Astrologie
	zpracoval: Jiří Svršek
	Tento článek si neklade za cíl posuzovat, co je pravdy na astrologii a zda má nějaký smysl. Zastávám názor jako Stanislav Lem ve svém sci-fi románu Mír na Zemi, kdy jeden z hrdinů románu, profesor Tarantoga říká: "Lidé věří tomu, čemu věřit chtějí".
	Astrologie pozdního středověku
	Pozdně středověká astronomie a astrologie byly postaveny na silné antropomorfizaci nebeského dění, tedy na přenosu astronomického poznání do lidského života. Nástup renesance představuje jedno z vrcholných období rozvoje astrologie. Díky vynálezu knihtisku se významně rozšířil okruh vědců, kteří se astrologií zabývali. K rozvoji astrologie významně přispěl Regiomontanus, vlastním jménem Johannes Muller z Konigsbergu, jeden z nejvýznamnějších astronomů 15.století. Jako bakalář začal ve Vídni spolupracovat s příležitostným astrologem Ladislava Pohrobka G. Peurbachem. Seznámil se s Ptolemaiovým dílem, ovšem podle překladu lombardského matematika Gherarda z Cremony. Společně s Peurbachem začal usilovat o jeho zpřesnění, především porovnáním s původním řeckým textem. Zdokonalený Almagest byl vydán roku 1462. V roce 1467 založil uherský král Matyáš Korvín v Bratislavě univerzitu Academia Istropolitana a Regiomontanus na ní krátce přednášel. Za několik let se však odstěhoval do Norimberku a ve vlastní tiskárně vydal devět spisů. Mezi nimi také první tištěné efemeridy, určující pozice Slunce, Měsíce a planet pro každý den v rozmezí let 1457 - 1506. Regiomontanus byl dobrý pozorovatel a pracoval společně s měšťanem a amatérským astronomem Bernhardem Waltherem. Prostředí jeho hvězdárny zachytil na mědirytině Melancolia Albrecht Durer. Roku 1472 se Regiomontanus pokusil změřit paralaxu nové komety a tak určit její vzdálenost, a to o celé století dříve, než se o to pokusili Tycho de Brahe a Václav Hájek z Libočan. Na sklonku života byl Regiomontanus povolán do Říma jako odborný poradce papeže pro reformu kalendáře a tam také roku 1476 zemřel. V roce 1492 zhotovil jeho žák Martin Beheim první novodobý glóbus Země a Kryštof Kolumbus si na objevitelskou plavbu do Zadní Indie vzal i Regiomontanovy tabulky. Tyto tabulky používali také Vasco de Gama a Bartolomeo Diaz a později podle nich a podle pozorování Měsíce určil Amerigo Vespucci souřadnice nově objevené Venezuely. Kromě rudolfínské Prahy kvetla astrologie především ve Francii. Astrologem Kateřiny Medicejské byl Michael Nostradamus, jehož záhadná proroctví ve verších z druhé poloviny 16.stol. jsou dodnes těžko srozumitelná a u čtenářů vzbuzují pocit tajemnosti a mystiky. Za největší osobnost francouzské astrologie historikové považují profesora ze Sorbonny a dvorního lékaře Ludvíka XIII. J.B. Morina. Na jeho celoživotní dílo Astrologia gallica navazovali o dvě století později mnozí astrologové. 17.století znamenalo soumrak víry v magickou moc hvězd nad lidskými osudy. Proti astrologii se stavěli René Descartes, Blaise Pascal i La Fontaine. Král Ludvík XIV. dokonce zvláštním dekretem zakázal tisk a rozšiřování astrologické literatury. Voltaire se astrologii sarkasticky vysmíval, Diderot a Laplace metodicky dokazovali, jak málo má společného s vědou v novém a racionálním mystiky zbaveném pojetí. Objevy přírodních věd zatlačovaly astrologii do pozadí, ikdyž Isaac Newton (1643 - 1727) se dal zapsat na Cambridgeskou univerzitu zejména proto, aby sám poznal, co pravdivého je na astrologii jako na věštecké metodě.
	převzato z časopisu Natura Plus (http://natura.baf.cz)