Státem vnucený ateismus se totiž nutně stává "náboženstvím" svého druhu - v jazyce víry: idolatrií, vírou ve falešné bohy. Je-li víra (máme teď na mysli např. určitou křesťanskou konfesi) vnucena státem, který nerespektuje náboženskou svobodu a svobodu svědomí, dochází tím k vnitřní distorzi víry, víra se odcizuje od své vlastní podstaty; to, co stát vnucuje, může mít vnější podobu křesťanských symbolů, ale není to víra v biblickém slova smyslu. Svoboda je biosférou víry.
Idolatrie je jednou z forem nesvobody, je to duchovní zotročení člověka. K víře, oné nové formě náboženského vztahu, která se objevuje u izraelských proroků a na niž navazuje Ježíš Nazaretský a zejména apoštol Pavel, podstatně patří snaha o osvobození od idolatrie. Profetická tradice usiluje o to, strhnout všem mocnostem posvátné masky, zbavit je aury božství: je pouze jeden Bůh. Kritika pohanského náboženství v bibli a v polemikách prvních křesťanských staletí je velmi zajímavá. Židé a křesťané netvrdí, že "bohové pohanů" prostě neexistují, ale že jsou to špatní, falešní bohové - nezaslouží si, aby existovali.
Základním politickým paradigmatem víry v biblickém smyslu zůstává exodus: odvaha říci NE božskému faraonovi a nastoupit cestu ze země otroctví do zaslíbené země svobody.
Důležité je, že cesta k svobodě dostává záhy eschatologický charakter. Bez eschatologické dimenze se cesta k svobodě stává idolatrií dějinné budoucnosti, utopie se stává ideologií - jak jsme viděli v marxismu v tvrdé podobě a v "měkké formě" v osvícenecké víře v pokrok či očekáváních "New Age". Dědictví Joachima z Fiore v nejrůznějších formách evropských ideologií je neobyčejně bohaté a mnohotvárné. Pokud však osvobozující cesta víry ztrácí dějinný charakter, je spiritualizována, stává se péčí o duši bez zodpovědnosti za svět, odcizuje se rovněž svým biblickým kořenům. K prorocké tradici podstatně patří opozice vůči všem vladařům, kteří si osobují božská práva a zneužívají svou moc - od vystoupení proroka Nathana vůči hřešícímu Davidovi po křesťanské mučedníky v totalitních režimech 20. století. Zastánci božího práva se mnohdy stávají zastánci lidských práv a svobody.Velkým plodem politického a mravního zápasu proti totalitním režimům 20.století bylo i to, že křesťané (alespoň někteří) rozpoznali v bojovnících za lidská práva, občanské svody a sociální spravedlnost - byť tito bojovníci byli ateisté - své bratry a sestry, své spojence.
Smyslem této úvodní části mé přednášky o státem vnucovaném ateismu bylo překonat velmi rozšířené mínění, že základní bojová linie vede mezi vírou a ateismem. Ne, opakuji: základní hranice vede mezi svobodou a idolatrií a místo víry je na straně svobody.
Kdykoliv lidé víry nedůvěřovali svobodě a spoléhali se více na státní moc, vedlo to k jevům, které s upřímnou lítostí papež Jan Pavel II. vyznal na prahu postní doby v jubilejním roce 2000 jako hříchy a selhání církve. (V této souvislosti musím však poznamenat, že je pro mne velkou zkouškou loajality k tomuto papeži, kterého z celého srdce miluji a obdivuji, jeho rozhodnutí beatifikovat spolu s Janem XXIII. i Pia IX. Jakkoliv vím, že beatifikace se vztahuje k osobní svatosti a není kanonizací názorů, nemohu lehce strávit to, že Pius IX. vydal ohledně náboženské a politické svobody dokumenty, které nám připadají ohavné nejen vzhledem k dokumentům II. vatikánského koncilu a encyklikám naší doby, ale i vzhledem k myšlenkám, které vyjadřovali stateční a prozíraví - a církevní hierarchií často pronásledovaní - katolíci tehdejší doby.)
Jestliže tvrdím, že základní linie rozlišení nevede mezi vírou a ateismem, měl bych připojit pár poznámek na téma ateismu. Ateismus jako státem vnucovaná ideologie je totiž jen jedním druhem ateismu. Nezapomeňme, že v antickém, zejména římském světě, byli lidé víry, vyznavači neviditelného a nepojmenovatelného Boha, Židé a křesťané, považováni za ateisty. S hlediska tehdejšího pojetí náboženství , náboženství jako kultu státem uznaných božstev, to bylo ostatně oprávněné. Když se křesťanů prvních staletí dotazovalo jejich pohanské okolí, co to vlastně přinášejí, zda nové náboženství, novou filozofii či nový směr gnóze, odpovídali s výhradami. Ano, jde o cestu k moudrosti, ne však gnostickou sektu, jde o něco podobného filosofii, avšak o "philosophia Christi", neboť gnózi a filozofii, "moudrost tohoto světa", pokládal apoštol Pavel za pošetilost. Také pojem "náboženství" - v tehdejším chápání: veřejný kult - přijímali křesťané zpočátku pro označení své "cesty" s výhradami a nanejvýš jako pojem analogický; jde o "vera religio" na rozdíl od všeho, co se dosud za náboženství pokládalo. Po celý středověk křesťané používali raději a častěji slova fides,víra (articula fidei, mysteria fidei) než religio, náboženství.
Pojem náboženství, tak jak je většinou chápán dnes, stejně jako pojmy theismus, monotheismus, polytheismus je především dílem cambridgských teologů 17. století (blíže o tom v brilantní studii Nicholase Lashe "The Beginning and the End of ´Religion´", Cambridge, University Press 1996). Pojetí náboženství jako jednoho partikulárního sektoru života vedle hospodářství, politiky, umění etc. je plodem sekularizace. Cambridgští teologové se snaží v době náboženských válek jako alternativu proti rostoucímu ateismu na straně jedné a "pohanskému papeženství" na straně druhé rekonstruovat čisté, "přirozené náboženství", o němž věří, že je blízké původnímu křesťanství. V dalším století Immanuel Kant mluví o "náboženství v mezích rozumu", jehož základem je mravní povinnost.
Filozofická kritika náboženství, které často dáváme etiketu "ateismus", dílo Feuerbacha, Nietzscheho, Freuda, se obrací především proti tomuto náboženství , založenému na morálce a filosofickém idealismu. Jak ukázal např. Paul Ricoeur, tento druh "ateismu" nebo lépe filozofické kritiky náboženství může dnešní křesťanství chápat spíše jako službu, jako očistný oheň, jako dekonstrukci osvíceneckého pojetí náboženství, která umožňuje znovu objevit a nově interpretovat základní hodnoty křesťanství, víru, naději a lásku.
Jaké místo má v dějinách filozofické kritiky náboženství marxismus? Erich Fromm vykládá Marxe a jeho kritiku náboženství jako pokračování tradice proroků hebrejské bible, profetické kritiky idolatrie. Jestliže Marx poukázal na dvojí politickou roli náboženství - jako výraz protestu a zároveň petrifikaci sociálních poměrů, statu quo, měl nepochybně pravdu - nebo alespoň část pravdy. Náboženství jistě hrálo v dějinách obě role - Karl Manheim v návaznosti na Marxe později mluví o ideologii a utopii. U samotného Marxe (srovnáme-li mladého Marxe s Marxem Kapitálu) a zejména v pozdějším marxismu došlo k přechodu od kritického myšlení k dogmatickému. Systém "vědeckého ateismu" už neměl nic společného s profetickou kritikou idolatrie, ale stal se náhražkovým náboženstvím. Zuřivost, s níž se "vědecký ateismus" jako ideologie bolševického státu stal nástrojem represe a násilí proti náboženství, prozradila, že tu ve skutečnosti šlo o snahu "nového náboženství" zničit svého předchůdce a konkurenta.
Bolševická ideologie počítala s automatickým odumíráním náboženství v okamžiku, kdy se změní ekonomické poměry, neboť podle Marxova učení nebylo náboženství "nic jiného než" nadstavba a reflexe třídní společnosti, výraz odcizení a rozdvojení člověka. Když se však experiment socializace výrobních vztahů uskutečnil, revoluce v nadstavbě se nekonala. Křesťanství v sovětském Rusku a později v jeho satelitních státech odmítlo odumírat.Násilí, které komunisté začali používat proti církvím a věřícím, bylo ve skutečnosti důkazem selhání jejich teorie v praxi. Nepomohlo však ani násilí.
V Sovětském svazu byl jednou proces násilné likvidace náboženství suspendován. Ve chvíli smrtelného nebezpečí pochopil Stalin, že obrana komunismu není dostatečnou motivací obyvatel ve válce proti Hitlerovi; neváhal pragmaticky nahradit komunistickou ideologii nacionalismem a istrumentalizovat církev jako tradiční oporu nacionalismu a státu. Pravoslaví, nejvíce "náboženská" forma křesťanství, v němž liturgie a spiritualita zcela potlačily prorockou dimenzi víry a její schopnost kritického odstupu od moci, splnilo zcela v duchu byzantské tradice cezaropapismu roli ideologického ornamentu totalitního státu. I později, když Stalin opět obnovil perzekuci náboženství, zůstala značná část hierarchie ve službách moci. Procento agentů tajné policie v řadách biskupů a kněží ruské pravoslavné církve je zahanbující; o to více je třeba ctít mučedníky této církve. Přes všechny špatné zkušenosti se dnes opět hierarchie ruského pravoslaví dává v naprosté většině zcela nekriticky do služeb nacionalismu a státu a neváhá ospravedlňovat i zločiny dnešního Ruska jako je genocida v Čečensku. Slovo "svoboda" asociuje často v prostředí ruského pravoslaví liberalismus nenáviděného Západu; za ním tuší pikle ďábelské trojice: židé, zednáři, katolíci.Budiž tu však s úctou vzpomenut ruský pravoslavný kněz, který proti této mentalitě vlastní církve bojoval a byl průkopníkem ekumenismu a kritického myšlení, otec Alexander Meň: za měsíc uplyne deset let od jeho záhadné mučednické smrti.
V satelitních státech Sovětského svazu uplatňovali komunisté vpodstatě jednotný scénář postupné likvidace veškeré politické a duchovní svobody, včetně svobody náboženské, destrukci všech struktur občanské společnosti včetně institucí církevních a totální etatizaci veřejného života; všechny složky života, kultura, politika i hospodářství se musely podřídit ideologii marxismu-leninismu, jejíž integrální složkou byl militantní ateismus. Pokud se realita vymykala předpovědím ideologie, platilo: tím hůře pro realitu! Ideologie platila za neomylnou a neměnnou, bylo třeba pomocí policejního teroru měnit realitu; ideologie plus teror se tak stala "selfulfiling prophecy". Marxismus tak postavil na hlavu svou vlastní teorii o vztahu materiální základny a jejího odrazu, ideologické nadstavby - dějinná realita musela zrcadlit ideologii, marxismus v praxi se stal nejmilitantnějším idealismem, snažícím se potlačit přirozenost lidského života ve jménu revoluční utopie. Jan Pavel II. zpětně v encyklice Centesimus annus diagnostikoval "realný socialismus" jako antropologickou katastrofu : nebylo možné odstranit Boha z lidského srdce, aniž bylo zraněno toto srdce samo. V Praze pak papež v dubnu 1990 citoval verše českého básníka Vladimíra Holana: "bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví".
Marxismus byl svého druhu křesťanskou herezí. Chesterton nazval herezi "zblázněnou pravdou", částečkou pravdy, která se vymkla z kontextu a nabobtnala do hrozivých rozměrů. Marxismus byl jakousi inverzí křesťanské eschatologie do časoprostoru dějinné budoucnosti, kterou je možno naplánovat a uskutečnit revolučními zásahy do dějin. Znovu se však potvrdilo, že ti, kdo slibují nebe na zemi, postupně přetvářejí zemi v peklo. "Poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát", zpívalo se v jedné písni komunistické mládeže. Komunismus dovršil hybris, latetně přítomnou v osvícenecké tradici: člověk měl nyní vzít do své režie všechno - přírodu i dějiny, osudy lidí i jejich duše, srdce a svědomí.
Nový komunistický člověk však už nebyl svobodným a odpovědným jedincem, osobou - stal se anonymní součástí kolektivu, de facto kolečkem v mašinérii byrokratického státu. Podle původní marxistické teorie měl stát být zrušen: ve skutečnosti však "reálný socialismus" zplodil všemocný totalitní stát s mohutným byrokratickým a policejním aparátem a stále těžkopádnější ekonomikou. Tento typ společnosti začal produkovat člověka podle svého obrazu; nedávno zesnulý polský filozof Jozef Tischner ho nazýval homo sovieticus - člověka bez vlastní zodpovědnosti, iniciativy a tvořivosti, člověka konformního a uniformního.
Když se vyčerpal revoluční teror padesátých let a komunismus zestárl a ztučněl, byla euforie jedné části společnosti a strach a zloba zbývající části nahrazena všeobecnou nudou. Dva pokusy o revizi komunistických režimů - v roce 1956 a v roce 1968 - ztroskotaly; po roce 1968 se v naprosté většině komunistických států komunistická ideologie změnila v kuriózní typ státního náboženství - nevěřil v něj už nikdo, ani jeho vlastní velekněží. Pojmy a symboly komunistické ideologie se dokonale vyprázdnily, jak ukazují hry Václava Havla : šlo o absurdní drama, velký kýč, zakrývající nihilismus, cynismus a nekonečnou nudu. Otevřený dopis disidenta Václava Havla prezidentu Husákovi z poloviny sedmdesátých let podává přesnou diagnózu "Biafry ducha" a "Absurdistanu", jímž se stalo Československo za "normalizačního režimu" po porážce Pražského jara roku 1968: nic se neděje, dějiny jsou nahrazeny rituálem oslav a státních svátků, režimu je podezřelý každý, kdo vybočuje z řady, schopní jsou pokláni za nebezpečné a nebezpečným by se jevil i ten, kdo by snad skutečně věřil ve státní ideologii - režim snese už jen ty, kteří neustále předstírají a nemají žádné vlastní přesvědčení.
Tajemstvím trvání režimu, který vyžadoval vnější konformitu a loajalititu k ideologii, kterou už nikdo nevyznával, státu, kde nikdo ničemu a nikomu nevěřil , byl zřejmě nepsaný pakt mezi vládnoucími a ovládanými: když občan nebude jevit žádný zájem o věci veřejné, nebude se straně a vládě plést do vládnutí, moc ho také nechá na pokoji, dokonce bude mnoho tolerovat: špatnou pracovní morálku, nevýkonnost, drobné krádeže ze "společného" (tj. státního) majetku, zajistí všem (s výjimkou úzké elity funkcionářů) stejnou životní úroveň a "sociální jistoty". Kdo necítil potřebu duchovní svobody a vlastní iniciativy (kdo "prodal svou duši") , mohl si v poslední dekádě komunismu docela klidně a pohodlně žít. Není divu, že poté, co události z podzimu 1989 otevřely exodus z domu otroctví do země svobody, stýská se mnohým po egyptských hrncích masa a ohlížejí se zpět.
Navíc první desetiletí svobody přineslo trpké zjištění: měnit politické a ekonomické struktury nestačí, homo sovieticus není schopen obstát ve svobodné společnosti. Představa, že sama existence volného trhu a privatizace majetku zplodí nový kvalitnější lidský typ je stejně naivní jako bylo marxistické očekávání, že to dokáže sama kolektivizace a socializace. Člověk prostě není natolik určován ekonomickými faktory společenského vývoje, jak se to domníval marxismus nebo jak se to domnívají někteří teoretici "marxismu naruby", postkomunistického tržního fundamentalismu jako bývalý český premiér Václav Klaus. Motivace souvisí s přesvědčením, hodnotovou orientací a vírou člověka. Jak jsme konstatovali, v průběhu desetiletí komunistické vlády militantní ateismus přešel v cynický nihilismus, sobeckou vypočítavost a skepsi - toto naladění, které je jistě "bezbožnější" než deklarovaný souboj s vírou , se v desetiletí po listopadu 1989 u mnoha lidí příliš nezměnil. Jistě nejde o "státem vnucovaný ateismus", jde však o jeho potomka a dědice. Idolatrie státu a strany, skrytá v militantním ateismu Lenina a Stalina, vedla k destrukci svobody, nuda, prázdnota a skepse pozdního komunismu a raného postkomunismu nemá sílu svobodnou společnost obnovit.
Vrstva lidí, kteří aktivně bojovali proti komunistickému totalitarismu nebo vytvořili a obhájili skutečnou duchovní alternativu (v Čechách se hovořilo o "paralelní polis", kterou tvořily ilegální bytové semináře , "létající univerzita", samizdatové knihy a časopisy a v neposlední řadě "podzemní církev") byla velice úzká a její vliv na společnost omezený. Jistě přispěla svým dílem k pádu komunismu a nabídla své síly a zkušenosti v první porevoluční euforii obnovy politického i církevního života, další vývoj ji však až na výjimky odsunul stranou.
To, co skutečně porazilo komunismus, byl proces globalizace. Proces ekonomické a následně politické integrace znemožnil režimy, postavené na uzavřených, státně plánovaných ekonomikách. Rozvoj komunikační technologie vytvořil síť, v níž nemohly obstát státy, postavené na kontrole informací a ideologické cenzuře. Komunismus se udusil v ostrém větru myšlenkové i ekonomické soutěže. Poklidná ospalá maloměsta komunistických států se přes noc stala součástí postmoderní megapole. Následná změna mentality zaskočila všechny, včetně odpůrců komunistického režimu.
Filozofie lidských práv, mravní odpovědnosti a hledání autenticity a hlubšího smyslu života, jak ji tlumočí Václav Havel, se pro mnohé stala sice výhodným exportním zbožím pro zahraniční konference, ale nikoliv vizí, podle které by se sami řídili ve svém soukromém životě a už vůbec ne při vytváření nových politických, sociálních a ekonomických poměrů. Slova humanistů i křesťanů chápala většina společnosti jako něco, coby mohlo nahradit nudnou rétoriku komunistické ideologie, čemu je možné s jistým zalíbením naslouchat ve sváteční dny jako hudbě, podmalovávající nedělní oběd , co však naprosto není bráno vážně. Tak jako pod duněním komunistických revolučních frází se po desetiletí odehrávalo tiché, ospalé tlení pasivní společnosti, tak pod větami o obnově humanismu, demokracie a morálky probíhal na jedné straně bezohledný darwinistický zápas o moc a co nejrychlejší zbohatnutí, na druhé straně naprostá dezorientace těch, kteří se stávali slabšími a slabšími (mezi ně náležela většina křesťanů).
Zpočátku poměrně rozšířená představa, že by v postkomunistických zemích mohl "marxismus být nahrazen křesťanstvím" se brzy ukázala jako naprostá iluze. Ostatně pod frází o nahrazení ateismu vírou či jedné víry druhou vírou si bylo možné představit ledacos. Předně: marxismu v marxistických režimech středovýchodní Evropy už dvacet let nevěřil nikdo včetně vládců a ideologů; na Západě bylo v posledním půlstoletí vždy mnohem více přesvědčených marxistů než na Východě. Někteří chápali slova o nadějích křesťanství v postkomunistickém světě dokonce tak, že by se křesťanství mohlo stát něčím jako novou státní ideologií - odtud proklamativní a konjunkturální konverze některých komunistických funkcionářů na straně jedné a strach a obnovení antiklerikálních nálad na straně druhé (např.v Čechách se v debatě o restitucích církevního majetku objevily jednak spontánní, jednak uměle živené obavy z bohaté a vlivné církve, "černé totality" po totalitě rudé atd.). Ke cti českých křesťanů lze říci, že po takovém pokušení mocenské role církve nesáhly - ostatně brzy se ukázalo, že přes dočasné oživení zájmu o náboženství budou církve v české společnosti v příštích generacích hrát spíše marginální roli. Bohužel, v některých postkomunistických zemích, zejména v Rusku a v některých oblastech Balkánu, církve skutečně lačně sáhly po nabídce dědice státní ideologie. Brzy se však ukázalo, že nejvhodnějším nástupcem komunistické ideologie a pseudonáboženství je nacionalismus - a tak pokud církve chtějí hrát svou roli v blízkosti trůnu, musí často z křesťanství učinit apendix nacionalismu, neboť oním bohem na státním oltáři je nyní Národ.
Představa, že katolicismus sehraje při obnově Evropy po pádu berlínské zdi podobnou roli, jakou v Evropě - a zejména v Německu - sehrál po pádu nacismu, se rovněž nenaplnila - neukázal se žádný Adenauer ani Nell-Beruning, Schuman či DeGasperi. Sociální učení církve nemá v postkomunistické Evropě příliš přitažlivou sílu. Vize "jednotné Evropy od Atlantiku po Ural", Evropy "dýchající oběma plícemi, Západu a Východu" byla velmi inspirující a užitečná pro povzbuzení touhy, která pomohla odstranit berlínskou zeď. Duchovně jednotná Evropa včetně Balkánu a Ruska je však v nedohlednu. Je třeba si přát, aby země středovýchodní Evropy s latinskou tradicí se vbrzku staly integrální částí západoevropských a euroatlantických ekonomických, kulturních, politických i obranných struktur, ale zbytek Evropy dýchá zcela jinak a onen rozšířený Západ ve své většině nabídku "nové evangelizace" přiliš nepřijímá.
Zdá se, že spirituální hledání alespoň části mladé generace, které trvá, se bude obracet převážně mimo institucionalizované a církevně-orientované náboženství. Dlouho jsem byl velmi kritický k převažující strategii a celkovému stavu katolické církve v naší vlasti; nyní jsem mnohem tolerantnější, protože jsem si uvědomil, že se jedná o daleko hlubší krizi náboženských institucí v celé Evropě a že tyto domácí obtíže jsou jen dílčím aspektem globálních trendů a změn sociokulturních paradigmat. Pád komunismu a rychlejší tempo globalizace ukázaly, že určitý typ náboženství umírá .
Papežská rada pro dialog s nevěřícími, jíž jsem byl několik let členem, se před časem rozpustila. Nejen státem vnucovaný, ale i institucionálně vyhraněný ideologický ateismus je skutečně mrtev, v tomto smyslu nemá církev jasného partnera k dialogu. Ale je třeba se ptát, zda i ona podoba náboženství, která vzbuzovala filozofickou kritiku náboženství, kritiku, která pak v jedné své větvi degenerovala na ateismus jakožto státní ideologii, se nevyčerpala a nezaniká.
Státem vnucovaný marxistický ateismus v naší zemi jednu dobu pozoruhodně kopíroval církevní politiku josefinismu. To, jak se Josef II. pokusil dostat církev do područí státní byrokracie, bylo možné především proto, že církev předtím sama ochotně vstoupila do aliance s habsburskou monarchií. Je možné se přít o to, zda v období násilné rekatolizace českých zemí v 17.století spíše církev využila státní moc nebo státní moc instrumentalizovala církev a náboženství pro své účely. Je možné poukázat také na to, že v protestantském táboře té doby bylo spojení politických vládců a náboženství přinejmenším stejně silné, a touha světské moci po církevním majetku byla mnohde silnějším vehiklem zavádění církevní reformy než nová teologická a spirituální inspirace.
Vraťme se ještě jednou k citovanému názoru cambrigdského teologa a filosofa náboženství Nicholase Lashe: právě v 17.století se ustálilo určité pojetí náboženství jako partikulárního sektoru života, a tento typ náboženství dnes končí. Nekončí víra, naděje a láska, nekončí modlitba, kázání, práce pro mír a spravedlnost a integritu Božího stvoření. Dodal bych: Sledujeme zánik jedné formy křesťanství a vyhlížíme známky podoby nové. V dvoutisíciletých dějinách křesťanství docházelo vícekrát ke změně paradigmat. Osobně vidím velkou šanci pro katolickou církev v budoucnosti v tom, bude-li schopna pokračovat v komunikaci na dvě strany: nestraně jedné podat ruku sekulárnímu humanismu Západu, jak to naznačil 2. vatikánský koncil a na straně druhé pokračovat v dialogu s ostatními náboženstvími a spiritualitami, k čemuž odvážně otevřel dveře Jan Pavel II. Bude-li katolická církev schopna pokračovat tímto směrem a do jisté míry sbližovat tyto tak rozdílné světy (jako je např. současná Amerika a islámský svět), pak může sehrát významnou duchovní, mravní a v určitém smyslu i politickou a kulturní roli v budoucím světě, kde bude tolik záležet na tom, aby proces globalizace se stal procesem komunikace a porozumění, nikoliv pohlcování slabších silnějšími. Perspektivy a možné proměny náboženství vůbec a křesťanství zvlášt je ovšem téma, přesahující možnosti této přednášky.
Státem vnucený ateismus je v dnešní Evropě a velké části světa věcí minulosti, i v Číně vidíme náznaky změn v kulturní politice vůči náboženství. Bylo by však laciné a pošetilé, kdyby křesťané chtěli zaujmout triumfální pozici nad hrobem ateismu a házet tak říkajíc všechny projevy a druhy ateismu do jednoho pytle.
Kniha, kterou připravuji, má pracovní název "Ateismus jako druh náboženské zkušenosti". Hegel ukázal "smrt Boha" jako vnitřní moment věčného příběhu Boha, procházejícího dějinami , zážitek Boží nepřítomnosti, "spekulativer Karffreitag" jako účast na Kristově kříži, který odděluje jednu etapu dějin Ducha od druhé. Svatý Jan od Kříže zdůraznil, že zážitek hluboké opuštěnosti Bohem, noc ducha, je nezbytnou zkušeností na cestě duchovního zrání. Možná, že to, co Jan od Kříže a mnozí mystikové objevili jako důležitou etapu na rovině individuálního života a "dějin duše", platí i pro dějiny náboženství a dějiny lidské kultury. Ne každý "ateismus" je idolatrií, ne vše, co bývá označováno nebo někdy i samo sebe označuje za ateismus, musí víra vnímat jako skutečnost sobě vnější a nepřátelskou. I hluboká zkušenost noci, kterou prošli tak mnozí tváří v tvář Gulagu, Osvětimi a dalším peklům našeho končícího se staletí, je něco, co víra musí brát vážně, má-li zůstat vírou v toho, který vede skrze poušť k svobodě a skrze noc kříže k světlu naděje.