|
Jednu z nepříliš početných
informací týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků ve
staroslovanské společnosti podává al-Mas‘údí. Tento slavný arabský
myslitel a etnograf ante litteram napsal, že shledá-li slovanský ženich
svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně se slovy: “Kdybys byla
stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si
vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství.”
.
Díky detailním popisům arabských cestovatelů z 10.
století jako al-Mas‘údího máme k dispozici konkrétní doklady nevázaného
sexuálního chování v dobách, kdy se už začínalo poměrně tvrdě
postihovat. Fadlán kupříkladu píše o tom, že ruští kupci, nebo cizí
obchodníci na ruském území, “souložili bez ostychu veřejně na trzích,
před očima jiných”, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly
erotické zábavy. Hluboko v “křesťanské”
éře české, ruské nebo polské ženy ve dnech slunovratu a
rovnodennosti odcházely večer z domu, aby se společně s venkovany účastnily
svátků spojených s přírodními kulty, nebo se oddávaly rituálům,
které církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu
hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především
volným sexem. Účastníky za to čekaly výtky a obvinění od křesťanských
kazatelů. Aby mohla církev, ať už katolická nebo pravoslavná,
tomuto jevu zabránit, musela slovanské svátky zakázat nebo je nahradit
takovým způsobem, aby jejich symbolika mohla být alespoň navenek označována
za křesťanskou.
Stojí však za povšimnutí, že necháme-li stranou
tyto rituály a schůzky v přírodě, těšily se slovanské ženy v
cizině vynikající pověsti. Za “naprosto věrné” je v 6. století
označuje jak Mauricius Strategikon v jednom dopise zaslaném někdy v
letech 744 až 747 anglickému králi Aethibaldovi, tak i císař Leon
(který však vychází ze Strategikona) a sám sv. Bonifác.
Věrnost, počestnost, úcta byly ostatně všeobecně
platné a přirozené vlastnosti celé staroslovanské společnosti. Skutečnost,
že užití těchto pojmů v oblasti slovanských manželských vztahů
odporuje pojmům, jako je cizoložství a smilstvo, vyplývá pravděpodobně
z faktu, že tyto pojmy byly tomuto typu společnosti zcela neznámé a že
představovaly pouze myšlenkové uchopení určitého způsobu bytí,
který byl jinak pro církevního pozorovatele nepochopitelný.
Patriarchální požadavek muže na bezúhonnost nevěsty
byl tedy neznámý a dozvuky tohoto postoje jsou patrny i v staletích,
která následovala po raném středověku. Vždyť ještě nedávno říkávala
ruská dívka matce: “Ne otdavaj, mamka, zamuž, ja ni gulivala s
nim,” nebo manžel z Permu, který nalezl manželku neposkvrněnou,
zvolal: “Daže v devkach byla, nikto na tebja ne pozarilsja; odin tolko
ja takoj durak i našelsja”. Dnes se cizinci,
který s údivem zjišťuje, že česká dívka je velmi zkušená v
milostných praktikách, přestože zde v podstatě neexistuje feminismus,
a to ani ve velkých městech, dostane odpovědi: “Není důležité, co
jsem dělala předtím, ale jak se budu chovat teď.”
Konzervatismus a “nedostatek studu” v tradiční
slovanské společnosti jako by unikl pozornosti badatelů. Důvody se
zdají být nasnadě. Slovanští badatelé a jejich oficiální instituce
zásadním způsobem tabuizovali veškeré argumenty odkazující jednoznačně
k sexu, a to natolik, že dokonce censurovali Puškina, když nahrazovali
některé jeho výrazy tečkami nebo například když nevydali “zakázané
pohádky”, které sebral Afanasjev. Na druhé
straně západní badatelé nedokázali, až na některé výjimky,
natolik zdolat jazykovou bariéru, aby mohli hlouběji bádat ve starověkých
pramenech nebo studovat etnografické zprávy týkající se tradiční
slovanské společnosti.
Je zde však patrná snaha tento nedostatek překonat, přestože
se neustále žehrá na nedostatek potřebných materiálů.
Na počátku byla také žena
Už Prokopius z Cesaree upozorňoval na velkou demokratičnost
slovanské společnosti a císař Mauricius zašel ještě dál, když
hovořil přímo o “anarchii”. Podle některých etnografických
pojednání z 19. století si žena ještě udržovala své postavení ve
společenské struktuře. Vedle otce či hlavy velké slovanské rodiny
zvolené z mužského osazenstva tu totiž najdeme i hlavu ženskou, domaćicu
v Srbsku, domakinu v Bulharsku a chozjajku nebo bolšuku (z bolšak =
hlava) v Rusku. Domaćica nebo bolšuka bývá většinou manželka hlavy
rodiny. V některých případech, ale pouze v Srbsku, bývá zvolena
samostatně ženami a rozhodně nepodléhá autoritě domaćina. V některých
starých příslovích bývá ostatně zdůrazněna úloha ženy, především
pokud jde o okolí domu. Ještě nedávno se například mezi Kašuby říkávalo:
“Muž je hlavou rodiny a žena jejím krkem: krk otáčí hlavou podle
svého” (cfr. Adalberg 1889-1894: 808 č.22). Nesmíme ani zapomínat na
ekonomický význam, jaký má žena ve východoslovanských zemích, kde
je ochotna vykonávat tvrdé, namáhavé práce, které jinde bývají určeny
výhradně mužům.
K těm pravomocem domaćice, které mají pravděpodobně
své kořeny ve velmi dávné minulosti, patří zřejmě rozhodování o
sňatcích dětí. Prosby k matce, tetě nebo starší sestře, aby
vybrala nejvhodnějšího ženicha či nevěstu, jsou doloženy prakticky
ve všech částech slovanského světa, od jihu po východ i západ.
Fakt, že tento druh pravomoci mužské osoby (otec, strýc z matčiny či
otcovy strany, starší bratr) nemají, by mohl být naopak vykládán
jako jakási vyšší forma moci v rukou žen oproti mužům ve
staroslovanské společnosti. Existují i doklady toho, že po domaćinově
nebo bolšakově smrti zaujala jeho místo vdova, a to nejen na krátkou
dobu a nejen v řízení domácnosti, jak by bylo přípustné například
v římském právu. Opačný případ, kdy by manžel nahradil domaćici
nebo bolšuku, nepřicházel v úvahu, nebo aspoň o tom nejsou žádné záznamy.
Takováto nevyvážená forma demokracie byla především
výsledkem magické úcty, jíž se těšila žena jakožto symbol
plodnosti. Mimochodem ještě do nedávných časů byla za manželku považována
pouze ta žena, která alespoň jednou porodila, tedy zplodila nový život.
Žena jako taková nemohla zůstat neproduktivní, stejně jako pole a
stejně jako je tomu u jiných kultur světa. Slovanské ženě se
tolerovalo, ba dokonce k tomu byla přímo vyzývána, aby ve svém loži
přijímala muže, kteří by jí nahradili právoplatného manžela v případě
jeho choroby, impotence nebo nepřítomnosti.
Cizoložství, věrnost, “nemanželské” děti a práva
manželek
Promiskuitní chování obou pohlaví bylo ve společnosti
běžné. Zprávy z 10. století už hovoří o trestech za cizoložství.
Tyto zprávy však jen potvrzují, jak těžko se dala nalézt ona
“ztracená harmonie” s přírodou, kterou křesťanský svět zapovídal.
Thietmar Merseburský například psal o tom, že “ženě, která cizoložila,
obřezali labia, uříznutou kůži pověsili na dveře domu, v němž
bydlela, na postrach vstupujícím”. Podobné formy represe byly však
již součástí urbanizovaného společenského prostředí, silně
ovlivněného feudální křesťanskou kulturou, která právě v té době
doznávala značného rozmachu. S christianizací však přichází i šíření
písma a tedy zpráv, někdy bezděčných, o zvycích prostého lidu.
Existuje například nespočet církevních kázání proti znesvěcení
manželského lože [fornicationes, adulteria].
Díky práci etnografů máme i doklady o tom, že u
Slovanů manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou
hranici. Skutečnost jako taková se opravdu podstatně liší od toho, co
se obvykle o slovanských národech říkává. Například rolníci na
Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou
vojáka, protože “soldatka sčitaetsja vydelennoju ot selskogoto obščestva”,
mohla se tedy chovat tak, jak uznala za vhodné. V Polesí mohla mít žena
vojáka spoustu milenců, aniž jí to manžel po návratu vyčítal. V Polsku se připouštělo, že žena bude nepřítomnému
manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů, “aby domácnost
nepřišla nazmar" [zeby gospodarka nie zmarnila], jednak proto, že pro dobrý chod hospodářství byla mužská
ruka považována za nutnou, a za druhé z obav do budoucna, kdyby měla
rodina nedostatek synů. V Litvě se rodiče vdovy snažili ji přemluvit,
aby přivedla domů nového manžela [nadomnik], a pokud se zdráhala
znovu provdat, podněcovali ji k soužití “na slovo” [na wiare], přičemž
děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že
měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského, tedy jako
děti jedné matky, i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu
muži. Vdova měla naprostou volnost. Ve Slavonsku býval
například hon na svobodné mládence, který pořádaly vdovy, přirovnáván
k vodám Sávy, neustále zmítaným vlnami.
Jinými slovy řečeno, lidový zvyk připouští, aby
neužívané svatební lože bylo k dispozici manželce, asi jako neobdělávané
pole může zorat cizí člověk. Ani žena, ani pole nesmějí zůstat
ladem. Je to zvyk, kterým se vysvětluje “snochačestvo” východních
a jižních Slovanů, to znamená právo, jež si osobuje tchán, lehávat
se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen.
Nejde přitom o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ani o chtíč,
nýbrž o splnění požadavku plodnosti.
Slovanů neexistuje princip legitimního potomstva, vždyť
ani v současných českých zákonech není zmíněna zkouška na DNA,
ani očividně odlišná barva pleti dítěte nedává zákonitému otci
právo neuznat potomka, kterého jeho manželka počala s jiným mužem.
Tento problém unikl i Malinowskému (1927), který v Sex and Repression
in Savage Society napsal: “Neznám jediný příklad v etnologické
literatuře, kdy by se nemanželským dětem dostávalo stejného společenského
postavení jako dětem z lože manželského”. Malinowski se
narodil v Krakově. Stačilo by mu přejít do některé sousední vesnice
v Haliči nebo ve Slezku a našel by to, co v etnografických statích
pojednávajících o vzdálených ostrovech nestálo. Když se v okolí
Chelmu proslechlo, že některá svobodná dívka otěhotněla, všichni
se předbíhali, kdo bude budoucímu dítěti kmotrem, protože být
kmotrem nemanželského dítěte přináší štěstí . Je pravda, že na
Ukrajině, v Karpatech a ve Slezku se spěchalo, aby si těhotná dívka
nasadila čepec vdané ženy (odtud výraz “pokryta”, kterým se označovala
svobodná v podobné situaci), ale cílem tohoto aktu původně nebylo ji
pokořit, nýbrž její stav zveřejnit a předejít vraždě dítěte, což
by na vesnici přivolalo velké neštěstí. U Velkorusů na Sibiři
narození dítěte před svatbou dívku nezneuctilo, zvlášť byl-li to
syn. Dívky samy se chovaly shovívavě ke svým těhotným kamarádkám. V běloruské rodině byly nemanželské
děti brány jako manželské. V Samarské gubernii se s nemanželskými dětmi,
a těch bylo hodně, nakládalo vždycky jako s ostatními.
Komparativní studie dokládají, že takovéto zacházení
s nemanželskými dětmi lze považovat za obecně slovanské, neboť se s
ním setkáme ve všech oblastech slovanského světa. Ostatně pojetí
legitimity potomků bylo jistě přijato až po pokřesťanštění Slovanů
a rozhodně se do obecného práva těchto národů dostávalo jen stěží.
V Poljici zůstává dívka s nemanželskými dětmi u otce, a pokud se k
ní rodina chová benevolentně, dostane svůj díl dědictví po otci a
její děti pak po ní. Na Ukrajině dochází
dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti mají větší práva
než děti manželské, protože dědí nejenom po otci, ale i po matce.
Samozřejmě časem tyto zvyky ustupovaly čím dál víc
do pozadí a zvyk trestat se rozšířil i do těch nejzazších koutů
slovanské civilizace. Slovanští rolníci už nejsou šťastní jako v
dobách přirozené kultury (chybně nazývané “pohanská”), když
jejich dcery porodí před svatbou. Většinou je za to potrestají, ale
jejich “provinění” nenechají dopadnout na hlavu potomstva.
Rozvod býval tolerován bez problémů. V Bulharsku se
žena mohla rozvést, byl-li manžel impotentní, homosexuální nebo když
s ní špatně zacházel. Manžel se zase mohl rozvést, pokud byla žena
neplodná, stará nebo nemocná, tyto tři důvody platily však i v případě
žádosti o rozvod ze strany manželky. Už kníže
Jaroslav (Rusko, 11. století) potíral zvyk zbavovat se těžce nemocných
nebo slepých žen. Zřejmě se však tímto způsobem chovaly i ženy,
neboť kníže prohlásil: takože i žene nelze pustiti muža. Manželka,
jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat
ke svému rodu; podnět k rozvodu mohl vyjít z kterékoli strany a
rozvedené strany mohly svobodně znovu vstupovat do manželství.
Aby však manželka mohla od svého muže utéci, musela
mít podporu svého rodu. Obvykle se s manželem usmířila a vrátila se
k němu. Málokdy se dospělo k definitivnímu rozvodu. V každém případě
se zdá, že se odjakživa častěji rozváděly ženy, zvlášť pokud
byli ještě naživu ženiny rodiče nebo alespoň matka.
Alarmující dojem, jímž obvykle působí četba komentářů k dnešním
statistikám týkajícím se rozvodů v zemích bývalé Varšavské
smlouvy, je tedy neopodstatněný. Jde o dlouhodobý jev, který už roku
1864 zaznamenal Dobrjakov (1864) ve svém pojednání o ruské ženě v předmongolském
období. Tento historik si už tenkrát povšiml, že je ruská žena
skutečně nezávislá, manželství že bývají nepevná a že často právě
ženy usilují o jejich zrušení.
celý středověk v srbských dynastiích a bosenských
urozených rodinách platila domaćicina přísaha, domaćica pobírala
plat a účastnila se porady hodnostářů, což byly výsady, kterých se
nedostávalo slovanské ženě na pobřeží, kde působil vliv západního
zákonodárství. Jestliže tedy historické a etnografické podklady
souhlasí a potvrzují nadřazenost ženských práv ve slovanské společnosti,
pak se není co divit, že dnes zde není potřeba feminismu pociťována
tak silně jako na západě.
Západní feminismus posledních let hledá oporu v
mytologii a není náhodou, že v kultu Wicca se stále častěji objevuje
Velká Matka. U Slovanů neolitický kult Velké Matky časem, zdá se,
zeslábl, ale nikdy zcela nevymizel. Už sám termín rod znamená podle
Vasmera cosi plného života, plodného, opravdového, a právě ze slova
rod se odvozují významy “rodit”, “porod” apod. Výraz rod má
tedy blíže k ženským významům než k představám, které nám přinesla
vlastenecké ikonografie minulého století. Trubačev upozorňuje, že
vzhledem k tomu, že “roždit” je typicky ženský výraz, má v některých
slovanských dialektech rod význam “rod ženy”. To se ovšem
neomezuje jen na “některé slovanské dialekty”. V jedné lidové písni
ze Slavonska se zpívá “nema roda dok ne rodi mama”. Existují ukrajinské tradice “rodu”, který utvářejí potomci
společné pramatky [wspólna pramatka]. V Radomi v Polsku se věří, že
každá matka sedí na nebi s roztaženýma nohama a mezi nimi stojí v řadě
všechny děti, které porodila na zemi. Ty děti porodily svoje děti, a
tak se vytváří obrovský trojúhelník, jehož základna není nikdy
definitivní, leda na konci světa, a jehož vrchol tvoří Matka lidského
pokolení.
tomu je však třeba dodat, že u Kučů z Černé
Hory se klan nebo “bratstvo” nazývá také “trbu” [luno]. V Bosně
se na označení “bratstva” užívá termínu srce [děloha]. Například
se říká: Od mog srca pet kuca.
Příkladů by se dala najít celá řada. Jisté je, že
čím víc postupujeme v čase nazpět, tím častěji se setkáme s
matronymií, například v Jugoslávii se vyprávělo o “bratstvu”,
které pocházelo z jedné “prababy”. A čím víc se blížíme k naší
době, tyto významy mizí, a to i v paměti těch nejstarších.
Zůstaneme-li ještě v jihoslovanských oblastech, není
jistě pochyb o tom, že potkáme-li i dnes v Černé Hoře muže s prázdnýma
rukama na koni a ženu jdoucí pěšky s nákladem 60-70 kg, jde o zřejmý
výraz ženské podřízenosti. Ale i v kulturách, kde bylo vyšší
postavení ženy plně prokázáno, jako na Trobriandech, nosí ženy náklady,
aby mohli muži s volnýma rukama čelit nenadálému nebezpečí.
Je však zároveň jasné, že dnes jen málokdo bude
považovat postavení ženy ve slovanské společnosti za alespoň
rovnocenné s mužem, pokud do těchto zemí zavítá a stane se tu svědkem
scén, při nichž opilí Rusové zacházejí nelidsky se svými družkami,
nebo toho, jak dnes v rodině vládne muž. V zásadě však jde o
aplikaci kodexu, který možná vypadá jako výhodný pro muže, nemá však
nic společného s tradičním pojetím, jehož radikální rozvrat vedl
jen k vytvoření nerovnováhy, a to i v psychologii samotných mužů.
Předmanželský sexuální život a prosebné rituály
Abychom pochopili, proč nevěra nenarušovala vztah
mezi manželi a nebyla v komunitě odsuzována, pokud k ní docházelo v
lesích a na polích a v určených časových obdobích, bude třeba zaměřit
se podrobněji na předmanželský sexuální život u tradiční slovanské
mládeže a především na zvyky dospívajících.
U žen se hranice dospívání vyznačuje dvěma hlavními
momenty, pubertou a těhotenstvím.
V jižním Rusku se poznala nedospělá dívka podle
toho, že nenosila ponjavu, to znamená nešitou sukni, přichycenou v
pase látkovým páskem. Dívenky nosily na sobě jen košily nebo vůbec
nic. Podle V. S. Karadžiće chodila děvčátka v Šibeniku až do patnácti
let zcela nahá. Ještě v minulém století nebylo nijak vzácné vidět
v Černé Hoře mladé svobodné dívky, jak sedí s odhaleným poprsím u
tkalcovského stavu, nebo dokonce jak chodí na trh v košili zvané “opleče”,
která ponechávala ňadra zcela obnažená.
Oblékání ponjavy doprovázela celá řada hříček, jimiž dívka
naznačovala, jako by se vzpírala přejít do nového stavu.
V Jugoslávii pokud šla dívka při tanci do
“kola”, veřejně tím předvedla, že je již zralá a případně připravená
na manželství. Ve Slavonsku dívka, která šla do “kola”, byla označovaná
jako prava divojka. Byly tu i další symboly, jimiž se vdaná žena odlišovala
od svobodné, především účes a pokrytá či nepokrytá hlava.
Dívky si samy chystaly výbavu, a jakmile dospěly, často
se scházely. Nejenom že společně pracovaly, ale často i spávaly mimo
domov ve společných místnostech, když bývaly na takzvaných “přástkách”.
V těch místnostech přijímaly občas i mládence a předení pak na čas
odložily. Není jisté, zda tento zvyk byl normou, nebo zda byl jen za určitých
okolností tolerován. Faktem zůstává, že návštěvy u dívek v době
“přástek” se konávaly především vpředvečer náboženských svátků.
V některých případech, jako na Ukrajině, to bylo povinné a prokletí
se sneslo na mládence a dívky, jestliže se toho neúčastnili: Kogo
nema v večerki, triašča to na život, na pečeni! Ze strany rodičů zřejmě
nebývaly námitky k takovýmto setkáním, především proto, že tento
zvyk býval považován za starodávný, tedy za zvyk zavedený předky,
který je tedy nutné dodržovat. Zvláštností slovanské společnosti
je to, že zde nenalezneme podobná místa, kde by se shromažďovali mladí
muži, kteří nanejvýš – a ještě jen velmi zřídka – přispěli
na výdaje za pohostinství, které většinou nesly na svých bedrech dívky.
Podle četných významných etnografů, kteří se zabývali
přímo zvykem přástek, se zdá, že v 19. století už při návštěvách
mládenců k pohlavnímu styku nedocházelo, jen se o něm mluvilo v hádankách
a narážkách. Přástky bývaly v zásadě jen příležitostí seznámit
se se svobodnými dívkami. Byly zaznamenány i protikladné situace, kdy
na jedné straně ve vztazích mezi mladými lidmi převládala nevinnost
a na druhé straně sexuální moment, pouze však ve smyslu magického zásahu
do přírody. Takový typ protikladu se ve slovanské společnosti odrážel,
a možná dodnes odráží, ve studu z nahoty, kdy jsou například při křestních
nebo svatebních obřadech ženy a muži obnažováni přede všemi, a přitom
pro ženu by byla hanba ukázat se bez pokryté hlavy. Sexuální akt je u
Slovanů spojen s půdou a míval magický význam. Pokud se skutečnost,
že se mladé venkovské páry spojovaly na žitném snopu, mohla vykládat
jako otázka pohodlí a nikoli jako prosebný rituál, aby země byla úrodná,
pak není jasné, proč tak činili i knížata a bojaři, kteří si
mohli dovolit lože mnohem pohodlnější. I car Michail Fjodorovič si
dal přichystat svatební lože na 30 žitných snopech na znamení úcty
k tradici, která spojuje pohlavní styk s úrodností půdy. Ostatně i
ve zprávách relativně nedávných se hovoří o ruských nebo srbských
vesnicích, kde docházelo pohlavnímu styku, alespoň simulovaně, mezi
mladými lidmi přímo na osetých polích. Někdy, aby se úrodnosti půdy
“dodala síla”, se údajně užívalo i sémě kněze, který se “válel”
po polích s některou silnou, zdravou dívkou z vesnice.
jako bývá falus dáván do vztahu s rádlem,
tak i ženská nahota a vlhkost pomáhají polím. Jsou známy případy,
kdy dívky obcházely nahé po polích, aby ochránily jejich dary před přemírou
slunečního žáru. V Polsku chodívali kdysi muži rozbíjet na pole nádoby,
v nichž ženy přechovávaly barvy na barvení vlny, aby ženská moč, užívaná
na přípravu zelené a modré, působila proti suchu. Nemusíme snad dodávat,
že déšť skutečně většinou přišel, moč již byla v nádobě a
navíc se dala odhadnout ta nejvhodnější chvíle, kdy ji vylít na
pole, a nemuselo se čekat, až bude žena po ruce.
Neexistuje nějaký specifický moment přechodu ze
stavu svobodné ženy do stavu ženy vdané. Vdaná žena je ve skutečnosti
ta, která porodí, dá potomstvo, je plodná, stejně jako “popowa
swynja”, jak se říká na Ukrajině (Siewiński 1904: 72). Čím bude u
ženy mateřství silnější, tím bude žena přitažlivější, jak se
zpívá v běloruské písni, v níž je mladík vyzýván, aby se podíval
na obrovskou vaginu dívky, než si ji vezme za ženu (předpokládalo se
tedy, že nebude panna): Piriadoch moj miloj, ma mine gleduči, a ni tak
na mine, jak na maju p***. A maja p*** sjami saž širiny.
Ke ztrátě panenství dochází v době, kdy dívka začíná
nosit zástěru nebo mění účes. Nebyl to však nijak zvlášť významný
předěl v životě svobodné dívky, moment, který by měl znamenat přechod
z jednoho stavu do jiného. První křesťanští kronikáři považovali
předmanželský sexuální styk mladých Slovanů za odsouzeníhodné
chování. Známá je například pasáž z Povesti vremennych let, kde se
praví, že Slované – Radimiči, Vjatiči a Severjané – “žili v
lese jako zvěř”, především proto, že “sňatky u nich nebyly, nýbrž
jen místa ke hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským
tancům a zpěvům, a odtud si každý unášel ženu, s kterou se kdo
smluvil” . Dalo by se však očekávat,
že během staletí křesťanského represivního chování bylo takovéto
“chlípné” chování vymýceno. I když analýza dnešního sexuálního
chování ve slovanských zemích může být plodem profanace, k níž došlo
po rozšíření industriální, materialistické společnosti v globálním
měřítku, faktem zůstává, že etnografické zprávy z 19. století
nenechávají na pochybách ohledně přetrvávajících předmanželských
zvyků a nedostatečném uchycení ve společnosti jisté “cudnosti”.
V roce 1900 se například polský etnograf Luniński pohoršoval nad tím,
když viděl huculské dívky, jak se procházejí po ulicích nahé, třebaže
toto chování bylo známé, dokonce se o něm zmiňovali i autoři Ottova
slovníku naučného. Badatel nechápal, jak je možné, že ve společenství
natolik vzdáleném od ostrovů v Tichém oceáně nebo od rovníkové
Afriky a naopak tak geograficky blízkém jeho světu, není nahota hříchem.
Z téže doby pocházejí i první statistická bádání, z nichž vyplývá,
že například 20 % dívek ze západního Malopolska přichází o
panenství, navzdory katolickým konvencím, ještě před svatbou. V
Srbsku bývalo velmi vzácné, aby dívka předstoupila před oltář
nedotčená, i když už nešlo o styky mezi mládeží, ale s ženatými
muži, jak je obvyklé i dnes. Valtazar Bogišić mimo jiné
poukazoval na to, že nezachovaná bezúhonnost nevěsty nepředstavovala
překážku pro uzavření manželství ani v očích srbské církve, tím
méně pak lidu. Konstatoval také, že ve slovanských zemích nebývá
svobodná matka nijak zavržena. Stejný postoj nacházíme v kraji u
Chelmu, kde “svedení není považováno za zločin”. Mezi Goraly ve
Slezku jsou sexuální vztahy mezi mladými považovány za přirozené, třebaže
má církev v kraji silný vliv. Za zvuku velikonočních zvonů navlékala
například huculská dívka na šňůrku zástěry knoflíky, při každém
úderu jeden. Kolik bude knoflíků, tolikrát se bude moci spojit se svým
milým, aniž by se musela bát následků. Po každém styku knoflík stáhne.... V Polesí nedaleko Mozyru bývalo vzácností, aby dívka
před svatbou neměla milence, což jí však nebylo vytýkáno, a obvykle
ta, která měla poměr s více muži, sehnala lepší partii. Etnograf však
soudí, že většinou šlo o pouhou “tělesnou lásku”, třebaže někdy
takové hrátky vyústí ve vášeň.
V Kazaňské gubernii bývalo údajně velmi obtížné
najít dívku starší sedmnácti let, která by byla panna. Na Sibiři,
podle demografů z druhé poloviny XIX. století, bylo obvyklé, že dívka
měla pohlavní styk už ve čtrnácti, a pokud jí to příroda umožnila,
i ve dvanácti. V oblasti Vetlugy, gubernie Nižnij
Novgorod, dívky s vdavkami nespěchají. V otcovském domě mají svobodu
a provdají se, až se zamilují, ledaže by z neopatrnosti měl její
sexuální život, nikoli milostný, za následek těhotenství. Manžel
nebude mít proti jejím pokleskům výslovně námitky. Podle Posperovova
informátora nepřesahoval počet mladých panen 0,3 %. Někteří
etnografové se ostatně svobodného chování slovanské mládeže účastnili,
jako Witort, který studoval tzv. Jus primae noctis u národů na pobřeží
Bílého moře a v Oněžském kraji.
V srbském Sremu přicházely dívky o panenství v nejútlejším
věku. U nevěst v některých oblastech Makedonie nebyl na konci minulého
století pojem panenství znám. Mezi Rusy a poruštěnými
domorodci na Sibiři je obtížné nalézt nedotčené dívky, říkávalo
se tu, že žena není jako chléb, který když sníš, je po něm,
neboli užitím se neopotřebovává.
Ročním obdobím, kdy se mladí lidé nejvíce oddávali
milostným hrátkám, byl nepochybně letní slunovrat, oslavovaný známými
svátky, jako je Jarilo a Ivan Kupala. Církev sice tyto svátky už odedávna
zakazovala pro “obscénnosti”, k nimž při takových příležitostech
docházelo, avšak lidové mínění považovalo
účast na nich pro mladé za povinnou: Bo jak ne prijdeš na Kupajla, to
vyidi s tebe duša i para.
Také v Srbsku se po “litija” nebo “zadušna”
konaly noční tance, které poskytovaly mladým lidem vynikající příležitosti
spočinout v objetí.
Někdy mladý pár vstupoval do více či méně intimního
vztahu izolovaně, kdy mladík přespával u dívky doma. Lidové písničky
ve všech slovanských zemích vyprávějí buď o iniciativě ze strany dívek
(Ty pridi-tka, dobryj molodyc, zanačuj, zanačuj u miane nočinku! ve
Smolensku, Perenaczuji muoj mileńki, choč nuoczku sa mnoj v Bělorusku,
Dojdi, diko, ma u koje doba, moja ti je otvorena soba ve Slavonsku), tak
ze strany mládenců (Moja Kasieńko, otwór-ze! – Došć-em ci sie,
Jasiu, došć naotwierzala, zadnej ja sa nocki nie porachowala v Polsku).
Někdy otevře dveře mladému muži matka, která radí dceři, ať si užije,
dokud je svobodná (Guljaj, Sašenko, poka voljuška svoja, ne pokrita
golova. Pokraetsja golova, minuetsja gulba u Vjatičů).
Goralé ve Slezku vyzývali mladé snoubence, ať jdou
do předsíně, aby se lépe poznali, pokud tak neučinili už dříve. V
noci spávali spolu, hlavně proto, aby měl mládenec možnost
zkontrolovat, zda dívka není “nienormalnie rozwinieta”. Někdy tuto
kontrolu prováděl kmotr, to znamená, že s dívkou strávil noc.
Evel Gasparini k tomu podotýkal, že však předmanželská
volnost předpokládala jistou obezřetnost, aby nedošlo k otěhotnění,
neboť Slované velmi dbali o budoucnost dětí, aby měly otce, který by
se o ně postaral; tento zvyk staví italský badatel do protikladu ke
zvyklostem východních Finů, kteří si naopak podobné problémy vůbec
nepřipouštěli. V případě narození nemanželských
dětí existovaly i u Slovanů jisté mechanismy, na základě nichž jim
společenství zajišťovalo přežití.
Problémem antikoncepce se částečně zabýval i
Niederle . Třebaže se o tom nikdo jasně nevyslovil, zřejmě
se odjakživa praktikoval coitus interuptus. Když mužské sémě nemohlo
sloužit k reprodukci, bylo pravděpodobně darováno Matce Zemi, která už
věděla, jak je zužitkovat. Tím se vysvětluje i tendence mladých
spojovat se spíše venku než doma na loži.
Represivní zásahy proti tradičním zvykům
Typ morálky, který pochází ze Středního východu a
po Evropě se rozšířil prostřednictvím křesťanství, se začíná
šířit i na venkově a postupně zasáhne i ta nejvzdálenější místa
od nových center. Sexuální akt nebýval u mladých lidí v předkřesťanské
době znakem hříchu. Setkáním různých mentalit se vytvořila
situace, v níž se na jedné straně církvi nikdy nepodaří do základu
vymýtit chuť k předmanželským stykům, na druhé straně se však
bude do společnosti stále více vkrádat pocit hříchu a zvyky se naruší.
Počínaje 18. století budou střety kultur čím dál
tvrdší. Do Volyňska a na Ukrajinu jsou povolávány četnické hlídky,
které mají dohlížet na vesnice a zabránit mladým se scházet. V Srbsku od roku 1833 hrozí kníže Miloš v různých
dekretech vězením a výpraskem. I když stát a církev dosahují jen částečných
úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodaří vymýtit
staré svobodné zvyky, stává se, že společenství sama provádějí
autocensuru, neboť hrátky nyní nabývají povahy sexuálních a
alkoholických orgií a už nemají žádnou společenskou ani rituální
funkci. Krom toho spousta mladých lidí má nyní pocit hříchu v sobě,
takže sexuální hrátky se pro ně samotné stávají pouze zdrojem vyjádření
jejich transgresivity.
Pomalu, ale čím dál výrazněji se i mezi Slovany vkrádá
zvyk, který vede společnost a tedy ženicha k tomu, aby vyhledával bezúhonnou
nevěstu. Stejně jako v klasických patriarchálních společnostech, tak
i ve slovanském světě se rozšířily různé způsoby, jak
zkontrolovat, zda došlo k defloraci. Bylo také zjištěno, že ve
slovanských zemích míval často požadavek na nevěstinu bezúhonnost
účel zachovat zdravé stádo. Uvážíme-li,
že stará slovanská společnost byla převážně zemědělská, pak
je zřejmé, že tabu panenskosti je něco, co přišlo nepochybně zvnějšku
a co se ve společnosti uchytilo také díky tomu, že se časem rozšířily
kultury pasteveckého typu. Tak se i ve slovanských zemích setkáme s případy,
nikoli však obecně platnými, kdy se panenství nevěsty dokazovalo
zkoumáním prádla [osmotr belja]. To nás odkazuje opět k slavnému
“vexillum castitatis”, tedy k zakrvácenému prostěradlu či bílému
plátnu, které se po svatební noci ukazuje přátelům a rodičům, jak
se dodnes děje v některých místech jižní Itálie a v arabském světě.
Není mi známo, že by byla vedena speciální bádání
zaměřená na postupující zvyk trestat slovanské nevěsty, které
nejsou panny. Pokud v Rusku pop nepotvrdil panenství nevěsty, nutil ji,
aby nazítří po svatbě třikrát obešla kostel po kolenou. V jiných
slovanských zemích, především na Ukrajině a v Bulharsku, se však
dochází až k přemrštěnému nakládání s ženami, srovnatelnému
pouze s některými africkými oblastmi, zřejmě
vzhledem k příliš velké poddajnosti slovanské společnosti vůči
tomu, co se násilím požaduje od prostých a čistých vztahů. Ale
slovanské rodiny si dávaly dobrý pozor, aby takové důkazy neposkytly,
vzhledem k tomu, že jen zřídkakdy se našla rodina s nedotčenou nevěstou. Podle Lubora Niederleho například
na Uherskobrodsku bylo na sklonku 19. století přes 90% nevěst deflorováno
před svatbou.
Církevního původu budou pravděpodobně i ona tabu,
která se někdy vytvářela kolem menstruační krve, jíž se kdysi
pravděpodobně užívalo na přípravu magických nápojů lásky , a kolem samotné menstruující Slovanky. V desátých
letech 20. století poukazoval Kolberg na to, že se v Polsku často
zakazovalo menstruující ženě vstoupit do kostela. Je také známo, že
v Rusku nesměla menstruující žena péci pro muže chléb a že v Rusku
a Srbsku se ženy v ony dny měly ukrývat před rodinnými příslušníky
(nebo cizími lidmi) mužského pohlaví. Příkladů z etnografické
literatury bychom mohli uvést řadu.
Závěr
Z toho, co bylo dosud řečeno, lze snad nastínit, jak
vypadala tradiční slovanská morálka: naprostá sexuální svoboda v
době dospívání za účelem prozkoumání vlastního těla a schopností
uspokojit partnera, i jako obecně přímluvný vztah sil mládí k přírodě,
stálost manželského svazku, aby byl zajištěn zdravý růst potomstva,
aby se pak žena začala sexuálně chovat usedleji a v zásadě méně
promiskuitně.
Navzdory zákazům se obecně nikdy nepodařilo
definitivně potlačit jádro tradiční kultury, která viděla v sexu důležitý
moment pro dospívání mladých, třebaže magické konotace už nepřicházely
v úvahu.
V určitých momentech a situacích se tolerovala jak
polyginie, tak polyandrie. Jako poměrně známý příklad polyginie můžeme
uvést harém Vladimírův (5 manželek a 200 až 300 souložnic v každém
z hlavních měst Rusi) a Samův (12 “slovanských” manželek) nebo různé
dekrety moskevských patriarchů, kteří od 16. století oficiálně
prohlašovali, že nepovažují za cizoložství spojení ženatých mužů
se svobodnými dívkami. Jako příklad
polyandrie připomeňme již zmíněný zvyk snochačestva. Dále lze přihlížet
i ke známé citaci Fadlánově ohledně zvyku slovanských žen, které
po smrti svého pána nejprve souloží se všemi muži v komunitě a pak
lehávájí se šesti z jeho nejbližších příbuzných.
Zdá se tedy, jako by v základu sexuálního a společenského
chování u starých Slovanů byly příkazy “neolitického” typu,
totiž uctívání plodnosti, a to na úkor nejednoznačného a většinou
málo srozumitelného pojetí sexuální “věrnosti”, alespoň v předmanželském
období.
Jiný prvek, který nás vrací doprostřed
“neolitu” staré slovanské společnosti, se týká porodních zvyků
slovanských žen. K porodu přicházela žena většinou potom, co žila
skrytá v ústraní. To může vést k domněnce, že u slovanských žen
dlouhou přetrvávala, jako u žen pravěkých, obava z přítomnosti zlých
duchů, které by mohly porod narušit. Je nám známo, že porodní
metody, dnes nazývané “aktivní”, kdy si žena během porodu vybírá
polohu, která jí nejvíc vyhovuje, byly praktikovány odjakživa,
navzdory odedávné a zvlášť dnes všemocné byrokracii a lékařské
domýšlivosti.
Je příznačné, že na rozdíl od valné většiny
moderních evropských zemí ztratily některé slovanské země teprve v
posledních letech povědomí o tom, co bývaly jejich tradiční sexuální
zvyky. Ještě v srpnu 1990, uprostřed debat o tom, zda má být
pornografie v Jugoslávii povolena nebo ne, upozornila jedna psycholožka
v jistém vysokonákladovém deníku, že by stačilo zeptat se vlastních
babiček, co dělávaly, když byly mladé, na vesnických slavnostech, a
přestali bychom se pohoršovat.
Jiným příkladem slovanské specifičnosti by mohla být
maximální blahosklonnost, s níž se v České republice nahlíží na
problém znásilnění, zvlášť když k němu dojde v opilosti. Požadavek
Vojenské policie Spojených států potrestat dva české vojáky z
kontingentu IFOR v Bosně, kteří podle americké interpretrace “znásilnili”
americkou vojačku, s níž předtím řádně popili, byl odmítnut, jak
vysvětlovala vysoká česká vojenská místa, protože takovýto akt v
podobné situaci není v rozporu se zákony a kulturními zvyklostmi země,
odkud oba vojáci pocházejí.
Toto tvrzení, a k tomu statistické údaje hovořící o hrůzných počtech
případů sexuálního násilí, k nimž se české ženy přiznávají,
ale které nenahlásí, může být jedině výzvou k dalšímu bádání
nad minulostí, aby bylo možné pochopit přítomnost i s jejími anomáliemi.
Že moderní svět přináší anomálie, bylo jasné už
starým Slovanům, jejichž představa světa, spojená s cykličností
doby, v níž sex představoval jednu z hlavních epifanií obrody, byla
naprosto “lhostejná” k jakémukoli pokroku, který mohl zaručit
takzvaně “lepší” životní podmínky.
|
|