Náboženství - víra
Ostatní - Gnoze
	Učení védy	Zmrtvýchvstání
	Tři základní typy lidí	Samkhya
	Původ antické gnoze	Společné rysy gnoze a východní duchovní školy
	Kříž	Vznik židokřesťanství
	Pašije	Gnostická vize světa
	Gnoze byla ve svém obecném významu (řec. “gnósis”, sanskrt. “džňánas”, slovansky “(po)znání”, “znalost”, angl. “knowledge”, analogicky potom též staroslovanský “kňaz” - “znalec”, “videc”) trvalou součástí původní indoevropské duchovní tradice, uctívajíc i světlo poznání coby “boha” - “dárce”, která stála u kolébky lidské civilizace jako takové - dala dnešnímu člověku vše, co má: řeč, kulturu, inteligenci, lidství. V užším slova smyslu - tzv. “antická gnoze" - bylo učení původního křesťanství, které se rozšířilo na konci minulého věku antiky směrem z Východu na Západ po celé římské říši jako důsledek totálního rozkladu mravů, lidských hodnot a celé společnosti, způsobeném chthonickým, tj. pouze světským materialistickým myšlením. Během svého rozkvětu ve Středomoří v prvních stoletích našeho letopočtu bylo toto učení židovskými autory (“katolickými otci") postupně přepracováno, parafrázováno a přizpůsobeno židovství v podobě tzv. židokřesťanství s jeho základní knihou Biblí. Theologická podstata původního gnostického křesťanství vyplývala z prastarého učení Védy o třech základních silách kosmu a z jeho kultu vykřesávané a životadárné síly světla poznání, tzv. “sómy". Toto učení bylo kořenem všech indoevropských duchovních nauk a podstatou indoevropského náboženství, a to jak východní indické védanty, ze které vyrostl dnešní indický hinduismus, Kapilovy samkhye, první systematické filosofie světa, jógy a buddhismu, tak i západního indoevropského “slunečního” náboženství doby před rozmachem židokřesťanství, nazývaného židokřesťany hanlivě “pohanstvím" (od řec. „pagos“ - „kopec“, tj. uctívání výšin). U všech Indoevropanů se toto duchovní dědictví udržovalo coby kult “Boha” - tj. “Dárce” (sanskrt. “bhaga”, slov. “bog”) světla vědění a života, symbolicky proto znázorňovaného buďto s bleskem v ruce (např. Zeus u Řeků) anebo se štěpící zbraní (sekerou nebo mečem u Slovanů, kdy je Bůh - Dárce nazýván Perun, Svarog či Svantovit). Velmi často bylo toto hlavní božstvo pravěkých a starověkých civilizací také symbolicky(!) připodobňováno slunci či okřídlenému vznášejícímu se kotouči - např. perský Ahura Mazda (Pán Velkého Vědění), egyptský Har (řec. Horos), asyrský Ašur (původně védsky “asura"), babylonský Šamaš (od védského “šamsati” - “opěvovat”) a v řadě dalších kultur (viz. např. obr.1, obr.2, obr.3). Ve své původní podstatě se však jednalo o uctívání Dárce Slova poznání (védsky „brahma“), jehož pomocí je možné udržovat lidský řád a člověka s jeho kvalitami. Ochránci a znalci tohoto „svatého Slova“ zaujímali proto ve starých společnostech výsadní postavení (bráhmani, kňazi, druidové atd.), ba často dali jméno celým národům (Slované, Médové, Skandové, Indové, Gótové atd.) Gnozi coby náboženské a filosofické hnutí v antickém Středomoří je tedy možné charakterizovat coby učení o “Bohu” - “Dárci” života, který je ideové či “světelné” (tj. vědoucí) podstaty a který vládne člověku pomocí “křtu” světlem vědění. Právě toto světlo poznání definitivně odděluje poznávajícího člověka od spodních nevědoucích a zvířecích světů. Gnostické učení se dále vyznačuje tzv. “dualismem”, tj. diametrickou (zrcadlovou) protipozicí věčného “ducha” či „Boha“, který je světelné, vědoucí a dokonalé podstaty (“pneuma”, “nús”, “anthropos”), se svým věčným sídlem “nahoře”, a praprincipu hmoty (“hylé”, “chús”), která je temné, částečné, nevědoucí a proto vše formálně přijímající a vše napodobující podstaty, s věčným sídlem “dole”. Učení gnoze odmítalo vyvozovat život z materie samé a nazývalo takto pomýlené materialisty “těmi pouze z Matky zrozenými”, či “těmi, kteří neznají Otce” (gnostická vize světa) Nejvýraznějším rysem gnoze je potom kultura vnitřně - tj. pomocí "meditace" (= "otvírání volného zářivého středu") - dosahovaného úplného světla poznání (odtud řecký název “gnosis” = poznání) coby jediného prostředku vysvobození člověka ze zkázonosných pout spodního božstva temnot nevědění, prolévání krve, náhody ("osudu") a smrti. To, co zapřičiňuje zvířeckou či barbarskou podobu člověka, všechno tzv. “zlo”, je podle nauky gnoze způsobováno nevěděním, neprobuzenou myslí, která bez schopnosti se probudit a spatřit skutečnou realitu našeho pozemského pobytu klouže pouze po povrchu všech jevů a nedosahuje tak důležitého křtu poznání, který od základu proměňuje pohled na svět a jeho děje.
	Zdroj: Jan Kozák - http://sweb.cz/gnostica