|
Z první
poloviny 1.tis. př.n.l. jsou k dispozici pouze letmé zmínky o astrologii.
Například v Illiadě označuje Homér hvězdu Sírius za špatné znamení.
Vrcholným dílem doby, v níž se ještě astrologie opírala o pozorování oblohy
je veršovaný epos Práce a dny (Erga kai hemerai) z počátku
7.stol. př.n.l. Tvůrce řeckých didaktických eposů Hesiodos ve svých
hexametrech radil tehdejším zemědělcům podle pohybu hvězd, Slunce a Měsíce.
Působení Slunce je reálné, podložené změnami ročních dob a střídáním
vegetačních období. Pohyb Slunce je doprovázen viditelnými změnami
viditelnosti hvězd na obloze. Tak se například v jeho díle dočteme:
Když dojdou Orion a Sirius do středu nebes
a když růžoprstá se uvidí s Arkturem Zora
tehdy, Persee, všechny očesej hrozny a do domu dones
A když pak Plejády s Hyádami
a s nimi Orion silák z nebe sestoupí
tehdy vzpomeň na včasnou orbu...
Přesné výsledky pozorování přírody jsou však promíchány s
vlivy spekulativními a neskutečnými. To se týká především Měsíce, u něhož se
vycházelo z analogie s periodickými vlivy Slunce. Například menstruační
cyklus ženy je shodný se střídáním měsíčních fází:
Po úplňku den šestý zle rostlinám škodí
zdatné muže vždy přivádí na svět, však nesvědčí dívkám.
Měsíc se tak stal patronem plodnosti a současně opětovné
objevování měsíčního srpku dva až tři dny po novoluní jako by symbolizovalo
proměnlivost a přitom věčnost života.
Další zmínky o astrologii byly nalezeny až ve dvou
poznámkách Euripida a Aristofana z konce 5.stol. př.n.l.
Jako samostatný obor se astrologie začala v Řecku rozvíjet až od poloviny
4.stol. př.n.l. Aristotelés ve svém spisu O nebi přiznal, že
Egypťané a Babylóňané pozorovali hvězdy a planety již v dávné minulosti a
Řeky naučili mnoho nového. Tento názor zřejmě odráží skutečnost, že v období
před naším letopočtem se astrologie pěstovala zejména v helénistickém
Egyptě, kde vládla dynastie Ptolemaiovců a pak v říši Seleukovců, kam
patřila Sýrie, Palestina a Mezopotámie. Vliv staroegyptského vědění však
Aristotelés silně přecenil, protože kořeny řecké astrologie jsou u
Chaldejců.
Řecký pohled na oblohu byl poněkud jiný, než babylónský. Vycházel ze snahy
zjistit prostor a časově vymezené pohyby v něm. Astronomie byla zálibou,
nikoliv povoláním podporovaným státem. Podle Platóna je vesmír
jednotný systém a má svůj řád, který se promítá v celém světovém dění. Jeho
dílo Timaios obsahuje řadu astronomických názorů té doby, vymezuje
působnost astronomie a připomíná, že podle konjunkcí a jiných vzájemných
poloh planet lze usuzovat na budoucnost.
Historikové jsou obecně zajedno, že ze všeho, co Řekové převzali z
východních kultur Malé Asie a Blízkého východu, byl nejvýraznější vliv právě
astrologie. Usuzuje se, že to mohlo souviset s krizí řeckého náboženství ve
4.stol. př.n.l. Řecký občan nacházel oporu buď v magii a mystériích, nebo ve
filozofii a tehdy moderní astrologii. Věštění bylo záležitostí především
vyvolených, kteří uměli interpretovat obecně pozorovatelné příznaky nebo
měli "bohem propůjčené" nadání intuitivně nahlížet do budoucnosti.
Naopak astrologie byla dostupná každému, kdo měl základní znalosti z
astronomie a matematiky a byl ochoten studovat její stále tajemnější a uměle
komplikované metody. Astrologie předkládala racionální a souborný obraz
světa a ubezpečovala, že zná souvislosti, jimiž je člověk zapojen do
logického, poznatelného a uspořádaného chodu vesmíru. Proti minulosti šlo o
výrazný pokrok, kdy rozhodování o osudu lidí bylo odňato nadpřirozeným silám
a v rozsahu toho, jak je přírodní dění poznatelné, stal se poznatelný i
lidský osud sám.
Výklad míry platnosti ovšem kolísal od představy vlivů, kterým může
smrtelník aktivně čelit až po nutnost pasívního očekávání osudu. V Řecku byl
tradičně silný sklon k determinismu, proto víře v hvězdy byl z tohoto
pohledu nejbližší světový názor stoiků.
Viditelnou část astrologie tvořila aplikovaná astronomie, jejíž vědeckost,
metodičnost a duchaplnost musela imponovat každému, kdo se s ní seznámil.
Největší vliv na astronomii měly nesporně názory Aristotélovy, tedy jeho
výklad geocentrismu a experimentální zjištění, že vzdálenost planet od Země
se mění a nelze vystačit s jednoduchými rovnoměrnými pohyby po kružnicích.
Přesnější předpovědi pohybů planet umožnil Hipparchos (190 - 120
př.n.l.) a další učenci zavedením epicyků a deferentů.
Kromě astronomických poznatků do astrologie pronikly i obecné řecké
představy o přírodě. Astrologie byla součástí přírodních věd a měla
pozitivní vliv na jejich rozvoj. Pravidla a závěry astrologie byla tehdy
myšlena právě tak dobře a přitom chybně, jako například velká část
tehdejších lékařských pravidel a praktik. V antické astrologii měly
mimořádnou roli například Hippokratovy čtyři základní letory. Metody
hledání vlivů v rozvinuté antické astrologii byly analogické hledání vhodné
diagnózy a terapie na základě úvah o zastoupení protikladů (horký - chladný,
suchý - vlhký).
V posledních staletích př.n.l. vznikly ucelené teorie o souhvězdích
zvířetníku (zodiaku) a jejich vlivu v souladu se čtyřmi základními živly -
ohněm, vodou, zemí a vzduchem. Vytvořil se celý nový astrologický systém,
mnohem složitější a důmyslnější, než byl původní systém babylónský. |
|