován králem,
Perceval se vrátil na hrad Svatého grálu a Bors na Camelot. Další
osud grálu však zůstává nejasný, zamlžila ho různá tvrzení o
spiknutích, zásazích řádu templářů, sekty Catharů a podobně.
Velmi odlišnou historii obsahuje nejnovější dílo Dr. Grahama
Phillipse The Search For the Grail. Phillips dospěl k názoru, že Svatý
grál vyzvedli roku 327 po Kr. z Kristovy hrobky učenci vyslaní římskou
císařovmou Helenou a přinesli ho do Říma. Roku 410, když Řím
napadli Barbaři, byl grál tajně vyvezen do Británie , kde se ještě
držela římská vláda, a pro bezpečnost uložen v měsrě Viroconium v
dnešním shropshirském hrabství. Zde jej vzal pod ochranu místní
panovník , o němž Phillips soudí, že nebyl nikdo jiný, než král
Artuš, a nerušeně zůstal na místě po několik staletí až do vpádu
Normanů, kdy se Artušova země - včetně grálu - ocitla v rukou
francouzského šlechtice Payna Peverila. Od té doby se grál dědil v
Peverilově rodu z generace na generaci. Roku 1850 se poslední přímý
potomek, Frances Vernonová, provdala za historika Thomase Wrighta, ale
jejich jediné dítě, syn zemřel ještě velmi mladý. Co se s legendárním
předmětem stalo nyní? Manželé se rozhodli své drahocenné dědictví
ukrýt. Wright však měl obavy, že by se grál mohl ztratit navždy, a
tak po sobě zanechal zakódované sdělení, kde je kalich uložen. K
tajnému místu - umělé jeskyni v Hawkstoneském parku - vedly zašifrované
stopy, připojené k básni o grálu, kterou napsal v 17. století jeden z
předků jeho manželky. Po smrti Thomase Wrighta se jeho manželka znovu
provdala a jeden z jejích vnuků, Walter Langham, se roku 1920 dověděl
o spojení jeho rodiny s grálem. Rozluštil Wrihglův klíč k hledanému
místu a s námahou prolezl labyrintem tunelů a chodeb pod White Cliffem,
zřícenou kaplí v Hawkstonském parku. A tam, v úkrytu pod kamenným
pulpitem ve tvaru orla, objevil 5 centimetrů vysoký pohár vytesaný ze
zeleného onyxu, velmi zašlý. Jednalo se skutečně o Svatý grál?
Odborníci jsou v současné době na rozpacích, protože pohár je
vyroben z onyxu, jehož stáří nelze určit uhlíkovou metodou. Ale
ponecháme-li stranou ověření jeho původu, proč se o nálezu nepsalo
již dříve? Když ho Langham našel, pohár zůstal ve vlastnictví jeho
rodiny, ale když přešel do rukou Langhamovy pravnučky Victorie
Palmerové, žijící v Rugby v hrabství Warwickshire, ukázalo se, že
jeho současná majitelka naprosto netušila, jak významný a proslulý předmět
možná vlastní. Graham Phillips ji roku 1995 kontaktoval, aby jí sdělil,
že se může jednat o Svatý grál, a Palmerová jej pak uložila do
bezpečí bankovního trezoru - do té doby však pohár ležel v bedně s
harampádím v podkrovní mansardě! Jak neromantický konec nálezu, který
je možná nejslavnější a nejinspirativnější náboženskou relikvií
na světě! |
|