1.1. Úvod do Písma sv. jako teologická disciplína

    Počátky introdukce sahají do patristické doby (Origenes), soustavnou formu však dostává mnohem později (19. stol.); dělí se na všeobecnou (inspirace, kánon, historie textu, hermeneutika) a speciální (úvod do jednotlivých knih)

    1.2. Bible a její vztah ke zjevení

    Bible představuje z vnuknutí Božího Ducha zaznamenaný proces Božího sebesdělení lidem; tento proces se uskutečňoval vzájemně se osvětlujícími slovy a činy; klíčovou roli v něm hráli lidé Bohem vyvolení (patriarchové, soudci, králové, proroci) z izraelského národa až po vrchol, kterým je vtělené Boží Slovo, Ježíš Kristus

    1.3. Písmo sv. a předávání Božího zjevení

    Boží zjevení má být z vůle Zjevujícího se předáváno všem dalším pokolením - součástí tohoto podání v nejširším slova smyslu je Písmo sv., ale též mimobiblická tradice vycházející od apoštolů a zahrnující život a spásonosné působení církve; garantem správného výkladu Božího slova psaného i podáním tradovaného je učitelský úřad církve, který ovšem Božímu slovu slouží

    1.4. Terminologie a knihy, které tvoří Bibli

    Písmo(a), posvátná (inspirovaná) Písma - novozákonní označení knih Starého zákona, církevními otci rozšířené i na zákon Nový; Bible - z řec. pl. neutra se mění v lat. sg. fem. - spíše nežli soubor knih označuje "Knihu"; Starý a Nový zákon - výstižněji smlouva, protože ta je vlastním středem, zákon představuje pouze závazek z ní vyplývající
    Bible obsahuje 46 knih SZ a 27 knih NZ - obojí se v křesťanském prostředí dělí na knihy dějepisné, naučné a prorocké

    1.5. Význam Písma svatého

    Nutnost soustavně se seznamovat s Písmem je dána jeho stěžejní důležitostí pro duchovní život, pro kázání a pro teologii
 

    2. POSVÁTNÝ CHARAKTER BIBLE A JEHO VLASTNOSTI

    2.1. Posvátný charakter Bible

    Jedinečný ráz Písma vyplývá z jeho nadpřirozeného původu, obsahu a zaměření

    2.1.1. Bůh, hlavní autor Písma svatého

    Dei Verbum 11 shrnuje ve 2 větách tradici sahající až k samotnému Písmu - konstatuje fakt inspirace posvátných knih podle Božího záměru a na tomto základě vyslovuje přesvědčení o jejich posvátnosti a kanonicitě

    2.1.1.1. Svědectví Starého zákona a raného judaismu

    Uvedené přesvědčení lze najít už ve SZ (např. v 1 a 2 Mak, Dan) a v židovském prostředí (Filón Alexandrijský, Josephus Flavius)

    2.1.1.2. Svědectví Nového zákona

    Ježíšovy výroky v evangeliích, uvozovací formule prorockých citátů; 2 Tim 3,16 - charakteristický výraz theopneustos; 2 Petr 1,20-21 - Písmo sv. pochází od Ducha sv., inspirace značí Boží působení ve svatopiscích a skrze ně, pro svůj božský původ vyžaduje Písmo interpretaci, za níž stojí božská autorita; 2 Petr 3,15-16 - na rozdíl od předchozího se týká NZ, speciálně Pavlových listů, přiřazených k inspirovaným knihám SZ

    2.1.1.3. Učení církevních otců

    Církevní otcové prohloubili nauku NZ v několika klíčových pojmech: Deus Auctor - proti dualistickým herezím, které stavěly proti sobě SZ a NZ se zdůrazňuje jednota obou; člověk jako nástroj - proti montanistickému pojetí inspirace jako extáze se zdůrazňuje uvědomělý charakter nástroje (sv. Jeroným); Boží blahosklonnost - pojem rozvinutý zvláště sv. Janem Zlatoústým znamená připodobnění se Božího slova lidem co do způsobu jejich řeči; Boží dopis - Augustinův výraz vyzvedající osobní komunikaci Boha s lidmi

    2.1.1.4. Dokumenty magistéria

    Hájí božský původ SZ i NZ (Florentský koncil 1442 proti dualismu), tutéž božskou inspiraci všech posvátných textů (Tridentský koncil 1546 proti protestantům)
    I. vatikánský koncil 1870 definuje inspiraci (proti teorii "následného potvrzení" a teorii "negativní asistence") a další dokumenty (encykliky Providentissimus Deus 1893, Spiritus Paraclitus 1920, Divino afflante Spiritu 1943 až po dogm. konstituci II. vat. koncilu Dei Verbum 1965) pak tuto nauku rozvíjejí - zabývají se mj. biblickou neomylností a podílem lidského autora

    2.1.1.5. Trinitární význam pojmu Deus Auctor Písma svatého

    Písmo jako výsledek Božího působení "ad extra" je třeba připsat společně všem třem božským Osobám (byť zvláštním způsobem ho lze připsat Duchu sv.)
    Jde o nadpřirozenou Boží aktivitu (tj. zcela přesahující přirozené možnosti člověka) - milost danou k dobru církve (gratia gratis data čili charisma)

    2.1.2. Bohem inspirovaní svatopisci - skuteční autoři posvátných textů

    2.1.2.1. Aktivita Boží a aktivita svatopisců jako skutečných autorů

    DV 11 vyzvedá prvořadou úlohu božské aktivity při sepisování posvátných knih, mluví o svatopiscích jako skutečných autorech a poměr mezi aktivitou svatopisce a aktivitou Boží vyjadřuje slovy: "ut Ipso in illis et per illos agente"

    2.1.2.2. Formulace "v nich a skrze ně" - její teologická interpretace

    Jde vpodstatě o nově formulovaný princip instrumentální kauzality, zavedený do nauky o inspiraci sv. Tomášem Akvinským - v procesu inspirace působí Bůh jako "Auctor principalis" na svatopisce předchozím a bezprostředním vlivem; ve svatopisci se spojují dvě schopnosti - jedna vlastní, jedna vyplývající z Božího vlivu; posvátné texty, které jsou výsledkem této jedinečné Boží spolupráce s člověkem, je třeba připsat zcela Bohu a zcela svatopisci; dají se v nich však vysledovat stopy obou autorů

    2.1.2.3. Biblická inspirace a teologie vtělení

    Perspektiva tajemství vtělení zdůrazňuje v nauce o inspiraci jednak fakt, že Boží slovo se skutečně vtělilo do lidského slova (nutnost vzít v potaz všechny historické okolnosti), jednak fakt, že v posvátných textech je opravdu Boží slovo (vtělení předpokládá Osobu Slova, která v sobě harmonicky spojuje božskou a lidskou přirozenost)

    2.1.2.4. Charisma inspirace

    Lze ho charakterizovat jako milost danou přechodně (po dobu práce) a působící na psycho-fyzickou strukturu svatopisce - zdokonaluje ji ve třech dimenzích: poskytuje světlo pro rozum (čerpání myšlenek, úsudek o načerpané pravdě - teoretický i praktický), pohnutku pro vůli (bezprostřední a neomylně účinnou, přitom však nepotlačující svobodu svatopisce) a pomoc pro operativní schopnosti - psychické i fyzické (pozitivní a stálou až do dokončení textu)

    2.1.2.5. Individuální a kolektivní dimenze inspirace

    Teologové v době II. vat. koncilu vyzvedají kolektivní aspekt inspirace - svatopisce nelze oddělit od jeho komunity
    K. Rahner vyslovuje názor, že Bůh je původcem Písma ve stejném smyslu jako je původcem církve
    P. Benoit a P. Grelot se pokoušejí blíže určit povahu inspirace jakožto charismatu a zařadit ji mezi ostatní charismata

    2.1.2.6. Teorie týkající se psychologicko-literárního aspektu inspirace

    P. Benoit hovoří o simultánní práci spekulativního i praktického intelektu během sepisování knihy (inspiraci nelze omezovat na jeden z nich)
    L. Alonso Schökel vychází z modelu literární tvorby a rozlišuje tři hlavní fáze, z nichž za nejdůležitější považuje intuici

    2.1.2.7. Inspirace Písma v protestantské teologii

    Protestantské pojetí nebere inspiraci ve vlastním slova smyslu - Písmo není Boží slovo, nýbrž pouze Boží slovo obsahuje (důraz na živou komunikaci Boha se čtenářem); inspirace působící ve svatopisci se chápe buď jako obecný dar víry nebo jako pouhý náboženský entusiasmus

    2.1.2.8. Příčina odchylek od správného pojetí inspirace

    Je dvojí - na jedné straně přílišné zdůraznění faktoru božského (přičemž se lidský faktor zčásti nebo úplně vytrácí) nebo na druhé straně přílišné zdůraznění faktoru lidského (až k racionalistickému popření božského původu Písma)

    2.1.3. Inspirace posvátných knih

    Inspirován není jen lidský autor, nýbrž i kniha, která je výsledkem božské inspirující aktivity

    2.1.3.1. V Písmě je všechno to a pouze to, co Bůh chtěl

    Vše, co svatopisci napsali, napsali pod vlivem inspirace - nelze redukovat inspiraci na věci víry a mravů ani připouštět někde možnost omylu svatopisců či rozlišovat v Písmě prvek primární (náboženský) a sekundární (profánní)

    2.1.3.2. Slova Písma jsou skutečně slova Boží

    Boží inspirující aktivita se týká Písma jako literárního díla - M.J. Lagrange upozorňuje na nedělitelnou jednotu myšlení a řeči proti kard. Franzelinovi, který rozlišoval formální prvek (myšlenky) a materiální (slova) - Bohu připisoval pouze prvek formální; ani verbální pojetí inspirace však nepřipouští, že by se Boží vliv měl chápat jako diktát

    2.1.3.3. Všechno, co tvrdí, vypovídá či poznamenává svatopisec, je třeba považovat za tvrzení, výpověď či poznámku Ducha svatého

    Inspirovaná jsou i ta místa, která neobsahují přímo nějakou božskou pravdu, ale v nichž svatopisec jen tlumočí slova někoho jiného, ovšem s vlastním hodnocením

    2.1.3.4. Božská blahosklonnost a lidská stopa v Písmu

DV 13 podtrhuje Boží snížení se na úroveň lidského způsobu řeči, připomíná, že toto snížení se neubírá nic na Boží pravdě a svatosti, a analogicky ho dává do spojitosti se vtělením (v rozporu s touto naukou jsou teorie, které představují obdobu christologických herezí)

    2.1.3.5. Analogie biblické řeči

    Lidská slova si v Písmě uchovávají svůj původní význam, ale zároveň získávají kvalitativně mnohem vyšší významovou náplň ve shodě s Božím záměrem, na němž se svatopisec přiměřeně podílel

    2.1.3.6. V Písmě je všechno inspirováno stejně

    Inspiraci není možno chápat odstupňovaně, což ovšem nestírá diferenciaci jednotlivých textů (mezi židy i protestanty se vyskytl názor, že některé knihy jsou inspirovány více, jiné méně)
    Přímo inspirovaný je pouze autograf - opisy a překlady natolik, nakolik věrně reprodukují originál

    2.1.4. Nadpřirozený obsah a zaměření Písma svatého

    2.1.4.1. Nadpřirozený obsah

    Podle DV 6 jej tvoří zjevení vnitřního Božího života a jeho věčných rozhodnutí směřujících ke spáse lidstva; kromě nadpřirozených obsahuje Bible i přirozené pravdy, přičemž obojí tvoří jednotu, jejímž centrem je Kristus
    Obsah Písma sv. se profiluje zvlášť v každém z obou Zákonů - ve SZ jde o přípravu, prorocké předpovědi a předobrazné náznaky (DV 15), které svědčí o božské pedagogii ve vztahu k lidstvu, v NZ se plně zjevuje Boží Slovo v tajemství Kristova vtělení, jeho vykupitelského díla, jeho Božího synovství i založení církve; mezi novozákonními spisy proto zvlášť vynikají evangelia

    2.1.4.2. Nadpřirozené zaměření Písma

    Písmo nám zjevuje spásnou pravdu, která nás má ke spáse vést - je zaměřeno na milost tím, že nás disponuje k jejímu přijetí a poučuje, jak s ní spolupracovat

    2.2. Vlastnosti posvátných knih

    2.2.1. Jednota celé Bible

    2.2.1.1. Jednota Bible jako důsledek jejího božského původu

    Můžeme ji definovat jako soulad mezi zjevenými pravdami v Bibli, díky němuž se tyto pravdy vzájemně osvětlují, aniž by mezi nimi mohla existovat podstatná neshoda či rozpor

    2.2.1.2. Jednota mezi Starým a Novým zákonem

    Bůh v celém Písmě vyslovuje vlastně své jediné Slovo a v něm sebe celého; díky Boží moudrosti je Nový zákon ukryt ve Starém a Starý je zjevný v Novém; Nový zákon představuje plnost toho, co Starý obsahoval v zárodečné formě

    2.2.2. Pravdivost Bible

    DV 11 hovoří o plné pravdivosti knih Písma, přičemž tomuto pozitivnímu vymezení dává přednost před negativním (neomylnost či bezbludnost)

    2.2.2.1. Pravdivost a božský původ Bible

    Bůh jako nejvyšší Pravda absolutně vylučuje možnost jakéhokoli omylu v Bibli, tzn. neshody úsudku s objektivní realitou v autentických výpovědích (obsažených v prvopisu a - úměrně k věrnosti reprodukce - i v opisech a překladech)

    2.2.2.2. Nauka o pravdivosti Bible jako součást zjevení

    Pravdivost Bible sice nebyla definována jako zvláštní dogma, ale pro své těsné sepětí s dogmatem o biblické inspiraci a doklady v Písmu i tradici je třeba ji pokládat za pravdu víry

    2.2.2.3. Aplikace principu biblické pravdivosti

    Týká se zejména dvou oblastí - přírodních jevů a historických událostí
    a) Pravdivost Bible, co se týče popisu přírody
    Mezi pravou vědou a vírou nemůže existovat žádný skutečný rozpor; svatopisci psali ne s mentalitou vědce, nýbrž člověka, který mluví obvyklým způsobem o běžných věcech tak, jak je smysly vnímá; jeho úsudky jsou pravdivé, protože odpovídají vnějšímu vzhledu popisovaných věcí
    b) Pravdivost Bible v historických vyprávěních
    Jelikož Boží zjevení se odehrálo v dějinách, má historická pravdivost událostí dějin spásy rozhodující význam a nelze ji zpochybnit, aniž by se tím podryly samotné základy víry; nelze však rovněž zaměňovat pravdivost historie (smysl událostí z hlediska vztahů mezi lidmi a Bohem) za přesnost v jejím líčení (pouhou rekonstrukci vnějších faktů)

    2.2.2.4. Pravdivost Bible a literární druhy

    Pravdivost Bible úzce souvisí se zjištěním úmyslu autora a zde hrají nezanedbatelnou roli literární druhy, jichž bylo použito: způsoby vyjadřování, obvyklé v určité době a v určitém prostředí, řídící se fixními pravidly a mající specifický obsah i cíl
    Inspirace připouští jakýkoli literární druh, pokud neprotiřečí Boží pravdivosti a svatosti; literární druhy lze určit až po pečlivém, odborném studiu; Bůh použil, prostřednictvím svatopisce, literárních druhů k názornějšímu zjevení sebe sama
    Literární druhy je možno různě třídit - L. Alonso Schökel navrhuje pět skupin literárních druhů ve SZ: lidová poezie, oficiální próza, vyprávění, prorocká literatura a sapienciální druhy

    2.2.3. Svatost Bible

    Posvátné knihy podávají správnou mravní nauku a naopak jsou prosté mravního omylu - přestože jednání biblických postav se svatostí vždycky nevyznačuje, úsudek svatopisce o něm je v každém případě mravně dobrý

    2.2.3.1. Mravní dokonalost Starého a Nového zákona

    I po mravní stránce představuje Starý zákon přípravu na Nový - ten stojí mravně výš, ale rozdíl se netýká podstaty, nýbrž jen stupně

    2.2.3.2. Mravní dokonalost v některých konkrétních otázkách

    Jde o jednání pohoršlivé, s mravními zásadami neslučitelné (kletby, smilstvo, polygamie, války apod.) - Bůh se ujímá lidí, aby je z mravní nízkosti trpělivě vedl až k vrcholu, k mravnímu ideálu, který ztělesňuje a jemuž učí Ježíš Kristus

    2.2.4. Aktualizace a inkulturace biblického poselství

    DV 14 a 21 zdůrazňují jednak dynamický aspekt (nepomíjející hodnotu) Písma, jednak aspekt jeho stability (neměnný charakter) - obojí je základem aktualizace a inkulturace
    Aktualizace značí částečné oddělení biblického poselství od jeho historických vazeb na minulost a přenos do přítomnosti; aktualizace je možná, ba dokonce nutná, musí respektovat dynamismus Bible jako celku, realizuje se díky živé tradici, ale nesmí být vedena pouhou libovůlí
    Inkulturace znamená šíření Božího slova přes hranice kultur tak, aby dosáhlo ke všem lidem (prostorová dimenze aktualizace); hlavní fáze inkulturace tvoří překlad Písma do vlastního jazyka, interpretace Božího slova a jeho proniknutí do všech životních sfér
 

    3. KÁNON POSVÁTNÝCH KNIH

    3.1. Základní pojmy

    Biblický kánon - od 3. stol. po Kr. označení oficiálního seznamu inspirovaných knih (z řec. "měřítko")
    Kanonicita a inspirace - termíny, které se kryjí (všechny kanonické knihy jsou inspirované), ale také se liší (inspirace vypovídá o božském původu knih, kanonicita o jejich uznání ze strany církve)
    Kritérium kanonicity v katolické církvi - podle DV je kánon znám z posvátného podání (údaj faktický - historická skutečnost - i věroučný - rozhodující úloha apoštolské tradice)
    Existence eventuálních inspirovaných knih, které se ztratily - vzhledem k rozsahu danému tradicí od apoštolské doby nelze kánon ani redukovat ani rozšiřovat
    Proto- a deuterokanonické knihy - termíny vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny do kánonu, nikoli stupně jejich kanonicity (ve SZ rozdíl mezi kánonem katolickým a židovským resp. protestantským)
    Apokryfní knihy - (z řec. "skrytý") mají příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu nebyly pojaty (v protestantské terminologii se tak označují naše knihy deuterokanonické, tj. Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části Est a Dan)
    Agrafa - výroky, které část tradice připisuje Ježíši Kristu, ale neuvedené v kanonických evangeliích

    3.2. Historie kánonu Starého zákona

    Kánon SZ převzala církev od Krista a apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice - vyvstává však otázka rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem

    3.2.1. Kánon Starého zákona v prostředí židovském

    Kánon SZ se utvářel postupně a zřejmě dost složitě - na začátku křesťanské éry asi existovaly dvě sbírky: palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy) a alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou, Žaltářem Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá; i v Palestině byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné
    Po r. 70 (zničení chrámu) se dominující farizejská strana (s centrem v Jabne) přiklání k hebrejskému kánonu; důvody - starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a místo vzniku (hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské praxi; navíc sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím a s židovskými sektami

    3.2.2. Starozákonní kánon v rané církvi

    Biblí mladé církve se stala LXX (řečtina byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté míry usnadňoval návaznost NZ), tedy kánon obsahující i knihy, které Židé nepřijali; později (ve 2. a 3. stol.) kontakty s židovským prostředím, hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu (sv. Atanáš, sv. Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin)

    3.3. Rozhodnutí církve ohledně biblického kánonu

    Nejprve na plenárních afrických synodách (393 Hippo, 397 a 419 Kartágo) - výraz přesvědčení univerzální církve, později se připojuje i Východ

    3.3.1. Dogmatická definice kánonu na tridentském koncilu

    Proti protestantům stanoví Tridentský koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v liturgii a přítomnost knih ve Vulgatě

    3.3.2. Znovupotvrzení a vývoj tridentské definice

    I. i II. vatikánský koncil přejímají definici kánonu - DV navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.)

    3.4. Biblický kánon v některých křesťanských vyznáních

    3.4.1. Kánon v protestantské teologii

    Nejednota v této otázce pramení z rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih (Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu "sola fides" (Luther) - převládá jednoznačně subjektivní hledisko

    3.4.2. Kánon ve východních církvích

    Některé mají starozákonní kánon bez deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují některé apokryfy (koptická, etiopská, arménská); kánon syrské církve se shoduje s katolickým

    3.5. Starozákonní apokryfy

    Vznikaly v intertestamentárním období a sledovaly dva hlavní cíle- povzbudit k naději (apokalyptické spisy podnícené pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy (důvodem byl namnoze neblahý vliv helénismu)
    Starozákonní apokryfy možno rozdělit na dějepisné (Kniha jubilejí, 3. Ezdrášova, 3. Makabejská, Aristeův list), naučné (4. Makabejská, Modlitba Manasesova, žaltář šalomounův, šalomounovy ódy, Závěť dvanácti patriarchů) a prorocké (Kniha Henochova, Sibylina proroctví, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4. Ezdrášova)
 

    4. HISTORIE TEXTU STARÉHO ZÁKONA

    4.1. Starozákonní jazyky, písmo a psací materiál

    4.1.1. Starozákonní jazyky

    Hebrejština - semitský jazyk severozápadní skupiny; jejímu vzniku předcházelo několik vývojových forem, které lze souhrnně označit jako kananejština - eblajština (2. pol 3. tis. př. Kr.), ugaritština (1. pol. 2. tis. př. Kr.), jazyk dopisů z El-Amarna (14. stol. př. Kr.)
    3 hlavní vývojová stadia biblické hebrejštiny - 1) cca 1200-1000 př. Kr. - nejstarší starozákonní texty (např. Debořina píseň); 2) cca 1000-586 př. Kr. - "zlatý věk" hebrejštiny (např. nejstarší části Iz); 3) 586-2. stol. př. Kr. - pozdní fáze (vlivy aramejské a řecké)
    Aramejština - semitský jazyk příbuzný hebrejštině; počátky snad v části amorejské migrace kolem r. 2000 př. Kr. - tzv. protoaramejci; v 1. pol. 1. tis. př. Kr. se stává aramejština úřední řečí celého Předního Východu - po babylónském zajetí začne jako hovorový jazyk pomalu vytlačovat hebrejštinu (ta se posléze stane jen řečí liturgickou a jazykem vzdělanců)
    Převážná většina SZ v originále napsána hebrejsky - aramejsky pouze malá část (Gn 31,47; Jer 10,11; Ezd 4,8-6,18; 7,12-27; Dan 2,4-7,28)
    Hlavní charakteristické rysy starověkých semitských jazyků - základní význam slova je dán kořenem (skupinou 3 souhlásek, z níž se odvozují všechny gramatické tvary); skloňování je nahrazeno předložkami nebo speciálními vazbami; přivlastňování se vyjadřuje příponami
    Sloveso označuje v prvé řadě nikoli čas, nýbrž vid (dokonavost a nedokonavost); větná skladba je jednoduchá (bez složitých souvětí); slovník není příliš bohatý kvantitativně, ale kvalitativně (široké významové spektrum); vyjadřování je konkrétní, až zemité, ale též barvité a schopné vystihnout jemné psychologické odstíny
    Řečtina - tzv. "obecné nářečí", tj. forma helénistické řečtiny, rozšířené u národů vých. Středomoří po Alexandru Velikém (od konce 4. stol. př. Kr.); ve SZ byly původně řecky napsány jen Mdr a 2 Mak - všechny deuterokanonické knihy se však dochovaly jen v řečtině

4.1.2. Písmo a psací materiál

    Písmo - v Kanánu (konkrétně při syropalestinském pobřeží) bylo v 1. pol. 2. tis. př. Kr. vynalezeno hláskové písmo: obrovské zjednodušení oproti komplikovanému klínovému písmu slabičnému (zajímavou kombinaci těchto 2 typů představuje ugaritská klínová abeceda asi z 15. stol. př. Kr.); hebrejská abeceda má 22 (souhláskových) znaků, text se píše zprava doleva
    Vývojové fáze kananejského resp. hebrejského písma dokládá velké množství archeologických nálezů mimobiblických textů - protosinajské písmo, blízké piktogramům (cca 1500 př. Kr.), kananejské resp. fénické (cca 1400-1000 př. Kr.), starohebrejské, hranaté (1. pol. 1. tis. př. Kr.), aramejské, zaoblenější (od 5. stol. př. Kr.), klasické hebrejské, tzv. kvadrátní (od 3. stol. př. Kr.)
    Psací materiál - kámen, ve formě obelisků nebo desek (sloužil v nejstarších dobách k vytesávání důležitých dokumentů), tabulky, buď dřevěné (potažené vrstvou vosku, do níž se psalo rydlem) nebo hliněné (různé velikosti), na něž se psalo zvlášť seříznutým dřívkem, se spojovaly do diptycha nebo polyptycha; podobným materiálem byla ostraka (střepy, užívané ke stručným záznamům)
    Papyrus - používán v Egyptě od 4. tis. př. Kr. až do 7. stol. po Kr. a běžně rozšířen po celém starověkém orientě; vyráběl se z proužků dužiny šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus - tehdy hojný zvláště v nilské deltě), které se položily ve 2 vrstvách napříč přes sebe, slepily a slisovaly; představuje materiál sice křehký, ale v suchu uchovatelný po dlouhou dobu
    Pergamen - užívání doloženo v Babylónii už na poč. 2. tis. př. Kr.; byla to zvláštním postupem upravená (tj. změkčená, očištěná, napnutá a vyhlazená) oslí, ovčí nebo kozí kůže, která jakožto cenný materiál sloužila k důležitým záznamům
    Pergamen i papyrus se nejdříve natáčely na hůlku, čímž vznikaly svitky (u papyrových dosahovala délka až 10 m), popsané zpravidla jen na vnitřní straně; od 1. pol. 2. stol. po Kr. se objevuje kodex - papyrové či pergamenové listy úsporně popsané v několika sloupcích po obou stranách a na hraně spojené, takže několik dvojlistů vytvořilo sešit a několik sešitů knihu

    4.2. Dějiny hebrejského textu SZ a příslušné rukopisy

    Jelikož nemáme autografy (prvopisy) žádného biblického textu, jsme odkázáni pouze na opisy , které obsahují velké množství variant; ty se však v naprosté většině případů týkají jen gramatické a stylistické formy – biblickým textům chybí sice integrita kritická, ale nikoli dogmatická, tzn. že nauka v nich obsažená se uchovala neporušená
    V dějinách hebr. textu SZ lze rozlišit 3 období: od prvopočátku do 1. stol. po Kr.; od 2. do 5. stol. po Kr.; od 6. do 10. stol. po Kr.

    4.2.1. Prvé období

    Existuje mnoho rukopisů s relativně velkou variabilitou textu, který je psán pouze v souhláskách; zdá se však, že krystalizují 3 hlavní typy textů: premasoretský, Samaritánský Pentateuch a text, který zřejmě sloužil jako předloha pro LXX
    Doklady všech těchto typů byly nalezeny v jeskyních blízko Qumránu při severozápadním okraji Mrtvého moře; až do r. 1947 byl nejstarším fragmentárním biblickým rukopisem papyrus Nash, nalezený v Egyptě (úryvky z Dt ze 2. stol. př. Kr.); po náhodném objevu r. 1947 začíná průzkum 11 qumránských jeskyní, který vynesl na světlo množství rukopisů (asi z 1/4 biblických), datovaných mezi 3. stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr.
    Rukopisy zřejmě ukryli do jeskyní členové komunity esénů sídlící v Qumránu a zlikvidované Římany v r. 68 po Kr.; mezi nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických knih kromě Est a z deuterokanonických Tob a Sir; nejznámějším qumránským rukopisem je zachovalý svitek Iz
    Kromě Qumránu stojí za zmínku rukopisy nalezené ve Wádí Muraba’at při Mrtvém moři – útočišti vzbouřenců za Bar Kochbova povstání v l. 132-135 po Kr. (např. svitek 12 malých proroků) a rukopisy z Masady – býv. pevnosti Heroda Vel. na skalním ostrohu poblíž Mrtvého moře, kde se až do r. 73 po Kr. bránila skupina odbojných židů proti Římanům (např. hebr. svitek Sir)
    Zmíněné nálezy mají pro poznání dějin hebr. textu SZ nesmírný význam nejen tím, že nás výrazně přibližují době, kdy tyto dějiny začínají, ale především jako doklad faktu, že text, který dnes máme v rukou je autentický – dochoval se nám od nejstarších dob bez podstatných změn

    4.2.2. Druhé období

    Od 2. do 5. stol. po Kr. se prací zákoníků (sóferím) ustaluje jednotná podoba souhláskového textu; tito židovští učenci shromažďují dochované biblické rukopisy, provádějí systematickou selekci rukopisů určitého (premasoretského) typu a opatřují biblický text vysvětlivkami nejasných míst - začínají tedy provádět jeho kritickou recenzi; dotyčná selekce ovšem způsobila, že rukopisy z tohoto období prakticky chybí

    4.2.3. Třetí období

    Masoreté (tradenti) v rabínských školách navazují na práci zákoníků jednak tím, že ustalují i výslovnost textu – konsonantní text vokalizují (ze dvou punktačních systémů se oproti supralineárnímu babylónskému prosadil sublineární palestinský z tiberiadské školy), jednak připojením celé řady poznámek (např. o počtu veršů, slov apod.), které tvoří kritický aparát zvaný masora (finalis, marginalis – magna, parva); záměrem je co nejvěrnější uchování a fixace biblického textu
    Z rukopisů, které jsou vesměs dílem rodiny Ben Ašerů, lze uvést Káhirský kodex z 9. stol., obsahující Pozdější proroky, Aleppský kodex (podle syr. města Aleppo, kde byl až do požáru v r. 1948 uchováván – dnes v Jeruzalémě) z 10. stol., obsahující celou Hebr. Bibli, a Petrohradský kodex z poč. 11. stol. – nejzachovalejší biblický rukopis z masoretského období, který je podkladem dnešních kritických vydání Hebr. Bible

    4.3. Starověké překlady SZ a nejvýznamnější rukopisy

    4.3.1. Překlady řecké

    Nejstarší je LXX, vzniklá v Alexandrii pro účely řecky mluvící židovské diaspory ve 3.-1. stol. př. Kr. (srov. legendární zprávu apokryfního Aristeova listu); nejlépe je přeložen Pentateuch a dějepisné knihy; LXX znamená i kulturní a teologickou transpozici SZ (např. překlad hebr. JHVH řec. Kyrios, vysvětlující glosy, vyhýbání se antropomorfismům); LXX se stala v 1. stol. po Kr. pro svou jazykovou blízkost Biblí ranécírkve
    Kromě zlomků z Qumránu (dokazujících užívání LXX i v Palestině) a egyptských papyrů Chester Beatty (ze 2.-4. stol. po Kr., v Dublinu) patří k nejdůležitějším rukopisům majuskulní kodexy obsahující rovněž NZ – Vatikánský (B, ze 4. stol. po Kr., ve vatik. Knihovně), Sinajský (S, ze 4. Stol., objevený K. von Tischendorfem 1844 a 1859 v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji, dnes v Londýně), Alexandrijský (A, z 5. stol., v Londýně), Efrémův (C, z 5. stol., ve 12. stol. přepsán traktáty sv. Efréma, dnes v Paříži)
    Jako reakce na přijetí LXX křesťany vznikají ve 2. stol. po Kr. v židovském prostředí další překlady – Aquilův (až otrocky doslovný), Theodotionův (volnější, bližší LXX), Symmachův (spojuje Aquilovu věrnost hebr. textu s jazykovou ušlechtilostí Theodotiona)
    V křesťanském prostředí vznikají recenze LXX (potřeba recenze je dána množením chyb v opisech) – Origenes ve 3. stol. vytváří pro polemiku se židy Hexaplu, kde v 6 paralelních sloupcích porovnává hebr. text, týž přepsaný řec. písmeny, Aquilu, Symmacha, LXX, Theodotiona; ze 3. stol. pochází též Hesychiova recenze (rozšířená v Egyptě) a Lukianova (rozšířená v M. Asii)

    4.3.2. Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch

    Volné překlady (někdy spíše parafráze) hebr. textu do aramejštiny, vzniklé pro potřeby aramejsky mluvících židů v Palestině (počínaje poexilní dobou), zpočátku tradované ústně v synagogách, později (cca od 1. stol. po Kr.) zapsané – nejvýznamnější je Onkelův targum k Pentateuchu (z 1. či 2. stol. po Kr., pís. podoba z. 5. stol.) a targum Jonathana ben Uzziela k Prorokům (pís. podoba asi ze 6. stol.)
    Hebr. Pentateuch v osobité samaritánské verzi byl koncem 1. stol. př. Kr. přeložen do samaritánského dialektu, blízkého aramejštině

    4.3.3. Latinské překlady

    Pro latinsky mluvící křesťany v sev. Africe a na Apenin. poloostrově byla ve 2.-3. stol. po Kr. přeložena celá Bible ze LXX do latiny; existovaly zřejmě 2 verze starolatinského překladu (Vetus Latina) – africká a evropská; dochovány jen ve zlomcích a v citátech círk. Otců, kritické vydání připravují v současnosti benediktini z Beuronu
    Revizí značně rozrůzněných lat. překladů pověřil koncem 4. stol. papež sv. Damasus svého sekretáře sv. Jeronýma (347-420), který po Damasově smrti pokračuje v práci v Betlémě; reviduje starolat. verzi NZ a Žaltáře, verzi LXX a Theodotiona v deuterokan. částech Est a Dan, z hebr. překládá všechny protokan. knihy, z aram. Tob a Jdt; jazykově se přizpůsobuje zčásti lidovému rázu starolat. překladu, ale jeho latina je plynulá a elegantní, jednoduché hebr. věty vyjadřuje souvětími, stejné výrazy synonymy, nejkvalitněji jsou přeloženy dějepisné knihy
    NZ převzat velmi brzy, SZ se však prosazoval dosti těžko, 200 let se zároveň používala Vetus Latina, až zač. 7. stol. preferuje Jeronýmův překlad v Římě sv. Řehoř Vel.; od té doby se stává obecně rozšířeným a užívaným – Vulgata; velké množství variant v opisech si vyžádalo několik revizí (ve středověku Alkuinova či revize paříž. univerzity) Trident. koncil rozhoduje r. 1546 o vydání opravené Vulgaty – dochází k tomu však až za Sixta V. r. 1590 (Vulgata Sixtina) resp. definitivně za Klementa VIII. 1592 (Vulgata Sixto-Clementina)
    Trident. koncil zároveň r. 1546 dekretem Insuper prohlašuje Vulgatu za překlad z juridického hlediska autentický, tj. spolehlivý co do víry a mravů a jako takový vhodný k veřejnému užívání (v rámci latinských překladů, vzhledem k latině jakožto oficiálnímu jazyku církve)
    Mezi nejvýznamnější rukopisy Vulgaty patří Amiatinský kodex ze 6. stol. (původně v klášteře na hoře Amiato u Sieny, dnes ve Florencii); kritickým vydáním Vulgaty, které má s maximální přesností zrekonstruovat původní Jeronýmův překlad, pověřil sv. Pius X. r. 1907 benediktiny na Aventinu v Římě
    Od tohoto díla je třeba odlišit tzv. Neovulgatu, která sice vychází ze Sixto-Klementinské Vulgaty, ale představuje její dalekosáhlou revizi na základě novějších poznatků biblických věd – tam, kde se Vulgata liší od originálního hebr. textu či ho nepřesně vystihuje; Neovulgata vyšla r. 1979 s předmluvou Jana Pavla II. jako výsledek práce komise ustavené Pavlem VI. r. 1965

    4.3.4. Překlady syrské a koptické

    V Sýrii (území na sever a severovýchod od Palestiny, kam se křesťanství rozšířilo už v apoštol. době) byly ve 2. stol. po Kr. přeloženy posv. knihy do místního jazyka – syrského dialektu aramejštiny; překlad byl pořízen z originálu a brzy byl všeobecně užíván – odtud jeho jméno: Pešitta, tj. “obecná” (syrská Vulgata); nejstarší kodex Pešitty je ze 6. stol., uložen v Londýně; při pozdějším rozdělení syr. církve na část monofysitskou a nestoriánskou vzniklo i dvojí podání Pešitty
    Ve 3. stol. v Egyptě (tehdejší kolébce mnišství) začínají vznikat překlady Písma sv. do koptštiny (arab. Qupt odvozeno z řec. Aigyptos); byly pořizovány ze LXX, a to v několika dialektech podle příslušných oblastí (např. severní – bohairický, jižní - sahidický)

    4.3.5. Překlady staroslověnské a české

    Nepatří mezi starověké – pro své poměrně pozdní datum vzniku nemají pro textovou kritiku tak velký význam, ale jsou důležité pro brzké rozšíření Bible ve slovan. oblasti; sv. Cyril a Metoděj přinášejí na Moravu překlad evangelií v lidové slovanské řeči a na Moravě překládají (převážně z řečtiny) žaltář a knihy čtené při liturgii; sv. Metoděj na sklonku života údajně přeložil celé Písmo sv. (kromě 1 a 2 Mak);ze staroslověn. překladu dochována evangelia v hlaholských kodexech z 11. stol.
    Formace češtiny jako samostatného jazyka si vyžádala brzy též český překlad – ve 12. stol zřejmě už existoval překlad evangelií, žaltáře a dalších bohoslužebných textů; ve 14. stol. shromažďuje dotud pořízené překlady první kompletní český biblický rukopis: Bible Leskovecko-Drážďanská (shořela r. 1914 v Lovani); zač. 15. stol. vznikají další rukopisy: Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská a Olomoucká
    Po vynálezu knihtisku vychází velmi brzy NZ, žaltář a r. 1488 kompletní Bible Pražská (spolu s Kutnohorskou z r. 1489 jediná slovanská biblická inkunábule); mezníkem v českých překladech je Kralická Šestidílka – dílo Jednoty bratrské z let 1579-1594; jde o překlad z orig. jazyků po stránce jazykové dosti kvalitní; v 17. a 18. stol. vzniká v katol. prostředí Bible Svatováclavská – překlad 3 jezuitů z Vulgaty, literárně souměřitelný s Biblí Kralickou; katolické překlady SZ ve 20. stol. – Hejčlův, Hegerův, Bognerův (kompletní jen knihy rozjímavé a prorocké); významným plodem ekumenické spolupráce je Český ekumenický překlad celé Bible z r. 1979

    5. HERMENEUTIKA

    Nauka o správném výkladu (tlumočení) Písma sv., jejíž teoretické závěry uvádí do praxe biblická exegeze; dělí se na noematiku, heuristiku a proforistiku

    5.1. Noematika

    Nauka o smyslech Písma sv. (viz VBC, II. kap. B) – problémem je, zda smysl biblického textu je jediný (teze historicko-kritické exegeze), nebo je nutno počítat s polysémií (stanovisko středověké exegeze, ale také novější lingvistiky a filozofické hermeneutiky)

    5.1.1. Literní smysl

    Základním smyslem je v každém případě smysl literní, slovní (nezaměňovat s literalistickým, doslovným) – ten, který byl přímo vyjádřen inspirovanými lidskými autory (a tedy samozřejmě obsažený i v záměru Boha jako hlavního autora)
    Literní smysl může být jak vlastní (vyplývající bezprostředně z významu slov) tak i přenesený (je-li slov užito jako metafor – např. výzva k bdělosti v Lk 12,35); lze jej zjistit přesnou analýzou textu zasazeného do příslušného literárního a historického kontextu
    Literní smysl je vpodstatě jeden, ovšem svatopisec se také může odvolávat na více rovin skutečnosti najednou (často v Jan) anebo božská inspirace vede lidský výraz, který má zdánlivě jeden smysl, tak, aby dosáhla dvojznačnosti (srov. Jan 11,50)
    Literní smysl mnoha (zejména SZ) textů je třeba vidět v dynamické perspektivě – nevyčerpává se v historické situaci, v níž byl vysloven nebo zapsán, nýbrž je otevřen dalšímu vývoji vzhledem k novým okolnostem, které ho v procesu relektur novým způsobem osvětlí a rozšíří

    5.1.2. Duchovní a plnější smysl

    Duchovní smysl v pojetí křesťanské víry je smysl vyjádřený biblickými texty, pokud se čtou pod vlivem Ducha sv. v kontextu Kristova velikonočního tajemství a nového života, který z něj vyplývá (např. příslib 2 Sam 7,12-13 ve vztahu ke vzkříšenému Kristu: Řím 6,9)
    Duchovní smysl se nutně nemusí lišit od literního – pokud se dotyčný text vztahuje přímo ke Kristovu velikonočnímu tajemství (nejčastěji v NZ, ale porůznu také v SZ); je-li zde rozlišení, pak literní smysl vždy zůstává základem smyslu duchovního (mezi oběma existuje zároveň kontinuita i přechod z nižší roviny skutečnosti na vyšší) – kristologický výklad nelze aplikovat libovolně ve všech detailech, aniž by se zabředlo do nepřijatelného alegorizování a subjektivních spekulací
    Zvláštním aspektem duchovního smyslu je aspekt typologický – určité osoby, věci nebo události se stávají předobrazy (typy) osob, věcí a událostí, které představují jejich naplnění (antitypy) – typologický aspekt, jelikož je zpravidla vyjádřen v samotném Písmu (např. Gn 4,10 a Žid 11,4 resp. 12,24), je třeba považovat za autentický biblický smysl
    Plnější smysl (sensus plenior) je hlubší smysl textu zamýšlený Bohem, ale lidským autorem přímo nevyjádřený - svatopisec je tedy Bohem veden tak, že vyjádří určitou pravdu, jejíž hloubku sám nechápe
    Plnější smysl lze identifikovat buď ve světle jiných biblických textů, které jej užívají (tzn. že jde o smysl, který dává pozdější svatopisec nějakému staršímu biblickému textu tím, že jej uvádí v novém kontextu: např. proroctví Iz 7,14 v Mt 1,23), anebo ve světle autentické naukové tradice či koncilní definice (např. definice dědičného hříchu formulovaná Trident. koncilem a interpretující Řím 5,12-21)
    Mezi uvedenými biblickými smysly existuje vzájemný vztah – plnější smysl se rovná duchovnímu tehdy, když se duchovní liší od literního

    5.2. Heuristika

    Nauka o způsobech, jak nalézt smysl Písma sv. čili o principech jeho správné interpretace; dva základní principy (vzaté z patristické tradice) uvádí DV 12: 1) Bůh mluvil v Písmě sv. skrze lidi lidským způsobem; 2) Písmo sv. je třeba číst a vykládat v témže Duchu, ve kterém bylo napsáno; první z těchto principů se (při plném respektování Písma jako Božího slova) zaměřuje více na lidskou, druhý na božskou stránku Písma

    5.2.1. Heuristické důsledky lidského způsobu Boží řeči

    Z prvního principu vyplývá, že k nalezení smyslu Písma sv. lze právem použít různých metod a přístupů aplikovaných při zkoumání profánních literárních děl (viz VBC, I. kap.); metoda představuje komplexní soubor vědeckých postupů, kdežto přístup je zkoumání ze specifického hlediska; diachronní metody objasňují biblický text s ohledem na jeho historický vývoj, kdežto synchronní metody berou text v jeho současné podobě
    Kromě diachronní historicko-kritické metody se VBC zmiňuje o novějších (synchronních) metodách literární analýzy (rétorická, narativní, sémiotická analýza), o přístupech k Písmu založených na tradici (přístup kanonický, přístupy dané židovskými výkladovými tradicemi, přístup daný dějinami působnosti textu), o přístupech humanitních věd (přístup sociologický, přístup kulturní antropologie, přístupy psychologické a psychoanalytické) a o přístupech kontextuálních (přístup liberacionistický a feministický); u všech těchto metod a přístupů oceňuje VBC jejich přínos, ale varuje před jejich úskalími (žádnou metodu ani přístup proto nelze absolutizovat); fundamentalistickou četbu jednoznačně odmítá jako zásadně mylnou
    Za základní a nepostradatelné východisko ostatních metod a přístupů považuje VBC historicko-kritickou metodu, postupující od textové kritiky (rekonstrukce biblického textu, která by se maximálně blížila jeho původnímu znění) přes jazykový rozbor (morfologie, syntax, styl, sémantika), literární kritiku (vymezení samostatných textových jednotek a zkoumání vnitřní koherence textů), kritiku literárních druhů (stanovení k jakému literárnímu druhu text patří, v jakém prostředí vznikl a k jakému účelu byl vytvořen), kritiku tradic (zařazení textu do různých proudů tradic v jejich historickém vývoji) až k syntetizující kritice redakce (studium změn, jimiž texty prošly, než se ustálily ve své konečné podobě), příp. ke kritice historické (určení historického významu textu v moderním slova smyslu)
    Historicko-kritická metoda napomáhá lepšímu pochopení a výkladu literního smyslu Písma, ovšem omezuje se pouze na historické souvislosti vzniku textu (aniž by brala v úvahu jeho další potenciální významy)

    5.2.2. Heuristické důsledky biblické inspirace

    Interpretace Písma v Duchu sv. znamená spojení objektivní dimenze inspirace (působení Ducha sv. při sepisování posvátných knih a v církvi vůbec) s dimenzí subjektivní (působením v srdci jednotlivého čtenáře); tato interpretace nutně předpokládá víru (vzhledem k nadpřirozené povaze Písma sv. i vzhledem k oslabené schopnosti hříšného člověka poznávat pravdu) a morální ryzost (úsilí o svatost odpovídající svatosti interpretovaného textu – v tomto úsilí hraje důležitou roli modlitba)
    S interpretací Písma v Duchu sv. těsně souvisí další hermeneutická kritéria (viz DV 12): jednota Písma sv., tradice a analogie víry; jednota Písma sv. umožňuje při výkladu nejasných míst použít pravidla víry čerpaného z jasnějších pasáží a odhaluje hluboký vztah existující mezi některými staršími a novějšími biblickými texty v rámci postupujícího Božího zjevení
    Tradice (tvořená živým působením všech orgánů tajemného těla církve, uvedených v DV 8) je nezbytným kontextem, do něhož musí být správná interpretace zasazena, a k tomuto kontextu patří rovněž analogie víry, která nejen vylučuje interpretaci odporující celku zjevených pravd, ale také pozitivně naznačuje interpretační horizont, který danému textu nejlépe odpovídá
    Magistérium se k závazné interpretaci určitého biblického textu může vyjádřit buď přímou pozitivní definicí (např. NZ texty obsahující ustanovení svátostí byly jako takové definovány Tridentským koncilem), přímou negativní definicí (např. zamítnutí utrakvistického výkladu Jan 6,54 Trident. koncilem) nebo citacídotyčného textu jako důkazu či podkladu při definování určité nauky (např. citace Gn 3,15 při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie)

    5.3. Proforistika

    Nauka o konkrétních formách výkladu Písma sv. – ty lze podle jejich charakteru a adresátů rozdělit na odborné a pastorační; nezbytným základem je kvalitní překlad Písma sv. věrný originálu a zároveň využívající bohatství vlastního jazyka (volné převedení biblického textu představuje parafráze)
    K hlavním odborným formám interpretace patří souvislé komentáře (jejich populární, zjednodušenou alternativou jsou glosy k jednotlivým veršům) biblicko-teologické syntézy a monografické studie
    Mezi pastorační formy je třeba počítat na prvém místě homilii (vzhledem k tomu, že liturgie shromážděné církevní obce je prvořadým místem, kde se Boží slovo hlásá a kde se mu naslouchá, a vzhledem k tomu, že stůl Božího slova je spolu se stolem eucharistickým v obnovené liturgii zvlášť bohatě prostřen), dále katechezi, lectio divina a různé způsoby biblického apoštolátu (viz podrobněji VBC, IV. kap. C); DV 25 také vřele doporučuje soukromou četbu Písma, nejen těm, kdo se v církvi věnují službě slova, ale všem věřícím, aby tak získali “nesmírně cenné poznání Ježíše Krista” (Flp 3,8)

    6. DĚJINY IZRAELE

    6.1. Země Úrodného půlměsíce

    Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli dostatku srážek, příp. vodě z protékajících řek umožňuje zemědělství; jde o území tvaru půlměsíce, sahající od Egypta po Mezopotámii; Kanán leží uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti neustálého střetu jejich zájmů

    6.1.1. Egypt

    Egypt představuje poměrně úzké (5-25 km) a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který přináší každoročně na podzim úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští, pouze na jihu hraničil Egypt s dalším obydleným územím
    Kolem r. 3000 spojil král Menes Dolní a Horní Egypt v jednu říši; dějiny starověkého Egypta se obvykle periodizují takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): 2955-2635; Stará říše (3.-6. dynastie): 2635-2155; 1. mezidobí (7.-10. dynastie): 2155-1991; Střední říše (11.-12. dynastie): 1991-1785; 2. mezidobí (13.-17. dynastie): 1785-1542; Nová říše (18.-20. dynastie): 1542-1080
    Období Staré říše je proslulé výstavbou velkých pyramid; ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě zmocnili semitští Hyksové - situace, která mohla být příznivá příchodu předků Izraele; Amenofis IV. ve 14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha Atona) – z té doby pochází archív nalezený v El Amarně; ve 13. stol. vyniká dlouhá vláda Ramsese II. bojujícího s Chetity – snad doba, kdy Izraelité vycházejí z Egypta; z období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem r. 1220) pochází obelisk s první zmínkou o Izraeli

    6.1.2. Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie

    Mezopotámie (seleukovský název) označuje celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris; obě řeky jsou splavné jen v posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly do moře samostatně); vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších dob získávala zavodňovacími kanály
    První známou (nesemitskou) civilizací na jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) – vynálezci klínového písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným vlivem kněžské vrstvy; kolem r. 2350 byli podrobeni semitskými Akkady (král Sargon), ale ti podlehli asi po 200 letech vpádu barbarských Gutejců; zmatku využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu – doba sumerské renesance
    Počátkem 2. tisíciletí zaplavují Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem Babylónem; nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.) – známý svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s významným archívem)
    Starobabylónskou říši vyvrátili kolem r. 1530 Chetité – národ obývající Malou Asii a mocensky kulminující ve 14. a 13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš) – při své expanzi do Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem II. skončila mírovou dohodou; Chetité žili roztroušeni také v okolních zemích – v Gn 23 čteme o jejich přítomnosti v Kanánu a později ve 2 Sam se vyskytují v Davidově vojsku
    V Mezopotámii se po období vlády barbarských Kassitů dostává kolem r. 1300 k moci Asýrie, která si podrobuje Babylón – ten zůstává kulturním a náboženským centrem; největšího rozkvětu dosahuje asyrská říše koncem 8. a v 7. stol. (Tiglatpilesar III., Sancherib, Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do Egypta
    Koncem 7. stol. však získal Babylón ve spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive) a na více než půl století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a Palestiny (Nabuchodonosor); Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli přemoženi Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše, až nakonec r. 539 snadno dobyli oslabený Babylón
    Oblast mezi Egyptem a Mezopotámií, na severovýchod od Kanánu, označovaná později jako Sýrie, se vzhledem ke své malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše; skládala se z více malých městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek, ale prakticky stále byla pod vlivem okolních velmocí

    6.1.3. Kanán

    6.1.3.1. Geografie

    Jméno nejistého původu (svažující se země, nebo země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou na západě Středozemním mořem, na východě Jordánem, na jihu negebskou pouští, na severu masivem Hermonu (předizraelský Kanán zahrnoval i fénickou pobřežní oblast); v 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina – země Filišťanů
    Reliéf krajiny je značně členitý – pobřežní rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo, táhnoucí se od severu k jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který protéká Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře; nejúrodnější je Jizreelská rovina – trojúhelník mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem
    S členitostí terénu souvisí též rozdíly v množství srážek – vláha přichází od moře, nejvíce prší na západní straně hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého moře je velmi suchá, zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy; podnebí na většině území je subtropické se 2 ročními obdobími – suchým a horkým létem a deštivou zimou; kromě dešťové vody, která se odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství vláhy v létě rosa
    Jordán má malý spád a tvoří četné meandry, Genezaretské jezero je bohaté na ryby a dnes bohatě využívané pro zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na zemském povrchu) má vysoký obsah soli a postupně vysychá; teploty v létě i v zimě jsou nejvyšší v judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při pobřeží, kde je velká vlhkost, zima v Jeruzalémě bývá sychravá a nevlídná
    Klimatickými podmínkami se řídí zemědělství – v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické ovoce, v Jizreelské rovině obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích a v judské poušti je rozšířen chov ovcí a koz

    6.1.3.2. Politická a náboženská situace před příchodem Izraele

    Podle Gn 10,16 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden ze synů Chámových – snad poukaz na egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy syny, z nichž 5 je později jmenováno mezi obyvateli Palestiny, ostatní obývají fénické pobřeží a oblast Sýrie
    O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené v Ugaritu, jednak glosy v akkadských dopisech z El Amarny – šlo o jazyk semitský, jehož pozdější vývojovou fází byla hebrejština; Kanánem procházely stezky obchodní (fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty spojovaly Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné; ve 2. tisíciletí byl Kanán ovládán Egyptem – jeho území bylo rozděleno do mnoha městských států, které se mezi sebouspojovaly a válčily, čas od času některé z nich získalo nad druhými převahu
    O náboženství Kananejců se dozvídáme zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v Palestině a z písemných nálezů v Ugaritu; nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který však předal vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy a bouře (přívlastek Hadad); manželkou Elovou byla Ašera, manželkou Baalovou Aštarta (Anat) – i tato ženská božstva byla spojována s plodností
    Velký význam měly v kananejském náboženství mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční sestup Baala, zabitého Motem, do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou vyveden); kult se prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval v přinášení obětí, jistou roli v něm hrála také sakrální prostituce, která měla napodobivou magií zajistit plodnost

    6.2. Stručný přehled hlavních období izraelských dějin

    6.2.1. Období patriarchů

    Patriarchové jsou předkové Izraele – Abrahám, Izák, Jakub a jeho 12 synů, od nichž odvozovalo svůj původ 12 izraelských kmenů (je třeba vzít v úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s jejich předky); i když se mluví o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím často celý početný klan
    Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší velké dějinné události mezinárodního významu, takže chybí jakýkoli opěrný bod pro jejich dataci; přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které vykazují podobnost s životními podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí př. Kr. (neplodná manželka dá svému muži otrokyni, aby s ní zplodil syna, který je legitimním synem manželky – ustanovení známé z Chamurapiho zákoníku atd.)
    Abrahámovo stěhování mohlo být součástí přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt 26,5) kolem pol. 2. tisíciletí; praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří chovají ovce a kozy a pobývají na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným územím, přičemž udržují styky s usedlým obyvatelstvem
    Abrahám je svým původem spjat spíše s Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28); k jeho příchodu do Kanánu se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie k monoteismu – Abrahámova odpověď víry na Boží povolání

    6.2.2. Exodus a Sinaj

    Příchod Izraelitů do Egypta mohl souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru (známých z dopisů v El Amarně) – zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým svazkem; novela o Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat, Ex 1 však předpokládá delší časový úsek, během nějž se Jakubův rodový klan rozrostl v početný národ
    Centrální osobou exodu je Mojžíš (jméno pravděpodobně egyptské), nesporná historická postava, původem Izraelita, ale s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity – vůdce, osvoboditel a zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa
    Biblická zpráva o exodu není neutrálním faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3 hlavních zdrojů – z vyznání víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti), ústně tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a každoroční liturgické oslavy, kdy se dávná událost ve zdramatizované podobě znovu prožívala jako přítomná
    S naprostou jistotou nelze lokalizovat ani biblickou horu Sinaj (Horeb) - itinerář exodu je spíše duchovního rázu, ale stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel Musa; událost, vztahující se k Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny Izraele – jde o vyhlášení Zákona, které je součástí smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (forma této smlouvy se podobá smlouvám staroorientálních vládců s jejich vazaly: plnění příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které panovník svému vazalovi prokázal)

    6.2.3. Obsazení Kanánu a doba soudců

    Proces obsazení Kanánu, zachycený v Joz, je viděn z teologické perspektivy jako jednorázové vítězné válečné tažení, jímž se Izrael kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do vlastnictví (dobytí Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí severu a jihu)
    Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují, že zřejmě šlo o postupné obsazování, kterého se asi neúčastnily stejnou měrou všechny kmeny (Joz věnuje největší pozornost kmenům středopalestinským, kdežto jižní kmeny mohly proniknout do Kanánu z jihu a severní kmeny snad obsadily území zprvu bez bojů)
    Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve bylo obsazeno méně přístupné horské pásmo a odtamtud byly podnikány útoky proti opevněným městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen akcí vojenskou, nýbrž dálo se zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv apod.
    V době soudců (zhruba 1200-1050, tj. konec doby bronzové a začátek doby železné) ještě neexistovala politická jednota Izraele – jednotlivé kmeny nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem náboženským (kolem několika svatyní, z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa) a odporem proti vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců – 2 klíny, které oddělovaly kmeny severní od středních a střední od jižních – tak i ze strany okolních národů – Filišťanů, Midjanitů, Amonitů atd.); soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali z cizí poroby – období jejich působení se asi vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky odpovídá počtu kmenů

    6.2.4. Počátky izraelské monarchie

    Konflikt s Filišťany, který vyvrcholil kolem r. 1050 bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal potřebu politického stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů – žádost o ustanovení krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí verze 1 Sam zrcadlí 2 různá prostředí a 2 různé doby – promonarchická spíše Judu a počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu pozdější
    Saul byl více vojevůdcem odrážejícím tlak nepřátel nežli skutečným králem – jeho sídlo Gibea bylo jen malou pevností; po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes formální volbu jeho syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce Abnera; jižní kmeny si však zvolily Davida, který byl nakonec přijat i severem a stanul v čele celého národa
    Davidovi se podařilo několika vítěznými válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si podrobil některá okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území), kde se usídlil a kam přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský střed národní jednoty, k níž přispěl mj. také svým respektováním kmenové struktury
    Ze sporů o nástupnictví po Davidovi vyšel vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí (alespoň část přísloví pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal svou mimořádnou schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem výrazně rozvinul také mezinárodní styky); v Jeruzalémě postavil velkolepý chrám, avšak ke konci života sám podlehl pohanským vlivům svých žen; velké daňové zatížení a pompézní styl Šalomounovy vlády vyvolaly značnou nevoli severních kmenů vedoucí k odtržení

    6.2.5. Rozdělené království až do pádu Samaří

    Arogance Šalomounova syna Roboama byla r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského království v čele s králem Jeroboamem; důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti politicko-hospodářské (ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské (vzdorosvatyně v Danu a v Betelu)
    Obě království se vyvíjela rozdílně – v izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2 nejvýznamnějších byli Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy se severním sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské)
    Nábožensky se izraelské království dostalo pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s fénickou princeznou Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením královny Atalji); reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení čistého monoteismu (Eliáš a Elizeus); po hospodářském rozkvětu, ale též sociální nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře kritizované Amosem a Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se střídajících králů
    Asyrský král Tiglatpilesar III. zahájil r. 740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho nástupci Salmanasar V. a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří - důvodem nebyl jen tento vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita; izraelské obyvatelstvo bylo deportováno do Asýrie a na jeho místo přišli cizinci – etnické i náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci

    6.2.6. Judské království až do pádu Jeruzaléma

    Také judští králové musí čelit asyrskému tlaku – Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování, raději podrobuje Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků), aby odvrátil hrozbu protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského Rezina; Sancherib, který za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém, odchází s nepořízenou
    Po dlouhém období synkretismu (za proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622 Joziáš důslednou náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem – jejími 3 hlavními principy jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci), centralizace kultu (likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky zdůrazňovaný obrat od formalismu k opravdovosti projevované skutky)
    Joziáš se neprozíravě postaví do cesty faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609 hyne v bitvě u Megidda; Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo něj dosadí Joachazova bratra Eljakima (Jojakima); ten se zprvu podrobí babylónskému Nabuchodonosorovi (který mezitím zlomil moc Egypta), alebrzy se mu vzepře - jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při první deportaci do Babylóna
    Poslední judský (Nabuchodonosorem jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování Jeremiášovo marně hledá proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje vzpouru; Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586 dobyt, chrám zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do zajetí (na pustošení judského území se zřejmě podílejí svým vpádem i Edomité)

    6.2.7. Babylónské zajetí a návrat

    Těžko lze určit počet deportovaných (údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v každém případě to byla elita národa; v zemi zůstala poměrně početná chudina a snad i malá část šlechty; správcem byl ustanoven Godoliáš - brzy byl však zavražděn spiklenci, kteří pak uprchli do Egypta a odvlekli s sebou proroka Jeremiáše; život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale snad v určité formě pokračoval i kult na troskách chrámu
    Vyhnanci v Babylóně museli zřejmě robotovat na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve svých obcích měli samosprávu a mohli se řídit vlastními zákony; někteří z nich dosáhli časem lepšího postavení a zbohatli, takže se později do vlasti nevrátili
    Babylónské zajetí bylo po náboženské stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s tím doléhalo pokušení připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se zdůrazňuje význam modlitby a znalosti Zákona – vznikají synagogy, ve kterých působí učitelé zákona; v posílení náboženské identity hraje důležitou roli zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy judaismu; v exilu jsou činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš
    Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední babylónský král Nabonid pobýval v Arábii a vládu ponechal svému synu Belsazarovi) a následujícího roku dovoluje svým ediktem Židům návrat, vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu – jde o projev prozíravé perské politiky, vyznačující se velkou tolerancí k podrobeným národům; jen část Židů se vrací, a to v několika skupinách (jednu z nich vede Zorobábel, Peršany asi pověřený správou jeruzalémské obce)

    6.2.8. Poexilní období

    Po počátečním nadšení navrátilců se dostavuje zklamání – chybí prostředky k obnově Jeruzaléma a pracím brání provinční vláda v Samaří; kromě toho existuje napětí mezi navrátilci a těmi, kdo se mezitím usadili na jejich majetku; za perského krále Dareia, na naléhání proroků Agea a Zachariáše, je konečně r. 515 znovu vystavěn chrám
    Z 5.-3. stol. nemáme o Židech prakticky žádné mimobiblické zprávy; Davidovo království nebylo obnoveno, ale perská tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména v Malé Asii a v Egyptě; o obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující měrou zasloužil Nehemiáš (Artaxerxův číšník, který je pověřen rekonstrukcí městských hradeb a získává pro Judsko nezávislost na Samaří) a jeho současník Ezdráš (kněz, který prosazuje náboženskou obnovu v duchu Zákona – důsledkem je čistota víry, ale také značný národní izolacionismus)
    Po pádu Peršanů a brzké smrti dobyvatele Alexandra Velikého (323) přechází Palestina za bojů mezi diadochy r. 301 nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců (Lagidů) a potom r. 198 (vítězstvím Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou syrských Seleukovců – rozšíření řecké kultury po celém orientě (helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se náboženskému synkretismu a pohanským zvyklostem
    Za vlády Antiocha IV. Epifana dochází k násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu i zákaz žít podle vlastních tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi Židy věrnými Zákonu a těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli; do čela vzpoury podnícené Matatiášem z Modinu se r. 167 staví jeho syn Juda Makabejský – podaří se mu očistit chrám a jeho nástupci, bratři Jonatan a Šimon, získávají s titulem velekněze i relativní politickou nezávislost (dynastie Hasmoneovců) trvající až do příchodu Římanů r. 63

    7.1. Název

    Pentateuch - řecké označení ze LXX znamená pět pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše vnější vzhled
    Tóra (v různých variantách) - hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje spíše obsah (v NZ nomos)
    Názvy jednotlivých knih - v hebrejštině podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle obsahu

    7.2. Obsah

    7.2.1. Dva hlavní typy textů v Pentateuchu

    Obsah je velmi různorodý, ale převládají dva hlavní typy textů: narativní a legislativní
    Zjednodušeně lze označit jednotlivé knihy buď jako převážně narativní (Gn), napůl narativní, napůl legislativní (Ex, Nm) nebo jako převážně legislativní (Lv, Dt)
    Legislativní partie jsou včleněny do širšího rámce vyprávění, který sahá od stvoření až po pád judského království - Pentateuch tvoří samostatný celek, ale zároveň je spojen s širší historií národa

    7.2.2. Tři hlavní fáze struktury Pentateuchu

    Pentateuch představuje rovněž drama o třech dějstvích: období přípravy (Gn), období Mojžíšovo (Ex - Nm), nová příprava na život v zaslíbené zemi (Dt)
    Pentateuch lze též znázornit jako strom - kmenem je základní událost izraelského exodu: vysvobození z Egypta, cesta pouští se smlouvou na Sinaji a vstup do zaslíbené země; kořeny tohoto kmene jsou přísliby dané patriarchům a terénem, v němž spočívají, je celé lidstvo (biblické pradějiny)
    a) Gn 1-11: obecný pohled na lidstvo stvořené k Božímu obrazu, ale zraněné vlastním hříchem
    b) Gn 12-50: přísliby dané předkům Izraele se týkají potomstva a vlastnictví země
    c) Ex, Lv, Nm, Dt: zkušenost exodu se stává symbolickým paradigmatem cesty Izraele i lidstva vůbec a modelem teologického vyjadřování
    Koncentrická struktura Ex-Dt ukazuje exodus jako cestu z výchozího bodu k cíli (který nicméně zůstává stále příslibem), jako cestu vedoucí pouští, kde je třeba se orientovat podle Božích směrnic (smlouva a zákon)
    Klíčem k pochopení dějin Izraele je Ex 32-34: schéma neustálého střídání lidské nevěrnosti, trestu, prosby o záchranu a obnovy narušeného vztahu díky Boží věrnosti

    7.3. Literární formace

    7.3.1. Nesourodosti v textu a hypotézy k jejich vysvětlení

    a) Přerušená nit vyprávění (např. Gn 4,25b x Gn 5,1; Ex 18,5 x 19,2b; Ex 19,25 x 20,1)
    b) Opakování a dublety (např. Gn 1,1-2,4a x 2,4b-25; Gn 6,5-8,22; Gn 12,10-20 x 20,1-18; Gn 16,4-16 x 21,9-21; Ex 20,2-17 x Dt 5,6-21)
    c) Změny stylu - kromě Dt (kazatelská rozvláčnost, ale i naléhavost) trojí styl: barvitý, vroucí s antropomorfizující tendencí a psychologickou kresbou (např. Gn 2,4b-3,24), střízlivější, eticky i teologicky vytříbenější (např. Gn 22,1-14), suchý, poměrně stereotypní, ale teologicky přesný (např. Gn 1,1-2,4a)
    d) Rozdíly ve výrazivu (např. variabilita vlastních jmen - osob i míst, zvláště nápadná ve jménech, kterými je nazýván Bůh: Jahve, Elóhím, případně jejich kombinace)
    To vše hovoří pro názor, že Pentateuch je dílem více autorů, kteří žili v různých dobách a pracovali s různými zřeteli
    Otázka formace Pentateuchu se ve starověku nekladla - za autora celého díla považován Mojžíš, ke zpochybnění dochází až v 17. stol. (B. Spinoza, R. Simon) a osvícenství se pak problémem zabývá systematicky - tři základní hypotézy
    a) Hypotéza doplňků resp. základního spisu - základem je jeden obsáhlý spis, dále rozšiřovaný jinými dochovanými texty či aktualizujícími glosami
    b) Hypotéza fragmentů resp. narativních cyklů - samostatné narativní bloky soustředěné kolem dílčích témat se rozrůstaly a byly pak sloučeny v jeden souvislý celek
    c) Hypotéza pramenů resp. dokumentů - několik obsáhlých pramenů, vzniklých v různých dobách, na různých místech, s různými vyjadřovacími prostředky i záměry, bylo několika redakcemi spojeno ve výsledný celek

    7.3.2. Stručné dějiny bádání o formaci Pentateuchu

    V pol. 18. stol. J. Astruc zjišťuje v Gn dva hlavní prameny; do konce 18. stol. identifikovány v Pentateuchu celkem čtyři
    Začátkem 19. stol. W. M. L. de Wette stanoví opěrný bod pro dataci pramenů - centralizace kultu, zřejmá z Dt 12, souvisí s 2 Král 22, tj. s r. 622
    Koncem 19. stol. J. Wellhausen dopracovává teorii pramenů - určuje jejich chronologii a upřesňuje dobu vzniku: J (9. stol.), E (8. stol.), D (7. stol.), P (6. stol.)
    Přes nesporný přínos má Wellhausenova teorie dvojí nedostatek - z pochopitelných důvodů nemohla brát v potaz výsledky archeologických výzkumů, byla postavena na mylných filozofických předpokladech (Hegelova představa přirozené náboženské evoluce)
    Začátkem 20. stol. H. Gunkel (Formgeschichte) upozorňuje na význam předliterárního stadia ústní tradice, kdy se předávaly různé, víceméně pevné formy, vyrůstající z různých životních situací (Sitz im Leben) a svérázně teologicky orientované
    Kolem r. 1930 G. von Rad považuje za historicky mezní bod a zároveň jednotící princip pro jahvistické uspořádání dílčích tradic tzv. krédo Izraele: Dt 26,5-9
    M. Noth (představitel Traditionsgeschichte) určuje pět hlavních proudů tradic, postupně doplňovaných a propojených v jeden celek; domnívá se, že Dt bylo připojeno ke čtyřem knihám až dodatečně - původně tvořilo součást deuteronomistického dějepisného díla
    Dnešní stav bádání - značně diferencovaný - výrazné místo v něm zaujímají synchronní exegetické postupy (Childs)
    Reakce církevního magistéria - zpočátku jednoznačně negativní (dekrety Papežské biblické komise z r. 1906 hájí výlučné Mojžíšovo autorství); později otevřenější postoj (Divino afflante Spiritu z r. 1943 doporučuje studium literárních druhů, dopis PBK kard. Suhardovi z r. 1948 uznává existenci pramenů v Pentateuchu, růst mojžíšské legislativy)

    7.3.3. Pokus o rekonstrukci formace Pentateuchu

    Tři stadia - historická zkušenost, ústní tradice, literární tvorba - chronologicky na sebe navazují, ale probíhají i paralelně
    Základní dějinná zkušenost - exodus - tradovaná při bohoslužbě, je postupně rozvíjena a obohacována o příběhy, které vyjití z Egypta předcházely a které po něm následovaly
    Vyprávění o praotcích - původně rodové ságy, zaměřující se na existenční otázky polonomádů, se slučují se ságami vzniklými kolem kultovních míst; při přechodu na usedlý způsob života se postavy patriarchů proměňují v prototypy izraelských kmenů
    Tradice o Sinaji - prožitek smlouvy s Hospodinem se připomíná liturgickým slavením a je propojován s právními tradicemi - apodiktickými (původně lidová moudrost) i kazuistickými (rozsuzování sporných případů u městských bran)
    Absorpcí a transformací mýtických prvků do monoteistické perspektivy se utváří vlastní teologický obraz počátků světa a lidstva, zachycený později v tzv. biblických pradějinách
    Jednotlivé cykly tradic se vzájemnou komunikací příslušných skupin tradentů slévají ve společné dědictví, z něhož čerpají spisovatelé a redaktoři
    Jahvistická tradice - vzniká patrně na šalomounově dvoře (950 př. Kr.) a je nesena dvojí tendencí: náboženskou (oslava Hospodina jako zachránce národa) a politickou (zdůraznění významu Davidovy dynastie); Jahvistův optimismus pramení z víry v Boa, který skrze Abraháma a Izraele uvádí do pohybu proces spásy celého lidstva, jež v Adamovi zvolilo vlastní zkázu
        Elohistická tradice - písemně zachycena asi ve 2. pol. 9. nebo 1. pol. 8. stol. v severním království; vychází z působení proroků, v jejich duchu tvrdě kritizuje odpadlictví severních králů a důrazně vyzývá lid ke konverzi; Elohista vyzvedá dar potomstva a země daný Izraeli, s nímž ostře kontrastuje izraelská modloslužba
    Po pádu Samaří E zřejmě levity přenesen na jih, kde za Ezechiáše nebo Joziáše dochází ke sloučení J a E v celek, v němž výrazně převládá J - navzdory zániku severního království spis povzbuzuje k naději
    Snad zároveň s E se formuje na severu tzv. deuteronomický kodex (Dt 12-26), později též přenesený na jih a za Joziáše vzatý jako základ pro první redakci Deuteronomia, po níž následuje v době exilní resp. poexilní redakce konečná; Deuteronomium dává osudy Izraele i Judska do přímé závislosti na jejich věrnosti či nevěrnosti smlouvě; aktualizaci smlouvy vidí v kultu spjatém s jedinou svatyní, ale zdůrazňuje přitom i důležitost niterného postoje (přikázání lásky).
    Kněžská tradice je dílem kněžských kruhů v době exilu (Pg) a po návratu byla doplněna (Ps) - libuje si v genealogiích a rituálních předpisech, dějiny národa přehodnocuje vzhledem k nové situaci a zároveň připravuje koncepci hierokratické společnosti po exilu; ve dvou liniích - kosmické a historické - rozvíjí témata růstu, požehnání a konkrétního znamení smlouvy
    Asi po r. 400 dochází z iniciativy znalců zákona ke slití všech předchozích tradic v konečné redakci (Rd) Pentateuchu, která nese výraznou pečeť poslední z nich - P
    Ze současných výhrad proti klasické podobě hypotézy pramenů stojí za zmínku názor, že J a E v době královské nepředstavovaly souvislé, teologicky propracované celky (o samotné existenci E se dnes vážně pochybuje); rovněž doba vzniku P je předmětem diskuse
    Mojžíšova role vzhledem k Pentateuchu - podle R. de Vaux se v narativních i legislativních partiích zračí historická situace počátků Izraele - různé tradice tu svou podstatnou příbuzností prozrazují společný původ a ve všech je Mojžíš dominantní postavou; jeho historické a náboženské poslání je se základem existence Izraele jako národa neodmyslitelně spjato

    7.4. Historické pozadí Pentateuchu

    7.4.1. Vyprávění o praotcích

    Není v přesném slova smyslu ověřitelné mimobiblickými prameny - jde spíše o aktualizující interpretaci dějin, ovšem s věrohodným dějinným pozadím, které odpovídá migracím Amorejců resp. Aramejců (1.-2. pol. 2. tis. př. Kr.)
    Ze sociálního hlediska jde o polokočovníky komunikující s usedlým obyvatelstvem a žijící v patriarchálně strukturovaných klanech
    Bůh praotců je na rozdíl od božstev kananejských svatyň spjatý s osobou dotyčného patriarchy důvěrným vztahem a konkrétními přísliby do budoucna - kontaktem s Kananejci však dochází k propojení s lokálním kultem
    Novela o Josefovi - přesněji rovněž nedatovatelná, tvoří most mezi praotci a exodem

    7.4.2. Exodus a putování pouští

    Odchod Hebreů do Egypta mohl mít různé důvody a mohl se odehrát v několika vlnách (v souvislosti s invazí Hyksů v 18. stol. resp. v době, kdy se hovoří o Habiru, tj. ve 14. stol.)
    Podobně i exodus: kolem r. 1550 "exodus vyhnanců" - při vyhnání Hyksů z Egypta postupují snad zárodky jižních kmenů po Via maris; kolem r. 1250 "exodus utečenců" - mojžíšská skupina středopalestinských kmenů směřuje do Kanánu přes Sinaj a Zajordání
    Prožitek této skupiny má zcela zásadní význam pro všechny, kdo se k ní v Kanánu připojí a na sjednocujícím principu korporativní solidarity resp. generalizace vytvoří izraelský národ - Jahvem vysvobozený z egyptského otroctví
    Putování pouští, které lze těžko geograficky lokalizovat, dostává pro budoucí Izrael podobu symbolu - představuje cennou zkušenost těch, kdo jsou odkázáni výhradně na Boha

    7.5. Teologické poselství Pentateuchu

    7.5.1. Hlavní body teologické zvěsti

    Svět, který Bůh stvořil, je dobrý; Bůh požehnal lidskému životu; lidstvo je náchylné ke hříchu; Bůh vysvobozuje z každého zla; Bůh plní své sliby
    Smlouva je poutem mezi Bohem a Izraelem; zákon je výrazem svazku Izraele s Bohem; podstatou kultu je chvála a díkuvzdání; náboženský život je životem ve společenství; Bůh řídí celé dějiny

    7.5.2. Aktuální podněty pro duchovní život

    Všechno naše jednání má vyrůstat z víry; naše modlitba má být v souladu s naším každodenním životem; je třeba respektovat a napodobovat Boží svatost; konkrétní podobou svatosti má být soucit s druhými
    Život je cesta, vyžadující důvěru v Boha; jsme "lid země"; víra je zkušenost, která se žije v prostředí rodiny; modlitba má vyplňovat náš život

    7.6. Genesis

    7.6.1. Titul a význam knihy

    Hebrejský název B^erešît, tj. “Na počátku”, i řecký titul Genesis, tj. “Zrod”, poukazují na prvopočátky světa, lidstva a Izraele, kterých se kniha týká
    Originalita spočívá mj. v rozlišení díla stvoření od Stvořitele, v identifikaci svobodné vůle člověka jako místa původu zla, v rozpoznání aktivní spásné Boží přítomnosti v dějinách
    Genesis ukazuje kořeny, z nichž vyrůstá víra židů, křesťanů i muslimů

    7.6.2. Narativní obsah

    1. Biblické pradějiny (1,1-11,32)
    2. Příběhy praotců (12,1-50,26): Abrahám (12,1-25,18), Izák a Jákob (25,19-37,1), Josef (37,2-50,26)

    7.6.3. Prameny

    Genesis představuje kompozici J,E a P - v biblických pradějinách J a P, v příbězích patriarchů J a E (výjimečně P)
    Chronologickými údaji a rodokmeny vtiskla kněžská tradice knize vlastní osobitou koncepci

    7.6.4. Struktura

    Vysledovatelná na základě deseti tóledót (sr. uvozující formule), které dělí knihu do deseti oddílů: 2,4a - uzavírá stvoření; 5,1-28 - Adamovo potomstvo až po Noema; 6,9-10 - Noemovo potomstvo v období potopy; 10,1-32 - potomstvo Noema a jeho synů; 11,10-26 - Sémovo potomstvo až po Teracha; 11,27 - potomstvo Terachovo; 25,12-16 - potomstvo Izmaela; 25,19-26 - potomstvo Izáka; 36,1-43 - potomstvo Ezaua-Edóma; 37,2 - potomstvo Jákoba

    7.6.5. Záměr a teologická perspektiva

    Kněžský redaktor spojuje univerzální dějiny s dějinami Abrahámova rodu (obojí po pěti rodokmenech) - obojí chápe jako dvě dějství jednoho dramatu
    Eliminační metodou soustřeďuje pozornost na zužující se linii Bohem vyvolených (Adam-Sét-Noe-Sém-Abrahám-Izák-Jákob), kdežto ostatní ponechává stranou (Kain, Chám, Jafet, Izmael, Ezau)
    Zdůrazňuje uskutečnění stvořitelského Božího záměru - lidstvo naplní zemi a podmaní si ji; v požehnání, které provází vyvolený zbytek, se zároveň prosazuje záměr spasitelný - jeho konkretizaci představuje země, kde patriarchové získávají alespoň místo svého spočinutí

    7.6.6. Vliv knihy Genesis

    V patristické době se vyzvedá předobrazný charakter osob a událostí vzhledem k NZ (Adam - Kristus; Noemova archa - církev); dnešní křesťanství hledá v textech Gn odpovědi na palčivé otázky týkající se kořenů zla i podněty k odvaze víry, jejímž vzorem zůstává Abrahám

    7.6.7. Exegeze Gn 22,1-19

    Různé pokusy o interpretaci: upozornění na nutnost rozlišovat, co od člověka opravdu žádá Bůh; polemika s krutými pohanskými zvyky Kananejců příp. znázornění přechodu od lidských obětí k obětem zvířat; etiologické vyprávění - původ jména dotyčné svatyně
    vv. 1-2: jde tu o radikální zkoušku Abrahámovy víry - protipólem Gn 12,1 je výzva: "Odejdi!"; naplněný příslib syna (četného potomstva) má nyní být zmařen - Boží protimluv; gradace: "svého syna" (desetkrát v celé kapitole), "jediného" (tedy nikoli Izmaela), "Izáka" (jméno, které značí smích, zde spojeno s opakem: obětí), zdůrazňuje naléhavost, ale také paradoxnost Božího příkazu - Abrahám má překročit své dosavadní zkušenosti s Bohem a otevřít se Bohu zcela nepochopitelnému
    vv. 3-5: Abrahám mlčky připravuje vše na cestu (dříví naposled), sám sedlá osla; třetího dne (symbolický údaj) říká služebníkům: "já s chlapcem půjdeme... a pak se vrátíme" - snad ohled na Izáka, snad nepatrný záchvěv naděje
    vv. 6-8: Izák nese dříví (spojitost oběti s tím, co má být spoluobětováno), Abrahám oheň a nůž (nástroje k obětnímu úkonu) - možná se zde zračí otcova šetrnost vůči synovi stejně jako v odpovědi na Izákovu otázku (mezi Abrahámovým "viděním" hory, tj. smrti, a berana, tj. života, stojí vyznání víry ve "vidění" Boží, tj. prozřetelnost); Abrahámova odpověď je výrazem úzkosti ze smrti i naděje na život (dvojznačnost termínu b^enî)
    vv. 9-13: čas jako by se tu skoro zastavil (detailní líčení bezprostřední přípravy k oběti), ale pak opět dostává spád; Abrahámova bázeň před Bohem je postojem nezlomné důvěry, která projde temnotou smrti k životu
    vv. 14-19: příslib požehnání z Gn 12 (jehož zárukou je Izák) se nejen znovu stvrzuje, ale podstatně rozšiřuje - to, co se zdálo být odsouzeno k zániku, je naopak cestou k netušenému růstu; "Abrahám se vrátil..." - sg. naznačuje, že oběť, neuskutečněná fyzicky, se dokonala v jeho srdci ochotou Izáka bezvýhradně odevzdat

    7.7. Exodus

    7.7.1. Centrální postavení a význam Exodu

    a) v historickém rámci Pentateuchu - události, které jsou obsahem Ex, tvoří dějovou osu celého Pentateuchu, na niž se napojují děje předchozí i následující
    b) v teologickém rámci SZ - jde o počáteční a ustavující moment Izraele jako svobodného lidu smlouvy, základ víry v Boha jako osvoboditele a smluvního partnera, prototyp spásy i důvěrného vztahu mezi Bohem a lidmi

    7.7.2. Titul a narativní obsah

    Hebrejský titul Šemôt, “Jména” (podle Ex 1,1), řecký Exodos, “Vyjití” (podle hlavní události, o níž kniha vypráví)
    Návaznost na závěr Gn, ale s odstupem 400-500 let - Hebreové už tvoří početný lid, politická situace v Egyptě je pro ně nepříznivá; dva hlavní dějové póly - východ z Egypta a smlouva na Sinaji, mezičlánek tvoří putování pouští
    1. Vysvobození z Egypta (1,1-15,21)
    2. Cesta pouští (15,22-18,27)
    3. Smlouva na Sinaji (19-40)

    7.7.3. Prameny

    Ex představuje kompozici textového materiálu J, E a P

    7.7.4. Nový redakční rámec Exodu

    Výsledný rámec vtiskla knize redakční práce kněžských kruhů v exilní a poexilní době - můžeme v něm rozeznat dvojí linii:
    a) genealogickou - hned v Ex 1 se poukazuje na rozmnožení Izraelitů v Egyptě; z Jákobova rodu (70 osob) se stává početný národ a v něm se vyzvedá (Ex 6) zejména kmen Levi - snaha zdůraznit kontinuitu Áronových potomků v čelných reprezentantech kněžských rodin vykonávajících službu v chrámě
    b) teologickou - formule, jíž Bůh zjevuje Mojžíšovi své vlastní jméno: "Já jsem Jahve" (Ex 6,2-8), navazuje na Boží přízeň vůči praotcům a zároveň předznamenává postupné zjevování Boží slávy na Izraeli (jako vysvobozeném) a Egyptu (jako poraženém)
    Hospodinova sláva má zazářit na osudu vyvoleného národa (povzbuzení pro zajatce v Babylóně) - i reptání Izraelitů na poušti je pro Hospodina příležitostí, aby zjevil svou slávu konkrétní pomocí (Ex 16,7.11)
    S touto slávou (samotnou Hospodinovou přítomností) nelze ztotožňovat oblak, který je pouze jejím projevem; oblak přesunující se s hory Sinaj nad stan setkávání (Ex 40,34) naznačuje Boží přebývání uprostřed putujícího Izraele - na rozdíl od starších tradic zde kněžská redakce zdůraznila směr od Hospodina k Izraeli

    7.7.5. Vliv knihy Exodus

    1. V životě Izraele - prožitek exodu a sinajské smlouvy je zkušeností, k níž se Izrael v pozdějších dějinách stále vrací (sr. spojování Hospodinova jména s tímto zásahem jako pevným atributem, různé obrazy, jimiž proroci vyjadřují toto jedinečné období izraelských dějin, živá připomínka liturgickým slavením paschy a svátků stánků)
    2. V životě církve - nová smlouva představuje naplnění předobrazů z Ex (Mojžíš resp. velikonoční beránek = Kristus, přechod Rákosovým mořem = křest resp. konečné vítězství, mana = eucharistie resp. nebeská hostina; pascha = přechod k novému životu)
    3. V dnešním křesťanství - významnou roli hrají zvláště motivy osvobození (z jakéhokoli útlaku), putování s výhledem na cíl (ve smyslu historickém i eschatologickém), Hospodinovy slávy (Duch Páně přítomný v srdcích věřících)

    7.7.6. Exegeze Ex 14

    Nesrovnalosti patrné při pozorné četbě se soustřeďují do 3 bodů:
    1) Dvě verze zázraku - v. 21 spojuje obojí, jak vysušení moře východním větrem (aktivita samotného Hospodina), tak i rozpolcení vod (způsobené vztažením Mojžíšovy ruky, byť na Hospodinův příkaz); 1. verze patří k JE a má ráz přirozený, 2. verze - z P, představuje událost zázračné povahy
    2) Mojžíšovo chování a pohyb resp. klid Izraelitů - vv. 13-14 (Mojžíš vybízí Izraelity k důvěře a ke klidu) a v. 15 (Hospodin vytýká Mojžíšovi úpění a poroučí Izraelitům jít dál); otázka pohybu či klidu Izraelitů se naskýtá i ve v. 20 a vv. 22-23 (spojena navíc s nejasnou funkcí oblakového/ohnivého sloupu)
    3) Porážka Egypťanů - vv. 24-25.27b (Hospodin způsobuje nejdříve zmatek v jejich táboře a když se pak, tušíce nebezpečí, dávají na útěk, obrací moře proti nim; o pohybu Izraelitů není řeč) a vv. 26.27a.28 (na Hospodinův příkaz vztahuje Mojžíš ruku nad moře a vody se vracejí na nic netušící Egypťany, kteří vešli za Izraelity do moře)
    Text je kompozicí dvou vrstev, z nichž každá má své charakteristické výrazy i teologii:
    1) Vrstva P - mladší a úplnější; příznačné prvky - stereotypní formule popisující faraonovo vojsko (slavnostní ráz a zdůraznění triumfu); zatvrzelost faraonova srdce (vzhledem k teocentrickému pojetí způsobená Hospodinem); "poznání" (k němuž docházejí Egypťané teprve v okamžiku soudu čili vlastní smrti) a "oslavení se" (ze strany Hospodina, který tak poprvé v dějinách mocně zasahuje ve prospěch svého lidu); střídání výrazů "moře" a "vody" a výrazu "sucho (souš)" (obměna chaosu potopy, zde ovšem pohlcující pouze 1 brutální národ); úloha Mojžíše jako náboženského vůdce majícího podíl na moci Boží (poexilní vize)
    2) Vrstva JE - starší a zlomkovitá; příznačné prvky - vysušení moře (jev, který není tak velkolepý); strach Izraelitů a reptání proti Mojžíšovi (národ postrádající dosud hrdinské rysy); Mojžíš v roli Hospodinova služebníka (sám nijak výrazně nejedná); motiv ohnivého a oblačného sloupu (viditelné znamení, typické pro konkrétní vyjadřování JE)
    Výsledná podoba textu - dvojhlas tvořící plnější zvukový celek než jednoduchá melodická linka
    Struktura - 1) vv. 1-14: odehrává se kvečeru, na břehu moře (charakteristické sloveso "pronásledovat"; 2) vv. 15-25: odehrává se v noci, v prostoru moře (charakteristické sloveso "jít"); 3) vv. 26-31: odehrává se na úsvitu, na druhém břehu (charakteristické sloveso "vrátit se"); každá z těchto tří částí začíná příkazem Hospodina, pokračuje jeho vyplněním a končí vyznáním (Mojžíše, Egypťanů a Izraelitů)

    7.8. Leviticus

    7.8.1. Význam knihy

    Dříve mizivý zájem o Leviticus jako knihu překonanou dnes stoupá z důvodů historických (hlubší poznání judaismu v náboženském kontextu starověku) i teologických (lepší pochopení křesťanského kultu a jeho symboliky v kontextu života komunity)

    7.8.2. Titul a obsah

    Hebr. název Wayyiqra, “A zavolal”, představuje první slovo knihy, řec. název Leuitikon vyjadřuje obsahové zaměření na činnost kněží z kmene Levi
    Strukturální rozčlenění:
    1. Předpisy o obětech (kap. 1-7)
    2. Kněžské řády (kap. 8-10)
    3. Předpisy o čistém a nečistém (kap. 11-16)
    4. Kodex svatosti (kap. 17-26)
    5. Dodatek - směrnice pro sliby a dary (kap. 27)

    7.8.3. Pramen a datace

    Veškerý materiál shromážděný v Lv pochází z P - soustřeďuje se na převážně na obětníky a oběti, v návaznosti na Ex 25-31; 35-40 (kultovní prostor) a s pokračováním v Nm 1-10 (kultovní společenství)
    Projevuje se zde snaha poexilního kněžstva spojit kult druhého chrámu s kultem mojžíšské doby čili zaštítit ho autoritou slavné počáteční epochy izraelského zákonodárství; kultovní předpisy Lv představují většinou relativně pozdní stadium a jako takové předpokládají dosti dlouhý vývoj, třebaže některé z nich mohou svými počátky sahat do doby mnohem starší

    7.8.4. Literární druh a originalita Leviticu

    Zákonodárství obsažené v Lv má místy etický charakter (např. kap. 19-20), ale vcelku převažuje charakter liturgický - syntéza kultovních tradic z minulosti Izraele, včetně různých převzatých prvků, ovšem proniknutá duchem zcela autentické víry v Hospodina
    Odhlédneme-li od reálného nebezpečí formalismu (sr. ostrou kritiku proroků), je tento biblický zákoník nesporně prodchnut ryzím a hlubokým smyslem pro svatost, tzn. z negativního hlediska eliminaci hříchu (opaku svatosti) a z pozitivního maximální připodobnění se Bohu, který je Svatý
    K tomuto ideálu má směřovat celý život Izraelity od těch nejpřirozenějších fyzických úkonů až po slavení liturgie, od každodenních vztahů k bližnímu až po důležité rozhodování o osudech celého společenství

    7.8.5. Vliv knihy Leviticus

    Ve SZ lze najít ohlasy v 1 a 2 Kron, Žalmech a 1 a 2 Mak, v judaismu těží z Lv mišna, kdežto v rané církvi dochází spíše k odklonu od předpisů spjatých s židovstvem, příp. k jejich symbolické interpretaci (patristická literatura)
    O křesťanské liturgii se v poslední době znovu začíná uvažovat (co do struktury) v návaznosti na liturgii židovskou, jejíž teologický obsah transformovala - eucharistie představuje naplnění všech duchovních aspektů starozákonních obětí

    7.9. Numeri

    7.9.1. Tituly

    Hebr. název B^emidbar, “Na poušti”, pochází od 4. slova 1. verše a vystihuje prostředí do něhož je zasazen děj; LXX nazývá knihu podle sčítání lidu (kap. 1-4; 26) a podle uváděného počtu obětí (kap. 7; 15; 28-29) Arithmoi, “Počty” (obdobně Vg)

    7.9.2. Obsah

    Materiál velmi různorodého rázu lze z narativního pohledu rozdělit na tři části:
    1. Příprava vojenského tábora na válečné tažení (1,1-10,10)
    2. Pochod pouští od Sinaje do Kadeše, včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě (10,11-20,13)
    3. Pochod Zajordánskem ke břehu Jordánu, poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (20,14-36,13)

    7.9.3. Perspektiva a naukový rámec Numeri

    Narativní látka Nm (prameny J a E) navazuje dějově na události Ex, legislativní látka (pramen P) navazuje na předpisy Ex a na celý Lv a vzhledem k doplňujícímu charakteru zákonů (např. o sabatu, očišťování apod.) je vhodně situována do přechodné etapy Sinaj-Kadeš
    Z teologického hlediska zde Izrael představuje ideální komunitu stmelenou pevnými nábožensko-sociálními strukturami, spjatou poutem příbuzenství, ale zejména ochotou žít podle Hospodinových příkazů; jako takový je Izrael připraven na vítězné tažení do země, kterou mu Hospodin chce dát (viz např. předpisy o dělení kořisti v kap. 31)
    Na této cestě se musí vypořádat jak s nepřátelstvím (často rafinovaným) okolních národů (Edomité, Moabité, Amorejci apod.) tak i s obtížemi, které přináší nehostinná poušť (hlad a žízeň) a které vedou k pokušení vrátit se zpět (viz vzpouru Kórachovců)
    Vliv poexilního kněžstva na výslednou redakci Nm je patrný z perspektivy, která zdůrazňuje teokratické aspekty - Boží zásahy do života komunity, která je provázena stálou Boží přítomností, hierarchické uspořádání, v němž politická moc má být podřízena kněžské
    Hospodinova absolutní věrnost vyžaduje odpovídající věrnost lidu - příležitostné narušování této věrnosti Hospodin spravedlivě trestá, ale dovede také milosrdně odpouštět; Mojžíš jako prostředník mezi Bohem a lidem (vykreslený rozdílně v JE a P) má své lidské slabosti, ale je nesporně člověkem Bohu zcela oddaným a zároveň naléhavě se přimlouvajícím za lid

    7.9.4. Vliv knihy Numeri

    Ohlasy Nm nacházíme v historických reminiscencích žalmů (např. Žl 106) a v pozdních sapienciálních knihách - Sir (kap. 45-46) a Mdr (kap. 18); NZ obsahuje některé narážky na události nebo výpovědi z Nm jako na předobrazy (Jan 3,14) nebo proroctví (2 Petr 2,15n) či zdůrazňuje jejich parenetický charakter (Jud 11) - nejčastěji poukazuje na Nm Žid
    Prvotní izraelská komunita vylíčená v Nm se dnes opět těší zájmu exegetů i pastoralistů, kteří si všímají jejích aspektů sociálních i náboženských

    7.9.5. Balámovo proroctví

    Aramejský věštec Balám je v Nm sice okrajovou postavou, ale zmiňuje se o něm na řadě míst jak SZ tak i NZ; je sice hodnocen vesměs záporně jako svůdce k modloslužbě, ale J a E také ukazují, jak se v jeho ústech navzdory zlým záměrům pohanů (moábského krále Baláka) mění Boží mocí kletba nad Izraelem v požehnání
    Tato 4 požehnání (Nm 23,7-10.18-24; 24,3-9.15-24) mají prorocko-sapienciální ráz, formálně představují mašal (aforistický mudroslovný výraz, též podobenství) a poslední z nich hovoří o tajemné postavě s mesiánskými rysy (24,15-17)
    Vize se týká vzdálené budoucnosti a "hvězda z Jákoba" znamená podle kontextu nepochybně osobu obdařenou královskou důstojností (sr. paralelní výraz "žezlo z Izraele"); v tomto duchu vykládá text jak tradice židovská (sr. např. targum či identifikaci zmíněné "hvězdy" s vůdcem židovského povstání 132-135 po Kr.) tak i křesťanská (znamení, které vede mudrce do Betléma, v Mt 2, či symbol naděje, kterou představuje Ježíš Kristus, ve Zj 22,16)

    7.10. Deuteronomium

    7.10.1. Význam knihy

    a) V původní souvislosti - tvořilo-li Dt původně prolog dtr historie, představuje vynikající pokus o rekapitulaci izraelských dějin ve světle Božího prozřetelnostního vedení a zároveň normu, podle níž se hodnotí historie budoucí
    Situace, v níž se zde Izrael nachází, je situací velice slibnou, plnou naděje, ale skrývá v sobě i neblahou možnost zmaření těchto nadějí, ztroskotání - vše záleží na volbě a rozhodnutí Izraele
    b) V aktuální souvislosti - jde o teologickou syntézu podanou rétorickým stylem, ovšem syntézu, která nejen shrnuje předchozí tradice, ale také je doplňuje a přehodnocuje - zákony Dt se jeví jako jistá alternativa k zákonům P (sr. např. zdůvodnění příkazu sobotního klidu v Ex 20,11 a Dt 5,15)
    Důležitou okolností, která určuje tón Dt, je blízkost Mojžíšovy smrti - hlavní aktér izraelského vysvobození, postava dominující základům právní i náboženské existence národa, se s tímto národem loučí slovy vroucími i kategorickými zároveň

    7.10.2. Tituly

    Hebrejský název je převzat z počátečních slov Elle haddevarîm, “Toto jsou slova”; řecký výraz Deuteronomion, “Druhý zákon”, vychází z mylného překladu slov mišne hattôra hazzôt (Dt 17,18) v LXX (místo správného: "kopie tohoto zákona"); přesto má v sobě řecký titul kus pravdy, protože v Dt nejde o pouhé opakování zákona prvního, nýbrž o zákon svébytné povahy

    7.10.3. Obsah

    I. část: legislativní, lze ji nazvat Dt ve vlastním slova smyslu - skládá se ze 3 Mojžíšových řečí (kap. 1-30)
    1. řeč: retrospektivní pohled na putování pouští, výzva k věrnosti Bohu (1,1-4,43)
    2. řeč: dlouhá pareneze, Deuteronomický kodex, závěr (4,44-28,68)
    3. řeč: poslední výzvy k rozhodnutí se pro Hospodina (28,69-30,20)
    II. část: spíše narativní - poslední pokyny, Mojžíšova píseň, požehnání a smrt (kap. 31-34)

    7.10.4. Formace

    1) Základ představoval Deuteronomický kodex (kap. 12-26), vzniklý pravděpodobně v severním království krátce před pádem Samaří
    2) K první redakci došlo asi za Ezechiáše v souvislosti s jeho reformou - připojení parenetických částí (kap. 5-11; 27-28); Dt v tomto rozsahu mělo zřejmě velký vliv na reformu Joziášovu (sr. 2 Král 23,4-27)
    3) Druhá redakce se uskutečnila patrně v babylónském zajetí - připojení dalších dodatků (kap. 1-4; 29-34)

    7.10.5. Vliv Deuteronomia na ostatní knihy Písma

    Dt vykazuje příbuznost s Jer (zde jistě sehrál roli Jeremiášův podíl na Joziášově reformě) - u obou se klade důraz na Boží lásku a niternou, osobní zbožnost; exilní doplňky Dt jsou blízké Deuteroizaiášovi, zejména v perspektivě osvobození a cesty pouští k zaslíbené zemi
    Ve srovnání s Kodexem smlouvy (Ex 21-23) se Deuteronomický kodex jeví jako humánnější - předpokládá vyspělejší společnost, vyznačuje se zralejším sociálním cítěním (viz předpisy týkající se manželství), zákon pro něj není pouhým imperativem, nýbrž projevem Boží lásky, která člověka motivuje
    Podstatný vliv mělo Dt na Deuteronomistickou historii (Joz, Sd, 1-2 Sam, 1-2 Král), hlavně na její hodnocení dějin z hlediska věrnosti smlouvě; důraz na přikázání lásky se objevuje v novozákonních odkazech na Dt (sr. Mk 12,29n a par)

    7.10.6. Exegeze Dt 8,7-18

    Úryvek náleží do parenetické části druhé Mojžíšovy řeči - stěžejním tématem je výzva k věrnosti Hospodinu; po gramatické stránce jde o jediné dlouhé souvětí se dvěma částmi - protasis: (v. 7-10a), apodosis (v. 10b-18), přičemž apodosis lze dále rozčlenit na kratší pozitivní úsek (v. 10b), delší negativní úsek (v. 11-17) a kratší pozitivní (v. 18)
    Obsahově možno v úryvku rozlišit 4 fáze - 1. a 4. se vztahuje k přítomnosti, 2. k budoucnosti, 3. k minulosti, 1. a 2. se odehrávají na rovině materiální, 3. a 4. na rovině psychologické:
    1. fáze (vv. 7-10) - cyklus země: oslavná báseň na zemi, do níž Hospodin svůj lid uvádí - 7 přívlastků (první a poslední z nich: "dobrá", tzn. souhrn všeho dobra, jaké země může poskytovat, konkrétně bohatství vláhy, vegetace a užitkových minerálů)
    2. fáze (vv. 11-13.17) - cyklus produkce a konzumu: materiální blahobyt, jakému se těší už zabydlený národ ve sféře urbanistické, zemědělské, ve sféře minerálního bohatství a obchodní, nese v sobě nebezpečí klamného materialismu, samolibého pocitu nezávislosti na Bohu
    3. fáze (vv. 14-16) - charakteristické sloveso "zapomenout": toto osudné zapomenutí znamená pustit ze zřetele náročnou, ale prospěšnou zkušenost cesty pouští z egyptského otroctví - stěžejní fakt, že vlastnictví země není samozřejmostí, nýbrž darem
    4. fáze (vv. 18) - charakteristické sloveso "pamatovat": pozitivní opak zapomenutí představuje soustavná připomínka ve formě liturgické památky - perspektiva se tak mění z postoje omezeného na využitelnou pozemskou realitu v postoj osobní, k Někomu, kdo zcela přesahuje tento úzký obzor

    8. DEUTERONOMISTICKÉ DĚJINY

    Joz, Sd, 1 a 2 Sam, 1 a 2 Král v hebrejském kánonu – přední proroci, jelikož prorok je v židovské tradici ten, kdo mluví a jedná ve jménu Božím a s jeho mocí (Jozue, Samuel, stejně jako Eliáš či Elizeus)
    V alexandrijském kánonu se tyto knihy řadí mezi dějepisné – líčí události, které tvoří součást dějin mezi obsazením Kanánu Izraelem a pádem Jeruzaléma; původně velmi různorodý textový materiál, zčásti ústně tradovaný, zčásti už zaznamenaný, byl redakčně zpracován (zřejmě ve 2 fázích – předexilní a exilní) deuteronomistickou školou, která dala celému dílu podstatně jednotnou teologickou koncepci – odtud název Deuteronomistické dějepisné dílo
    Hlavní teologickou tezí je závislost blaha resp. neštěstí Izraele na jeho věrnosti resp. nevěrnosti vůči sinajské smlouvě – z politického hlediska však bylo asi těžko možné zcela se vyhnout kompromisům; aktuální poselství díla – nutnost citlivě vnímat znamení doby, velký význam lidské odpovědnosti, neschopnost člověka vykoupit se sám vlastní silou

    8.1. Jozue

    8.1.1. Titul a obsah

    Název podle protagonisty, Efraimity Jozua, Mojžíšova nástupce, který vedl Izraele při dobývání zaslíbené země – událost, o níž kniha vypráví; Jozue sám je podle rabínské tradice také autorem
    1. část (kap. 1-12) – sleduje postup Izraele: přípravná fáze (kap. 1-2), přechod Jordánu (3,1-5,12), dobytí Jericha (5,13-7,26) a Aje (8,1-29), oběť a četba zákona na hoře Ebal (8,30-35), smlouva s Gabaonity (kap. 9), 2 strategicky významné bitvy, kterými je dobyt jih (kap. 10) a sever (kap. 11), rekapitulace celého postupu (kap. 12)
    2. část (kap. 13-21) – rozdělení dobytého území mezi jednotlivé kmeny: zajordánské (kap. 13), předjordánské (kap. 14-19) a určení útočištných měst (kap. 20-21)
    Dodatek (kap. 22-24) – závěr Jozuova poslání: jeho poslední řeč (kap. 23) a shromáždění v Sichemu (kap. 24)

    8.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Hypotézy o pokračování pramenů Pentateuchu v Joz (Hexateuch) jsou velmi nepravděpodobné; nejstarší jádro – tradice o dobývání Kanánu v kap. 2-9 (původně předávány ústně v prostředí kmene Benjamín a koncentrovány kolem svatyně v Gilgalu); zhruba ze stejné doby pocházejí tradice jižních kmenů (kap. 10) a severních kmenů (kap. 11)
    O něco pozdější (ale rovněž předdavidovský) je soupis území jednotlivých kmenů v kap. 13-19; uspořádání těchto tradic (včetně citátů z některých písemných pramenů, např. Knihy Přímého – srov. Joz 10,13) a připojení ostatních kapitol (zejména kap. 24 o obnově smlouvy v Sichemu) je zřejmě dílem deuteronomistické redakce
    Obsazení Kanánu je v knize líčeno jako jednotné válečné tažení všech kmenů, kterým je dobyto celé území; dějinný proces, který nebyl zdaleka tak jednoduchý (nešlo výlučně o vojenskou akci, nýbrž zčásti o pokojnou infiltraci; zprvu se obsazovalo méně přístupné horské pásmo, pak se teprve dobývala města v nížině; Izrael neobsadil celé území, část zůstala v rukou Kananejců - viz Joz 12,14; Sd 1,17) je zde výrazně schématizován a teologizován (jde o Hospodinovy boje – Hospodin stojí při Izraeli a bojuje za něj)

    8.1.3. Exegeze Joz 6

    Pád Jericha - centrální událost dobytí Kanánu předznamenaná misí izraelských zvědů (Joz 2); opakování některých částí ukazuje na spojení několika těžko rozlišitelných tradic; výsledný text působí dojmem spíše liturgické oslavy pádu města nežli pouhé historické reminiscence, svou roli zde asi sehrálo i etiologické vysvětlení existence zřícenin Jericha
    vv. 1-5: Boží rozkaz je pokračováním předchozího zjevení (Joz 4) – Jericho je důkladně opevněné (kočovníkům muselo připadat jako nedobytné), ale Hospodin jim je vydal do rukou, oni si jen vezmou jeho dar (souhra Landnahme a Landgabe); obléhání se popisuje jako liturgický obřad, v němž má své místo archa úmluvy nesená kněžími, rituální čistota vojáků, troubení na roh, sedmeré opakování (obvyklé ve slavnostních procesích)
    vv. 6-16: celý postup se líčí celkem třikrát – nejdříve dostává rozkaz Jozue (vv. 1-5), pak ho sám opakuje kněžím a lidu (vv. 6-11) a nakonec je realizován (vv. 12-16); válečný pokřik, po němž se zhroutí hradby Jericha (vrcholný okamžik), není obyčejný hluk, nýbrž posvátné provolání Hospodinova vítězství
    vv. 17-26: hlavním tématem je provedení klatby, která je všeobecná (pokud by bylo něco z města odneseno, stihla by klatba celý tábor), jedinou výjimkou je Rachab a její rodina, které se zvědové zavázali přísahou (v. 25b ukazuje na přítomnost jejího klanu v Izraeli); důraz na klatbu a na následky jejího přestoupení předznamenává Joz 7, kde se hrozba vyplnila; Jericho nebylo zničeno jen dočasně, nýbrž kletba stihne toho, kdo se jej pokusí znovu postavit (srov. 1 Král 16,34)
    Klatbu, která se nám jeví jako nepochopitelná a nepřijatelná krutost (o její faktické realizaci v izraelských dějinách lze ovšem vážně pochybovat), je třeba chápat v teologickém smyslu jako bezvýhradné zasvěcení válečné kořisti Hospodinu – jemu kořist plným právem patří, protože on je absolutním Pánem a vítězem v tomto boji; mísí se zde rané stadium izraelské mentality, vyznačující se (tehdy obvyklou) krutostí, se zpětným pohledem deuteronomistů, horujících pro čistotu víry - klatba se tak mohla jevit jako projev (žádoucí, ale nikdy neuskutečněné) radikální separace od kananejského pohanství

    8.2. Soudci

    8.2.1. Titul a obsah

    Název opět podle protagonistů – funkce soudců existovala i v Tyru a v Kartágu, v Izraeli šlo o Bohem vyvolené a jeho Duchem vyzbrojené lidi, poslané vysvobodit izraelské kmeny z cizí nadvlády (zprvu nazýváni spíše zachránci); tak znovu nastolili Boží právo izraelskou nevěrností pošlapané a svou autoritu si udrželi i v době míru
    Kniha mluví o 12 soudcích podle počtu izraelských kmenů: 6 velkých (někdy poměrně rozsáhlé vyprávění) a 6 malých (někdy známe pouze jméno) – možná však, že šlo o 2 různé typy soudců (velcí spíše jako charismatičtí osvoboditelé, malí spíše institucionálního typu); autorem podle rabínské tradice je prorok Samuel
    1. úvod (1,1-2,5) – vlastní verze obsazení Kanánu, lišící se od Joz 1-12
    2. úvod (2,6-3,6) – deuteronomistické zhodnocení historie soudců
    Centrální blok (3,7-16,31) – vlastní vyprávění o soudcích ve 2 částech:
    1. část (3,7-9,57) – tažení Otniela, Ehuda, Šamgara (3,7-31); vítězství Debory a Baraka nad Kananejci (kap. 4) oslavené Debořinou písní (kap. 5); Gedeonova vítězství nad Midjanity (kap. 6-8) a Abimelechův nezdařený pokus stát se králem (kap. 9)
    2. část (kap. 10-16) vyzvedá mezi řadou malých soudců postavu Jiftácha, vítěze nad Amonity (10,6-27) a Samsona, vítěze nad Filišťany (kap. 13-16)
    1. dodatek (kap. 17-18) – privátní svatyně, přetvořená stěhujícími se Danovci na svatyni kmenovou
    2. dodatek (kap. 19-21) – zločin Benjamínovců a trestná výprava ostatních kmenů proti nim

    8.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Nejdříve se ústně tradovala vyprávění o hrdinských činech jednotlivých soudců v prostředí jejich kmenů; pak se tyto tradice sloučily dohromady, takže reprezentovaly všech 12 izraelských kmenů (snad za Ezechiáše); konečně v exilu se historie soudců zasazuje do chronologického a teologického schématu a chápe se jako pevná instituce – z té doby pochází syntéza v kap. 2
    Deuteronomistický redaktor vidí dějiny ve stereotypním čtyřfázovém cyklu – modlářská nevěrnost Izraele, Boží trest v podobě nepřátelského útoku, úpěnlivá prosba k Bohu, povolání soudce-osvoboditele; historie soudců má být názornou ilustrací deuteronomistické teze - neštěstí, která stíhají Izraele, jsou přímým důsledkem jeho odpadu od Hospodina, ale opětovná vítězství nad nepřáteli zároveň dokazují Hospodinovu neustávající péči o svůj lid

    8.2.3. Exegeze Sd 3,12-30

    Benjaminita Ehúd zasahuje v konfliktu (pravděpodobně regionálního charakteru) proti moábskému králi Eglónovi; obě strany mají spojence ve svých sousedech – Benjamín Efraima, Moabité Amonity
    Útlak ze strany Moabitů s sebou nesl povinnost Izraelitů pravidelně odvádět dávky; ačkoli Moabité sídlili v Zajordání, zdá se, že Eglón rozšířil své území na západ od Jordánu (srov. v. 28b)
    Okolnost, že Ehúd je levák, mu umožňuje dobře ukrýt meč (některé detaily příběhu prozrazují vypravěčův smysl pro humor); Eglón před ním vstává, snad z úcty před ohlášeným Božím výrokem – z Ehúdovy strany jde sice o mravně problematický čin (kvalifikovatelný jako zneužití Božího slova), ale také o realizaci neúprosného Božího soudu nad tím, kdo se svým útokem odvážil narušit Boží plán s Izraelem

    8.3. Knihy Samuelovy

    8.3.1. Titul a obsah

    Podle židovské tradice je autorem Samuel; v hebrejském kánonu šlo původně o 1 knihu, která byla kvůli rozsahu v LXX rozdělena do 2 a označena jako 1. a 2. kniha Království (podobně ve Vg 1. a 2. kniha Králů) – takže LXX a Vg mají celkem 4 knihy Královské; obojí označení má své důvody – protagonistou 1 Sam je Samuel, ale zároveň v obou knihách už vystupují první králové Saul a David
    Obsah lze rozdělit podle střídajících se hlavních postav:
    1. Samuel (1 Sam 1-7) – jeho dětství a povolání (kap. 1-3); uloupení archy Filišťany (kap. 4-7)
    2. Samuel a Saul (1 Sam 8-15) – pomazání Saula a založení království (kap. 8-12); počátky Saulovy vlády (kap. 13-15)
    3. Saul a David (1 Sam 16-2 Sam 1) – pomazání Davida a jeho příchod k Saulovi (1 Sam 16,1-19,7); Davidův útěk před Saulem (1 Sam 19,8-21,15), jeho pobyt na poušti (1 Sam 22-26) a u Filišťanů (1 Sam 27-2 Sam 1)
    4. David (2 Sam 2-20) – králem nad Judou (2 Sam 2-4) a nad Izraelem (2 Sam 5-8); spory o nástupnictví v jeho rodině (2 Sam 9); válka s Amonity, Davidův hřích, narození Šalomouna (2 Sam 10-12); Absolonova vzpoura (2 Sam 13-20)
    5. Dodatky (2 Sam 21-24) – hlad (2 Sam 21); Davidův žalm (2 Sam 22); jeho poslední slova (2 Sam 23); sčítání lidu, mor a Boží odpuštění (2 Sam 24,1-17); zbudování oltáře (2 Sam 24,18-24)

    8.3.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Deuteronomisté zachovali převzaté tradice bez větších úprav a doplňků – ústní i písemné prameny jsou ovšem dosti rozdílné; liší se mezi sebou např. 2 verze vzniku království – promonarchická (1 Sam 9), zřejmě starší, a antimonarchická (1 Sam 8), mladší; dvojí vyprávění o příchodu Davida na Saulův dvůr – jako hudebníka (1 Sam 16) a jako hrdiny (1 Sam 17)
    Kromě dvou menších celků – vyprávění o proroku Samuelovi (1 Sam 1-3) a o osudech archy úmluvy (1 Sam 4-6) vynikají 2 velké narativní bloky – historie Davidova nástupu na trůn (1 Sam 16-2 Sam 5) a historie následníků Davidova trůnu (2 Sam 9-1 Král 2): po literární stránce znamenitá ukázka izraelské historiografie, sepsaná zřejmě očitým svědkem (nevyhýbá se kritice Davida a jeho rodiny)
    Se vznikem monarchie sice padá původní teokratický ideál, ale zároveň král nemá být konkurentem Hospodina jako jediného Vládce, nýbrž viditelným znamením Hospodinovy vlády; Saulův pád je sice potvrzením negativního postoje k monarchii (kopírující okolní národy), ale David představuje i přes své chyby prototyp mesiánského krále-pastýře podle Hospodinova srdce

    8.3.3. Exegeze 2 Sam 7

    Proroctví, které je založeno na dvojím významu slova dům (budova, totiž chrám, a rod, tj. dynastie) a které existuje ve 2 dalších verzích (prozaické v 1 Kron 17,1-15 a básnické v Žl 89); je zasazeno do středu Davidovy životní historie – předchází mu vzestup až po vládu nad Izraelem i nad Judou a přenesení archy do Jeruzaléma a po něm následují intriky o nástupnictví, u jejichž kořene stojí Davidův hřích - Bůh však přesto svůj slib neodvolá
    Jelikož perikopa předpokládá život v míru (v. 1), 8. kap. působí poněkud nelogicky (snad by patřila před kap. 7) – 1 Král 5,17 uvádí Davidovy války jako důvod, proč nemohl postavit chrám; zatímco David bydlí v luxusním paláci, Hospodin je jakoby stále kočovníkem ve stanu (v. 2)
    Nátan odpovídá na Davidův záměr nejdříve kladně z vlastního přesvědčení jako králův rádce – jde o záměr ušlechtilý (v. 3), pak teprve záporně jako prorok inspirovaný Bohem – v pozadí je odmítavý postoj k pošetilému spoléhání se na chrám jako takový, resp. ke snahám uzavřít Hospodinovu všeobsáhlost do omezeného prostoru (vv. 4nn)
    Davidovo vyvýšení (titul vévody, zmínka o velikém jménu) a Hospodinova pomoc (vv. 8n) se budou napříště týkat celého Izraele (vv. 10n); v. 12 obsahuje jádro proroctví – příslib trvání Davidova trůnu v jeho potomcích; v. 13 se vztahuje na 1. z nich, Šalomouna (Boží syn byl obvyklým titulem krále), další vv. pak na všechny ostatní – mluví se i o jejich eventuálních chybách a trestu, který je stihne; duchovní (a současně literní) smysl textu dává tušit, že tento příslib, zcela přesahující historickou realitu (srov. výraz “navěky”), se naplnil až na pravém Božím Synu, jedinečném Davidově potomku

    8.4. Knihy Královské

    8.4.1. Obsah

    Původně jedinou knihu dělí nejdříve LXX a pak i Vg na 2 (3. a 4. kniha Království resp. Králů); obě knihy lze jako celek rozdělit do několika bloků:
    1. Davidův nástupce (1 Král 1-2) – nezdar Adoniášův a potvrzení Šalomouna
    2. Šalomoun (1 Král 3-11) – jeho moudrost (1 Král 3,1-5,14), stavby (1 Král 5,15-9,25), obchod (1 Král 9,26-10,29); úpadek jeho království (1 Král 11)
    3. Politické a náboženské schisma (1 Král 12-13) – odtržení severních kmenů v čele s Jeroboamem, Roboamovi zůstávají pouze 2 jižní
    4. Severní a jižní království až po proroka Eliáše (1 Král 14-16) – paralelní dějiny obou částí rozdělené říše
    5. Eliášovský cyklus (1 Král 17-2 Král 1,18) – velké sucho (1 Král 17-18); Eliáš na Chorebu (1 Král 19); války s Aramejci (1 Král 20); Nábotova vinice (1 Král 21); nová válka s Aramejci a situace po Achabově smrti (1 Král 22,1-2 Král 1,18)
    6. Elizeovský cyklus (2 Král 2-13) – počátky Elizeova působení a tažení proti Moábu (2 Král 2-3); Elizeovy zázraky (2 Král 4,1-6,7); války s Aramejci (6,8-8,29); nástup Jehua k moci (2 Král 9-10); od vlády královny Atalji až po Elizeovu smrt (2 Král 11-13)
    7. Severní a jižní království až po pád Samaří (2 Král 14-17)
    8. Poslední období judského království (2 Král 18-25) – Ezechiáš a Izaiáš (2 Král 18-20); 2 bezbožní králové Manasse a Amon (2 Král 21); Joziáš a jeho náboženská reforma (2 Král 22-23,30); obležení a pád Jeruzaléma a 2. deportace (2 Král 23,31-25,30)

    8.4.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Původní materiál je velmi různorodý – mezi prameny pocházejícími z královského dvora se přímo uvádí Historie Šalomounova, Kniha letopisů králů izraelských a Kniha letopisů králů judských; samostatné prameny předpokládá eliášovský cyklus (jednotný narativní celek teologicky propracovaný) a elizeovský cyklus (řada volně spojených epizod ve formě lidových legend); popis stavby chrámu (1 Král 6-7) vznikl asi v kněžském prostředí
    Autor resp. redaktor, pocházející patrně z kněžských kruhů (podle židovské tradice prorok Jeremiáš), pomíjí téměř úplně politickou a hospodářskou stránku vlády králů a soustřeďuje se skoro výlučně na stránku náboženskou – jeruzalémský chrám, jeho vybavení a kult, deuteronomická reforma a její úsilí o čistý monoteismus
    Zprávy o jednotlivých králích se drží jednotného schématu – synchronizace s druhým královstvím, králův věk na začátku vlády, délka jeho vlády, jméno jeho matky, náboženské zhodnocení jeho vlády (příp. další podrobnosti), odkaz na prameny, zmínka o smrti, pohřbu a jméno nástupce
    Izraelští králové jsou všichni odsouzeni, protože pokračují v hříchu Jeroboamově (Achab navíc otevírá zemi pohanským vlivům), z judských králů jsou někteří odsouzeni, někteří hodnoceni kladně, ale s výhradou (neodstranili posvátné výšiny), pouze 2 se dostává bezvýhradné pochvaly – Ezechiášovi a Joziášovi
    Joziášovým oceněním se pravděpodobně uzavírala 1. redakce z doby jeho vlády, 2. redakce v babylónském zajetí připojuje negativní přehodnocení judského království (dané trpkou zkušeností jeho pádu), ale nakonec přece jen svítí paprsek naděje (Jojakinovo omilostnění ve 2 Král 25,27-30)

    8.4.3. Exegeze 2 Král 4,8-37

    Příběh vhodný pro aplikaci narativní analýzy, zde pouze její nejvýznamnější součást – dějová osnova (detailní průběh, prostředky použité ke střídavému zvyšování a uvolňování napětí, vzájemná souhra motivů)
    Expozice (vv. 8-10) – Elizeův opakovaný přechod přes Šunem a mimořádná Šunemančina pohostinnost; počátek akce (v. 11) – Elizeus poprvé využívá připravené světničky; komplikace I (v. 13) – Šunemanka odmítá Elizeovu nabídku přímluvy; climax I (v. 16) – Šunemanka odráží Elizeovu předpověď narození syna; řešení I (v. 17) – narození syna podle Elizeovy předpovědi; komplikace II (vv. 18-20) – synovo náhlé onemocnění a smrt; climax II (v. 28) – Šunemančina hořká výčitka; řešení II (v. 35) – Elizeus chlapce vzkřísí; závěr (v. 37) – Šunemanka si odnáší syna opět živého
    Nejdůležitější stylistické a narativní prostředky sloužící k dosažení patřičného účinku – minuciózní popis světnice (v. 10); překvapivé zařazení zmínky o Šunemančině bezdětnosti teprve do v. 14; doslovné narážky na jiné biblické texty napovídající jistou podobnost (např. v. 16 na Gn 18,10; v. 30 na 2 Král 2,2.4.6); přímý odkaz na v. 16b ve v. 28b; dramatická ironie spočívající v protikladu slov a gest jednajících osob ke skutečnosti (v. 26); epanadiploze (v. 19) vyjadřující sugestivně chlapcovu bolest; nevysvětlené jednání Šunemanky ve vv. 21-24; neúspěšné pokusy o řešení, které působí retardačně, ale také zvýrazňují řešení definitivní (v. 13; vv. 29.31)
    Trojí dějový moment týkající se střídavě Elizea a Šunemanky – předpověď (v. 16a) resp. předtucha (v. 16b); vyplnění předpovědi (v. 17) a předtuchy (v. 20); zpětný odkaz na předtuchu (v. 28) a na předpověď (v. 36); trojice stěžejních motivů, vždy ve 2 polohách – Šunemančina úcta k Elizeovi (vv. 8-10; v. 37); poukaz na klam (v. 16b; v. 28); Elizeova moc (v. 16a; v. 35)

    9. CHRONISTICKÉ DÍLO

    Nový velkolepý pokus o teologické zpracování celých dějin spásy – nenavazuje pouze na deuteronomisty, nýbrž začíná znovu od Adama jako Pentateuch; jde o jednotné dílo zahrnující 1 a 2 Kron, Ezd a Neh, přičemž začátek Ezd navazuje časově na konec 2 Kron (rovněž obsahově Ezd a Neh představují obnovu toho, co ve 2 Kron bylo ztraceno); v hebrejském kánonu jsou tyto knihy řazeny mezi Spisy (1 a 2 Kron následují až po Ezd a Neh), v LXX a ve Vg mezi knihy dějepisné
    Autor resp. autoři jsou neznámí, označují se jako chronisté, vznik díla je třeba klást (mj. kvůli četným aramaismům) na konec perského nebo na začátek helénského období (mezi r. 350 a 250 př. Kr.) – přesnější datace není možná vzhledem k chybějícím informacím o židovské komunitě té doby a vzhledem k nejistotě, zda některé texty jsou původní či přídavky (např. 1 Kron 24)

    9.1. Knihy Kronik

    9.1.1. Titul a obsah

    V hebrejštině nazývány Slova resp. Události dní, LXX a Vg jim dává titul Paralipomena, tj. věci, které byly opomenuty (v předchozích knihách) a v četných moderních překladech (podle návrhu sv. Jeronýma) se označují jako knihy Kronik či Letopisů, přestože nejde o kronikářské dílo ve smyslu moderní historiografie
    1. Genealogie od Adama až po Saula (1 Kron 1-10)
    2. Historie Davidova (1 Kron 11-29)
    3. Historie Šalomounova, zejména stavba chrámu (2 Kron 1-9)
    4. Stručná historie ostatních judských králů (2 Kron 10-36)

    9.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Chronista použil pramenů ústních (zřejmě genealogie tradované v jednotlivých rodech) i písemných (genealogie převzaté asi z Gn a Ex; příběhy Samuela, vidoucího, příběhy proroka Nátana a příběhy Gáda – srov. 1 Kron 29,29; Kniha králů izraelských a judských – srov. 2 Kron 27,7; výklad Knihy králů – srov. 2 Kron 24,27); tyto prameny však zpracoval svým osobitým způsobem – morální a teologickou aktualizací dějin na způsob midraše
    Rozsáhlé počáteční genealogie mají poukazem na vynikající předky podepřít autoritu všech složek židovské obce té doby; u Davida i Šalomouna se zájem soustřeďuje především na chrám a kult (u obou jsou zdůrazněny jen kladné stránky, o jejich chybách se autor nezmiňuje); izraelských králů si 2 Kron nevšímá vůbec a judských opět hlavně se zřetelem na náboženské reformní snahy (Josafat, Ezechiáš a Joziáš)
    S historickými fakty tedy zachází chronista podle vlastního záměru (selektivně, ne vždy v chronologickém sledu, se zřetelnou idealizací a subjektivními dodatky) a ani co do literárních kvalit se jeho dílo nevyrovná deuteronomistickému; přesto jde o významný náboženský apel na tehdejší židovskou komunitu, vyzvedající na vzorových postavách minulosti (zejména Davidovi a Šalomounovi) požadavek úcty prokazované Bohu v chrámě a zaměřující pozornost k budoucímu mesiánskému králi, na jehož příchod je třeba se připravit obrácením

    9.2. Ezdráš a Nehemiáš

    9.2.1. Titul a obsah

    V hebrejském kánonu obě knihy spojeny v jednu, rovněž tak v LXX, kde ovšem figurují jako 2. Ezdrášova (1 Ezd je apokryf), ve Vg je Ezd označován jako 1 Ezd a Neh jako 2 Ezd
    Obsah Ezd:
    1. Návrat z babylónského zajetí (kap. 1-2)
    2. Stavba jeruzalémského chrámu (kap. 3-6)
    3. Návrat další skupiny pod vedením Ezdráše (kap. 7-8)
    4. Ezdrášův boj o zachovávání Zákona, zvláště předpisů týkajících se kultu a smíšených manželství (kap. 9-10)
    Obsah Neh:
    1. Obnova Jeruzaléma, zvláště jeho hradeb (kap. 1-7)
    2. Četba Zákona, pokání lidu a obnovení smlouvy s Bohem (kap. 8-10)
    3. Obnova občanského pořádku v jeruzalémské obci a další Nehemiášova činnost (kap. 11-13)

    9.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Autor cituje některé právní a administrativní dokumenty své doby (v Ezd 4) a také seznamy navrátilců, kněží a levitů (Ezd 2; Neh 7; 11; 12) – jeho dílo je cenným (byť fragmentárním) zdrojem informací o židovské poexilní komunitě, o níž jinak nemáme žádné zprávy; začátek Ezd hovoří o návratu z exilu a rekonstrukci chrámu r. 515, působení Ezdrášovo a Nehemiášovo však spadá až do 2. pol. 5. stol. (o předešlých více než 50 letech se nedozvídáme nic)
    Datace i pořadí činnosti obou mužů je však nejistá, vzhledem k vládě 3 králů jménem Artaxerxes (je možné, že Nehemiáš přišel do Jeruzaléma ve 20. roce Artaxerxa I. a Ezdráš v 7. roce Artaxerxa II.); zatímco Nehemiáš se zaměřuje spíše na posílení v sociální a politické sféře (obnova hradeb, dosažení nezávislosti na Samaří, vrácení zabaveného majetku uvnitř obce), Ezdráš se stará spíše o duchovní obnovu podle Zákona, který se stal konstitucí židovské obce (snad šlo v té době o Kněžský spis, nikoli o celý Pentateuch); oba vystupují nekompromisně proti smíšeným manželstvím s cizinkami, ohrožujícím čistotu víry
    Ezd a Neh vykreslují podobně jako 1 a 2 Kron ideální obec - model Božího lidu, který se ve svém každodenním životě, ve vztahu k Bohu i k bližním, důsledně řídí Božím zákonem, chválí Boha za jeho spásné zásahy v dějinách, kajícně uznává své viny a prosí o jejich odpuštění (srov. vroucí modlitbu v Neh 9)

    10. DIDAKTICKO-PARENETICKÉ PŘÍBĚHY

    10.1. Rút

    10.1.1. Titul a místo v kánonu

    Kniha je pojmenována podle hlavní postavy (Rút = přítelkyně, blízká); v Hebrejské bibli zařazena mezi Ketúbím, jako druhý ze svitků (Megillót) - četba o letnicích souvisí s dějem situovaným do doby žní a má zřejmý sociální podtext: výzva k následování Boazovy štědrosti vůči chudým; vzhledem k pozdější spojitosti letnic s darem Zákona na Sinaji ukazuje Rút, že i cizinci (reprezentovaní zde Moábkou) mají na Zákoně podíl
    LXX a Vg kladou Rút mezi dějepisné knihy za Sd, jelikož děj se odehrává za doby soudců (sr. 1,1)

    10.1.2. Obsah
    Kvůli hladu odchází Elimelech s manželkou Noemi a se dvěma syny z Betléma do Moábska; po jeho smrti a smrti obou synů se Noemi rozhodne vrátit, jedna ze snach, Rút, jde s ní; v Betlémě se setká s příbuzným rodiny, Boazem, který se zachová jako zastánce: získá pole, jež by Noemi ztratila, a zároveň se ožení s Rút - jejich syn je Obed, Davidův děd
    Dva předpisy Zákona zde hrají důležitou roli: instituce zastánce (go’el), který měl chránit zájmy členů vlastní rodiny, pokud se někdo z nich ocitl v tísni (sr. Lv 25); levirátnízákon - byl aplikací předchozího a zavazoval svobodného muže oženit se s vdovou po zemřelém bezdětném bratrovi (příp. dalším příbuzném), prvorozený syn náležel zemřelému (sr. Dt 25); Boaz práva využije místo jiného příbuzného, který odmítne

    10.1.3. Struktura a formace

    Středem příběhu je setkání Rút s Boazem (2. a 3. dějství) - hlad a bezdětnost Noemi (1. dějství) se tak odstraní narozením syna, živitele rodiny (4. dějství)
    Kniha, která je mistrovským vypravěčským dílem, má chiastickou strukturu (a b b’a’):
    Rt 1: Návrat Noemi do Betléma - hl. postavou je Noemi (1-5: Narativní úvod; 6-19a: Rút se rozhoduje pro Noemi [trojí rozhovor na cestě do Betléma]; 19b-22: Příchod do Betléma [Noemi a betlémské ženy])
    Rt 2: Rút na Boazově poli - hl. postavou je Rút (1-2: Dialogický úvod; 3-18: Setkání Rút s Boazem na ječném poli [Rút se sklání před Boazem k zemi]; 19-22: Vysvětlující rozhovor mezi Noemi a Rút)
    Rt 3: Rút na Boazově mlatě - hl. postavou je Rút (1-5: Dialogický úvod; 6-15: Setkání Rút s Boazem na obilném mlatě [Rút si lehá poblíž Boaze na zem]; 16-18: Vysvětlující rozhovor mezi Noemi a Rút)
    Rt 4: "Vykoupení" Noemi v Betlémě - hl. postavou je Noemi (1-2: Narativní úvod; 3-12: Boaz se rozhoduje pro Noemi a Rút [trojí rozhovor u betlémské brány]; 13-17: Narození v Betlémě [Noemi a betlémské ženy] + 18-22: Davidův rodokmen
    Zřetelně paralelní (třídílnou) strukturu mají kap. 1 a 4, kap. 2 a 3; každá kapitola se vyznačuje charakteristickým slovesem - "vrátit se", "sbírat klasy", "lehnout si/ležet", "vykoupit"; všechny kapitoly spojují dohromady tři dvojice pojmů - chléb/dítě, dobrota/láska, život/smrt
    Prostorově se v příběhu zračí postupné přibližování se k Betlému (= dům chleba čili života), časově dochází k postupnému zkracování, ale nakonec k otevření do vzdálené budoucnosti; svůj význam mají i symbolická (mluvící) jména - Elimelech (= můj Bůh je králem), Noemi (= moje půvabná) resp. Mara (= trpká), Boaz (= síla je v něm), Obed (= služebník)
    Příběh má zřejmě historické jádro - hovoří pro to fakt, že Moábka byla hebrejskou tradicí akceptována jako součást Davidovy genealogie; Rút se objevuje i v tradici křesťanské - Mt ji uvádí v rodokmenu Ježíše Krista (1,5)
    Vznik knihy nelze přesně datovat - konečná redakce spadá pravděpodobně do poexilní doby (vzorový příklad plnění předpisů Zákona, aramaismy, zařazení knihy mezi Ketúbím); univerzalismus by ukazoval na 5. stol. - protiklad Nehemiášova nesmiřitelného postoje ke smíšeným manželstvím

    10.1.4. Teologické poselství

    Začlenění Rút mezi předky Davidovy svědčí o univerzalitě Boha Izraele, nabízejícího spásu lidem všech národů, a zároveň anticipuje univerzalitu spásy, která se dovršila v Kristu; Rút je též příběhem výchovným, protože ve všech protagonistech vyzvedá vzory rodinnéhoživota
    Aktualita knihy spočívá ve třech aspektech - jde o příběh žen (významná role žen v dějinách spásy), příběh cizinců (příslušnice nepřátelského národa předznamenává mesiánskou dobu!), příběh naděje (nesobecké jednání odmění Bůh požehnáním, které zásadně mění lidskou nouzi)

    10.2. Tobiáš

    10.2.1. Titul a obsah

    Deuterokanonická kniha, která se v LXX nazývá Tobit (jméno otce), ve Vg Tobiáš (jméno syna); vypráví o osudech židovské rodiny deportované ze severního království do Ninive během asyrské invaze v 8. stol.
    Rodinu stíhají těžké zkoušky (ponížení, chudoba, otcova slepota), ale Tobit přesto žije zbožně a bližním prokazuje dobro; v médských Ekbatanech je mezitím těžce zkoušena Sára, dcera Raguelova, jejíchž 7 mužů zabil vždy o svatební noci démon Asmodeus; modlitba Tobita i Sáry je vyslyšena a Bůh posílá anděla Rafaela, aby (v lidské podobě) provázel mladého Tobiáše na cestě do Rag, kde má vyzvednout peníze uložené tam kdysi jeho otcem u příbuzného Gabaela; Tobiáš se v Ekbatanech ožení se Sárou (která je zbavena své kletby) a po návratu domů vrátí svému otci zrak na radu Rafaela, který se teprve potom dává poznat

    10.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika

    Kniha sepsaná původně hebrejsky nebo aramejsky (zlomky v obou semitských jazycích byly nalezeny v Qumránu) se kompletně zachovala pouze v řečtině, a to ve 2 hlavních verzích – delší a zřejmě i starší (doložené S), odpovídající jak VL tak i semitským zlomkům, a kratší, vzniklé asi o něco později, doložené např. B a A (sv. Jeroným knihu přeložil podle odlišné aramejské verze); kniha, která je dílem anonymního autora, vznikla nejspíše v helénské době, někdy kolem r. 200 př. Kr. (přímé odkazy na starší, duchovně příbuzný aramejský spis Achikarova moudrost)
   Hlavní témata, která tento poučný a povzbudivý příběh (bez zvláštního zájmu o přesné historické vymezení) rozvíjí, jsou: harmonický rodinný život, vysoká hodnota manželského svazku, příklad poctivosti a věrnosti Bohu i ve velkých obtížích, účinná síla modlitby a Boží pomoc prostřednictvím andělů v konkrétní lidské nouzi

    10.3. Judit

    10.3.1. Úvod

    Semitský originál knihy se nedochoval; řecké a zejména latinské rukopisy představují několik textových typů; Jeronýmův překlad (z aramejského rukopisu) se značně liší od řecké verze; Jdt patří mezi deuterokanonické knihy, ačkoli stará židovská tradice ji měla ve velké úctě

    10.3.2. Obsah

    Krásná a ctnostná vdova Judit (= Židovka) osvobodí svou statečností obležené město Betulii (= panna) od nepřátel - usekne hlavu opilému vojevůdci Holofernovi, a tak přiměje jeho vojsko k útěku; zvláštní úlohu zde hraje amónský vojevůdce Achior, který, Holofernem vydán Izraelcům, uvěří v Hospodina a je připojen k izraelskému lidu

    10.3.3. Literární druh

    Kniha vykazuje řadu nesrovnalostí, zejména chronologických (Nabuchodonosor jako král Ninive, narážky na návrat ze zajetí a obnovu chrámu, perská jména osob), a obsahuje události, zeměpisné údaje a postavy, jinak neznámé (Nabuchodonosorův boj s Arfaxadem, Betulie, velekněz Jojakim)
    Z toho vyplývá, že jejím smyslem není podat historicky přesnou zprávu, nýbrž formou midraše (osobitě zpracovaného ohlasu skutečné události) poučit a povzbudit; zápas fronty Boží a fronty Božích nepřátel (Judit a Holofernes resp. Betulie a Ninive) i konečný triumf Izraele - charakteristické rysy apokalyptické literatury helénské doby; vznik lze proto klást do času makabejského povstání, kolem r. 160 (patrný odraz nejednoty mezi Židy a nutnosti pokračovat v odporu proti helénskému tlaku)

    10.3.4. Poselství

    Boží moc zachraňuje slabé, přičemž používá pokorných a nepatrných nástrojů, aby zahanbila ty, kdo se spoléhají na svou sílu (viz kontrast bezbranné ženy a ozbrojeného vojevůdce) - povzbuzení k neochvějné důvěře v Hospodina je jádrem knihy (sr. 9,11); zároveň zde nelze přeslechnout univerzalistický tón kontrastující s příliš úzkoprsým nacionalismem (Betulie je situována do Samařska, Amonita si uvědomuje Boží ochranu jasněji než sami zoufalí obyvatelé Betulie)

    10.4. Ester

    10.4.1. Text, jeho vznik a obsah

    Kniha pojmenovaná podle hlavní hrdinky Ester se dochovala ve 2 verzích – kratší hebrejské a delší řecké, rozšířené o vysvětlující deuterokanonické dodatky (Mardocheův sen a jeho výklad, 2 výnosy krále Artaxerxa, Mardocheova modlitba), které LXX vřazuje na různá místa v textu, kdežto Vg je vcelku připojuje na konec knihy (kap. 10-16)
    Kniha snad sahá svými počátky do doby perské, kdy se odehrává její děj, ale konečná podoba včetně dodatků je zřejmě mladšího data (3.-2. stol.); událost, o níž vypráví, se stala základem jarního židovského svátku Púrím (= losy), ve 2 Mak 15,36 zmiňovaného jako den Mardocheův – o tomto svátku byla také kniha (která je v hebrejském kánonu jedním z 5 svátečních svitků) předčítána; jde o jedinou protokanonickou knihu SZ, jejíž zlomky nebyly nalezeny v Qumránu
    Když perský král Ahašveroš zapudí svou hrdou manželku Vašti, stane se královnou krásná židovská dívka Ester, která svým vlivem na krále odvrátí záhubu, jež v té době hrozí všem Židům v perském zajetí; zloba královského úředníka Amana se obrátí proti němu samému – je popraven a den plánované záhuby Židů se mění v den jejich triumfu; Mardocheus, který vychoval osiřelou Ester a který ve své bohabojnosti odmítl prokázat Amanovi božskou poctu (čímž podnítil jeho nenávist), nastupuje nakonec na Amanovo místo

    10.4.2. Poselství

    Stejně jako knihy Tobiáš a Judit nelze ani Ester považovat za přesnou reprodukci historické události (byť určitý historický základ mohla mít) – údaje příliš neodpovídají historickým poznatkům o perské době (např. souhlas k bezdůvodnému vyhlazení celého národa odporuje tolerantní politice perských králů)
    Zřejmým záměrem autora je opět povzbudit těžce zkoušenou židovskou komunitu – zdramatizovaný konflikt Amana a Mardochea je obrazem střetu 2 nepřátelských stran, z něhož prozřetelnostním Božím řízením vychází vítězně strana Boží; ačkoli se v hebrejské verzi ani jednou nevyskytuje Boží jméno (snad aby se v bujném veselí svátku Púrím nevyslovilo neuctivě), celý děj o Bohu jako Zachránci jasně vypovídá; nástrojem této záchrany je opět slabá, ale zbožná žena, která mění rozhodnutí mocného krále

    11. KNIHY MAKABEJSKÉ

    2 deuterokanonické knihy vyprávějící o boji Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu; název pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného hlavnímu hrdinovi Judovi

    11.1. První kniha Makabejská

    Obsahově se dá rozdělit na úvod a 3 části:
    1. Představení obou znepřátelených stran – Antiocha Epifana, který znesvětil chrám a provádí násilnou helenizaci, a kněze Matatiáše z Modinu, který zahájil vzpouru (kap. 1-2)
    2. Odboj vedený Matatiášovým synem Judou Makabejským – získá postupně převahu nad
Antiochovým vojskem, očistí chrám a umožní Židům žít svobodně podle Božího zákona, nakonec umírá na bojišti (3,1-9,22)
    3. Judův nástupce a bratr Jonatan přechází od válčení k politickým taktikám – ve sporech o seleukovský trůn dosáhne hodnosti velekněze, nakonec je odstraněn zradou (9,23-12,53)
    4. Poslední ze 3 bratří Šimon je uznán jako velekněz a jako židovský etnarcha – začátek relativní politické samostatnosti; i Šimon umírá jako oběť zrady (kap. 13-16)
    Vyprávění zahrnuje dobu 40 let – od počátku vlády Antiocha Epifana r. 175 až do smrti Šimonovy r. 134 př. Kr. Originál byl hebrejský, dochoval se však jen řecký překlad; autorem je pravděpodobně palestinský Žid a knihu napsal kolem r. 100 př. Kr.
    Líčí sice detailně válečné události a politické intriky, ale hlavním záměrem je podat dějiny z náboženské perspektivy – jako zásadní svár mezi pohanským vlivem a mravy otců; s obdivem vyzvedá hrdinství těch, kdo bojovali pro Zákon a chrám a vydobyli tak národu svobodu

    11.2. Druhá kniha Makabejská

    Obsah tvoří úvod a 2 části:
    1. Dva dopisy jeruzalémských Židů bratřím v Egyptě, předmluva pisatele a neúspěšný Heliodorův pokus vyloupit chrámový poklad (kap. 1-3)
    2. Boje obou nepřátelských stran končící smrtí Antiocha Epifana a ustanovením svátku posvěcení chrámu (4,1-10,8)
    3. Pokračování bojů za Antiocha Eupatora končící smrtí vojevůdce Nikanora a ustanovením svátku na připomínku tohoto vítězství (10,9-15,36)
    2 Mak není pokračováním 1 Mak, nýbrž jde s ní zčásti souběžně – začíná před nástupem Antiocha Epifana a končí před smrtí Judy Makabejského (zahrnuje období asi 15 let – v 1 Mak 1-7); styl knihy je odlišný, vyznačuje se kazatelskou rétorikou typickou pro helenistickou literaturu; kniha byla napsána původně řecky a autor ji vydává za stručné shrnutí pětisvazkového díla Jásona z Kyrény; její vznik lze datovat nejspíše do 1. pol. 1. stol. př. Kr.
    Záměr je zjevně estetický (autor chce zaujmout) a pedagogický (jeho snahou je vychovávat); píše pro Židy z alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s bratry v Jeruzalémě; leží mu na srdci především osud chrámu – centrum náboženského života podle Zákona a současně předmět nenávisti pohanů (viz oba dopisy na začátku a závěr obou hlavních částí)
    Náboženský zájem odsouvá do pozadí zájem striktně historický – kniha vyzvedá hrdinský příklad mučedníků pro věrnost Zákonu (Eleazar a 7 bratří); kanonicita 2 Mak je ospravedlněna věroučně významnými (a ve SZ ojedinělými) výpověďmi o vzkříšení mrtvých, odplatě po smrti a modlitbě za zemřelé

    12.1. Žalmy

    12.1.1. Titul knihy, základní charakteristika a číslování žalmů

    Žaltář - sbírka 150 modliteb ve formě básní; v hebr. kánonu patří mezi Spisy; nejsou jedinými žalmy ve SZ (sr. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5 ad.)
    Psalmos - řec. označení zpěvu s hud. doprovodem na psaltériu (hebr. mizmór): formální stránka žalmů; hebr.název knihy - t^ehillîm (chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do obsahu
    Základní typy resp. stadia modliteb ve SZ - stručné modlitby vázané na konkrétní životní situaci (např. Sd 15,18); modlitby v poetické formě obecnějšího rázu, vyjadřující nářek či chválu, tj. spontánní reakci na určitou událost (např. Žl); rozsáhlé modlitby v próze (např. Ezd 9), vyjadřující díkuvzdání či prosbu, tj. akci modlícího se člověka
    Masoretský text, LXX i Vg mají shodný počet žalmů, ale liší se v jejich číslování - jde o rozdíly dané spojením dvou žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva (týká se v MT Žl 9 a 10; 114 a 115; 116; 147)

    12.1.2. Originální text, starověké překlady, rozdělení žaltáře a tituly žalmů

    Problémy, které skýtá hebr. text, jsou dány složitým procesem jeho transmise a představují jednak omyly obecnějšího charakteru (např. nejistá vokalizace) jednak nedorozumění typická pro žaltář (např. archaický jazyk)
    LXX překládá žalmy doslovně - základ překladů syrských a starolatinských; sv. Jeroným vypracovává postupně tři překlady žalmů: r. 383 - korekturu starolat. překladu (Psalterium Romanum); 386-90 - revizi podle 5. sloupce Hexaply (Psalt. Gallicanum) - zařazeno do Vg; 392 - překlad z hebr. (Psalt. iuxta Hebraeos)
    Žaltář se dělí na pět knih: 1-41; 42-72; 73-89; 90-106; 107-150; doxologie uzavírající každou knihu dává celé sbírce ráz velkého chvalozpěvu; pět knih zřejmě má tvořit protipól Pentateuchu - odpověď člověka na Boží dar Tóry
    Tituly žalmů buď obsahují jméno osoby či skupiny osob (David, Asaf, synové Korachovi apod.) nebo označují druh žalmu (např. poutní písně) příp. udávají pokyny pro liturgické použití (dnes už málo srozumitelné)
    73 žalmů je spjato se jménem Davidovým, přičemž nejde ani tak o autorství (sr. dat. předložku le) jako spíše o souvislost s jeho osobou (viz poukazy na události z Davidova života, které odhalují jeho lidskou slabost) - relektura, která v žaltáři vidí Davidův duchovní deník a současně zrcadlo pro každého, kdo se jej modlí
    Davidovo autorství je obvyklá pseudoepigrafie, v níž král proslulý svými hudebními vlohami (sr. 1 Sam 16) a organizací liturgické hudby (sr. 1 Kron 16) figuruje jako emblematická postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu

    12.1.3. Žalmy z hlediska literárního a historického

    Nejběžnější výrazové prostředky, kterých používají žalmisté:
    a) fonetické - aliterace (opakování stejných souhlásek), asonance (totéž se samohláskami), onomatopoia (zvukomalba), akrostichon (mnemotechnická pomůcka pracující se sledem písmen hebr. abecedy)
    b) sémantické - metafora (přenesení smyslu založené na vnější podobnosti), metonymie (spíše vnitřní souvislost), synekdocha (pars pro toto), merismus (označení celku jeho krajními částmi)
    c) stylistické - paralelismus membrorum (významový poměr dvou vedle sebe stojících vět, který může být synonymický, antitetický nebo syntetický), chiasma (strukturální vzorec a b b' a'), ritornel (opakování téže formulace na způsob refrénu), inkluze (stejný nebo podobný prvek na začátku a na konci určitého celku)
    Studium žalmů si do konce 19. stol. všímalo hlavně jejich individuální resp. kolektivní povahy, jejich mesiánské interpretace a jejich datace
    V 1. pol. 20. stol. H. Gunkel a S. Mowinckel vyzvedají formálně historickou stránku žalmů - tvrdí, že žalmy byly původně určeny pro liturgické účely komunity (čemuž napovídá jejich všeobecný ráz) a teprve později zčásti přeneseny do jiného prostředí a individualizovány
    Podle Gunkela existuje (kromě několika druhotných) pět základních literárních druhů žalmů - hymny (též Siónské písně a intronizační žalmy), kolektivní žalozpěvy, královské žalmy, individuální žalozpěvy, individuální děkovné písně
    Dnes je v popředí pozornosti exegetů spíše finální, kanonická podoba žaltáře
    Datace žalmů je většinou dosti obtížná, jelikož pro ni chybí jakákoli konkrétnější opora; žalmy zřejmě prošly v řadě případů dlouhým procesem literární formace, který měnil jejich podobu v souvislosti se změnami chápání - počátky určité části žalmů jsou asi v době královské, ale výsledný tvar spadá převážně do doby poexilní
    Žaltář patrně dospěl k dnešní podobě postupným seskupováním od dílčích sbírek přes tři větší bloky (dva jahvistické - Žl 3-41; 90-150 a jeden elohistický - Žl 42-89) a nakonec rozčleněním celého souboru do pěti knih

    12.1.4. Teologie a křesťanská interpretace žalmů

    Nářek a chvála jako dvě základní duchovní polohy žalmistů vycházejí ze zkušeností smrti (resp. všeho, čím je život ohrožen) a života (resp. všeho, co život posiluje) - tato dvojí celostní lidská zkušenost je v modlitbě vztažena k Bohu, který je svou nekonečnou dobrotou naopak zcela nakloněn člověku
    Z 26 blahoslavenství v žaltáři se jich nejvíce nachází v první (8) a poslední (11) knize, tedy jak mezi převažujícími žalozpěvy tak chvalozpěvy - blaženost spojuje oba póly lidské existence, aniž by byla vázána na okamžitou situaci člověka; sporadický výskyt blahoslavenství ve 2.-4. knize zároveň vypovídá o tom, jak je blaženost vzácná
    Žl 1 a 2 tvoří vstupní bránu do duchovního světa žalmů - v obou (tak jako v celém žaltáři) jde o svár dobra a zla, reprezentovaný v Žl 1 konfrontací spravedlivého člověka s bezbožnými (individuální rovina), v Žl 2 konfrontací krále s pohanskými národy (historická rovina)
    Každý spravedlivý, žijící podle Božího zákona, představuje typ mesiáše, a naopak král, Bohem vyvolený, ztělesňuje spravedlivého - zatímco Žl 1 hovoří spíše o jednání člověka (stěžejní význam jeho volby), Žl 2 ukazuje, jak jedná Bůh (ochrana krále a porážka nepřátel)
    Žalmy jsou nejen modlitbou Izraele, ale i modlitbou Ježíšovou (výrazem jeho vztahu k Otci) - zcela legitimní je tedy jejich kristologická četba, která je vidí ve světle Kristova života; spolu s Kristem se žalmy dále modlí církev (jeho tajemné tělo) a v ní každý jednotlivý křesťan

    12.1.5. Exegeze Žl 130

    Kontext - součást sbírky tzv. "písní výstupů" (Žl 120-134), které se zpívaly buď při pouti do Jeruzaléma nebo při návratu z babylónského zajetí nebo při výstupu kněží do chrámové svatyně; širší kontext - součást Žl, tj. zpěvů uvádějících jistou životní situaci do vztahu k Hospodinu
    Literární druh - žalozpěv (nářek vyvěrající z vědomí vlastních vin) s invokací (výraz pevné víry v Hospodina jako zdroj odpuštění); perspektiva jednotlivce se na konci rozšiřuje v perspektivu kolektivní (pobídka adresovaná Izraeli); spolu s Žl 51 jde o nejužívanější žalm v křesťanské liturgii
    Filologické a stylistické poznámky - "z hlubin" (v. 1): v hebr. zvukomalebný výraz označující oblast smrti, zde krajní tíseň, do níž stahuje žalmistu jako do propasti vědomí vin a která je mu zároveň impulsem k jeho volání
    "tvé uši" (v. 2): obvyklý antropomorfismus, použitý jako ekvivalent os. zájmena "ty", ovšem s maximálním důrazem na pozorné naslouchání
    "uchovávat viny" (v. 3): vést o nich záznam vzhledem k budoucímu trestu (viny se zde nespecifikují, zřejmě se myslí na viny obecně jako zátěž jednotlivce i národa
    "kdo obstojí?" (v. 3): pravděpodobně ve smyslu předem prohraného soudního procesu - řečnická otázka má dodat vyznání na upřímnosti a hloubce
    "u tebe" (v. 4): totéž jako "ve tvé moci" - přesvědčení, že převažujícím Božím postojem je odpuštění, rozjasňuje předchozí chmurný obraz
    "má duše čeká" (v. 5): ve smyslu "já" - doufající očekávání znamená otevřenost vůči Bohu, která je toužebná a zároveň trpělivá
    "jeho slovo" (v. 5): jakýkoli Boží spásný zásah (tedy i čin) - vztahuje se na minulé přísliby i na budoucí slovo odpuštění, přičemž obojí je pevným základem, na který se věřící, stahovaný vinami do hlubin, může postavit, aby obstál; náhlý přechod v řeči ze 2. do 3. os. svědčí o citové vroucnosti - žalmista nedělá rozdíl mezi přímou invokací a mluvením "o Bohu"
    "on vykoupí Izraele ze všech jeho provinění" (v. 7): spiritualizace vysvobození z otroctví, předznamenávající cestu k Ježíšovi (sr. Mt 1,21); současně jde o inkluzi odpovídající výrazu "z hlubin" v 1. v. - s jistotou očekávaným Božím zásahem se tak dovršuje "výstup", který nebyl v silách člověka
    Struktura - vv. 1-2: invokace či úvod; vv. 3-4: nepřímé vyznání vin a jistota Božího odpuštění; vv. 5-6: výraz neochvějné důvěry; vv. 7-8: pobídka s rozšířením na celý národ
    Primární význam - žalm vyrostl ze situace blíže nespecifikovatelné, ale vyjadřoval hned na počátku dva prvky: tíživé vědomí vin a pevnou víru v odpouštějící Boží dobrotu
    Redakční význam - zpracování na třech rovinách: literární (do formy umožňující zařadit žalm do sbírky "písní výstupů"), teologické (harmonické skloubení tradičních témat viny a odpuštění, bázně Boží, slova a naděje) a pastorační (generalizace snad měla sloužit jako model duchovního postoje pro celý národ)
    Biblický význam - žalm viděný ve světle celého Písma potvrzuje, že ten, kdo věří v Boha, obrací se k němu v modlitbě s velkou naléhavostí, a přestože tíživé vědomí lidských vin výhled na spásu zatemňuje, příslib Božího milosrdenství vyvolává v prosícím jistotu, že bude Bohem vyslyšen a dojde odpuštění

    12.2. Píseň písní

    12.2.1. Historická situace

    Titul knihy je superlativem vyzvedajícím krásu Písně, která v radosti opěvuje lásku jako to nejkrásnější, co člověk zná; Šalomounovo autorství, pro něž existují opory v textu (např. 1,1), je třeba chápat jako pseudoepigrafii
    Nesnadnost datace dokládají různá mínění odborníků, kteří se buď přiklánějí k době královské nebo k době poexilní (perské či helénské) nebo považují dataci za neurčitelnou; snad lze vycházet z pozitivního hodnocení tělesného aspektu lásky, které by mohlo představovat polemiku s opačným postojem platonismu a svědčit tak pro vznik ve 3. stol.

    12.2.2. Literární struktura

    Od doby církevních otců se rozcházejí názory na to, zda Píseň představuje pouhou sbírku na sobě nezávislých milostných básní, anebo zda má jednotnou koncepci - pro tento názor se zdá hovořit opakování stereotypních formulí, motivů, výrazů, a především dialog mezi hlavními postavami resp. dramatický spád celé skladby s vrcholem v 8,6
    Původním prostředím Písně byla pravděpodobně svatební slavnost; homogenita výsledného celku může být dána týmž autorem alespoň určité části básní, ale může také být teprve dílem redakčního ztvárnění

    12.2.3. Interpretace

    a) Mýticko-kultovní - základem by byl mezopotámský mýtus o vysvobození boha Tammúze z podsvětí láskou bohyně Ištar; jejich spojení napodobené hierogamickým rituálem mělo vyvolat žádoucí plodnost; zpěvy zkomponované k této příležitosti byly pak údajně v Izraeli očištěny od hrubých, pohanských prvků - z textu Písně nelze tuto hypotézu nijak přímo doložit
    b) Alegorická - oslava lásky Hospodina a Izraele/Krista a církve/Boha (Krista) a věřící duše; jde o výklad rozvíjený od nejstarších dob v židovském i křesťanském prostředí (mystikové); Píseň však lze těžko srovnávat s alegoriemi proroků, protože není jako alegorie výslovně uvedena; tento výklad (je-li jednostranně spirituální) navíc nebere dostatečně v potaz její lidskou dimenzi
    c) Literní - vychází z literního (slovního) smyslu, kterým je přirozená láska mezi mužem a ženou; jakožto stvořená realita pochází od Boha Stvořitele a nese na sobě božskou pečeť - nelze ji ani divinizovat ani démonizovat, ale je třeba ji ocenit jako vynikající pozitivní hodnotu, která vzhledem ke vtělení Božího Syna má i kristologický ráz

    12.2.4. Poselství

    Píseň vyjadřuje autentickou lidskou lásku, která zahrnuje celou osobu obou rovnocenných partnerů; jejich vztah se vytváří radikálním vzájemným sebeodevzdáním, které je něžné a čisté
    Tento Boží dar lásky je zasazen do prostředí jiného velkého daru - Zaslíbené země: topografie a kolorit Izraele zde tedy netvoří pouhou kulisu, nýbrž představují výmluvný symbol - obdobu rajské zahrady před hříchem
    Láska je těsně spjata s krásou - úžas nad krásou milované/ho se přirovnává k obdivu nad krásou toho, co stvořil Bůh, i toho, co zhotovil člověk: analogie Božího uspokojení z dovršeného stvořitelského díla (Gn 1,31)
    Polysémie básnického jazyka Písně a odkrývání jejích různých významových rovin židovskými i křesťanskými relekturami ospravedlňuje nakonec (i při metodických výhradách) také alegorickou resp. eschatologickou perspektivu díla, které mluví stejně tak o (Bohem působené) lásce mezi lidmi jako o lásce Boha k člověku/lidem a člověka/lidí k Bohu

    12.3. Pláč

    Básnická skladba vyjadřující s velkým emotivním nábojem bolest nad tragickým zničením Jeruzaléma Nabuchodonosorovým vojskem v r. 587

    12.3.1. Titul knihy, autor, místo a doba vzniku

    Povzdech échá (ach, jak...) je prvním slovem a také hebrejským titulem knihy, která obsahuje celkem pět žalozpěvů; v LXX nese název Thrénoi (nářky) - překlad hebr. slova qînôt; LXX a Vg připisují knihu Jeremiášovi a zařazují ji v kánonu za jeho prorocký spis; v hebr. kánonu se Pláč řadí mezi Svitky - předčítal se 9. ábu,v den připomínky zboření chrámu
    Jeremiášovo autorství, dlouho zastávané židovskou i křesťanskou tradicí, se dnes považuje za vyloučené - převládá domněnka, že Pláč pochází od několika anonymních autorů z prorockých a kněžských kruhů; vznikl s velkou pravděpodobností v Jeruzalémě, a to v době babylónského zajetí (587-538 př. Kr.)

    12.3.2. Literární druh a metrika

    Nářky byly literárním druhem obvyklým v literatuře mezopotámské, řecké i latinské, ovšem sumerský resp. akkadský vliv můžeme vyloučit; Pláč však neobsahuje nářky v "čisté" formě, nýbrž promíšené s jinými lit. druhy (např. sapienciálním poučením); nářky se naopak vyskytují i jinde ve SZ (např. v Žl)
    Podnětem k nim byla smrt blízkého člověka v rodině příp. význačné osoby v národě - většinou je zpívaly ženy; z tohoto původního Sitz im Leben se pak nářky přenesly i do sféry politické (někdy dokonce se satirickým tónem); metrické schéma, charakteristické pro nářky, je 3 + 2 (přízvučné slabiky v hemistichu) - vyvolává dojem zajíkavého pláče

    12.3.3. Teologie knihy

    Protagonistou prvního i druhého zpěvu je zpustošený, opuštěný Jeruzalém - jeho tragédie se tu nenahlíží jen jako agrese nepřátel ani ne jen jako důsledek odpadu vlastního národa, ale i jako trest, vycházející z Hospodinova úradku; ve třetím zpěvu vypovídá blíže neurčený hrdina o svém utrpení - s bolestí, ale i s nadějí; čtvrtý zpěv znovu evokuje Jeruzalém a pátý se obrací k Bohu s úpěnlivou prosbou o pomoc
    Smysl Pláče je možno hledat v jeho psychologicky osvobozujícím účinku - plačící se neuzavírá do své bolesti, ale činí ji předmětem svého rozhovoru s Bohem, klade ji jako palčivou otázku, na niž pouze Bůh může dát odpověď; definitivní odpověď, zjevující s drastickou i útěchyplnou konkrétností Boží účast na tragice lidského osudu, dává ovšem teprve Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý

    13. SAPIENCIÁLNÍ KNIHY

    13.1. Moudrost

    13.1.1. Pojem moudrosti, její hlavní typy a ideální představitel

    Moudrost - obecný staroorientální fenomén (se specifickými rysy v Izraeli) definovatelný jako praktické umění žít, s důrazem na zkušenostní aspekt (sr. lat. sapere); moudrý člověk pochopil řád života vtištěný do stvořené reality, žije v souladu s tímto řádem a svou zkušenost nenásilným poučováním a vedením předává dál
    Moudrost se týká oblasti profánní (přirozená lidská schopnost - pojetí vlastní okruhu královského dvora) i náboženské (Boží vlastnost sdílená lidem jako dar - pojetí vlastní spíše prorockému a lidovému prostředí); později je moudrost kladena výlučně do souvislosti s bázní před Bohem, tj. s důvěrou v prozřetelnostní uskutečňování jeho plánů
    Moudrost zahrnuje vztah člověka k věcem (technická) a k druhým lidem (politická); technická je schopností tvořivých řemeslníků a umělců, politická těch, kdo tvoří společnost resp. zaujímají v ní odpovědné postavení - předává se v rodině (otec synovi) a ve škole (učitel žákovi)
    Prototyp moudrosti - král Šalomoun (geniální soudce, organizátor chrámové liturgie, autor přísloví, znalec přírody); moudrost získává od Boha na svou prosbu v noci, ve spánku, na počátku své vlády (1 Král 3) - obraz člověka, který ve své tápavé bezmoci touží po moudrosti (správně zareaguje na Boží nabídku) a je jí obdarován (bohatství a slávu, o něž nežádal, přitom dostává nádavkem)

    13.1.2. Sapienciální literární druhy, témata a knihy

    Základní forma - mašal (aforistické vyjádření obecně platné životní pravdy), později příp. rozšířeno v delší didaktické řeči; hádanka, bajka, alegorie - založeny na principu překvapení, jak neobvyklý význam mohou v sobě skrývat zdánlivě banální věci; katalogy rostlin a zvířat - dokumentují Boží stvořitelskou moc i lidskou schopnost Boží díla pojmenovat; autobiografické vyprávění - zpravidla stařec předávající své zkušenosti mladým
    Tématika - velmi široká: prakticky vše, co souvisí se životem (vztah k Bohu, k lidem, k ostatnímu stvoření, závažné otázky individuálního lidského údělu)
    Pět sapienciálních knih SZ opisuje jakoby grandiózní kruh od tradičního pojetí moudrosti (Přísloví) přes moudrost ocitající se v krizi (Job, Kazatel) k opětnému návratu výchozí pozice (Sirachovec, Moudrost)

    13.2. Přísloví

    13.2.1. Struktura

    Kniha má 7 oddílů (sr. 9,1) - 1-9: Přísloví Šalomouna, syna Davidova, izraelského krále; 10-22,16: Přísloví Šalomounova; 22,17-24,22: Slova mudrců; 24,23-34: Také toto jsou slova moudrých; 25-29: Také toto jsou přísloví Šalomounova, která sebrali muži judského krále Ezechiáše; 30: Slova Agúra, syna Jakeova, z Massy; 31: Slova Lemuela, krále z Massy, jimiž ho napomínala jeho matka
    Struktura zřejmě není náhodná - rozsáhlejší oddíly nesou jméno Šalomounovo (první, rozvinutý titul se asi vztahuje i na celou knihu); po prvním oddílu se střídá vždy jeden delší oddíl se dvěma kratšími; tituly spolu sousedících kratších oddílů mají společný prvek; první a poslední oddíl spojuje na způsob inkluze motiv ženy (zosobněná Moudrost jako ideál a zdatná žena jako jeho realizace)

    13.2.2. Vznik

    Původně v lidových vrstvách ústně tradovaná stručná přísloví byla zřejmě zapsána mudrci na královském dvoře a později dále promýšlena a rozvíjena; nejstarší jádro knihy zřejmě tvoří oddíly označené jménem Šalomounovým (z doby královské), rovněž oddíly obsahující výroky mudrců asi vznikly před exilem; 6. oddíl je spíše poexilního data a nejmladší jsou oba oddíly rámcové - z rané doby helénské

    13.2.3. Historický kontext

    Kromě jmen v titulech některých oddílů chybí jakýkoli konkrétní údaj - pravděpodobná je tu pouze souvislost s královským dvorem (Ezechiáš)

    13.2.4. Teologické poselství

    Moudrost je určena jednoduchým principem "Tun-Ergehen-Zusammenhang" - jednání člověka (dobré, nebo zlé) se odráží v tom, jak se dotyčnému člověku vede (dobře, nebo zle): v tomto duchu chce kniha působit výchovně na mladou generaci
    Moudrý člověk se ve svých nejzákladnějších postojích opírá o řád stvoření, jehož je sám součástí a ve kterém vládne díky Stvořiteli dokonalá rovnováha - tzn. patřičnou pokoru i důvěru k Bohu a lásku (ani bezohledný egoismus ani slepý altruismus) k bližnímu, včetně nepřítele

    13.2.5. Význam

    Aktuálnost knihy je dána právě snahou zharmonizovat vlastní život s řádem stvoření, v němž se zračí dobrý záměr Boží - úkol splnitelný pouze důslednou celoživotní sebevýchovou

    13.2.6. Exegeze Př 8

    Postavu personifikované Moudrosti jako ženy v 8. kap. je třeba chápat v kontrastu s negativní ženskou postavou v kap. 2; 5; 6; 7 a 9 (paní Hloupost) - ambivalence ženy jako zprostředkovatelky tajemství života, ale i potenciální léčky
    Nebezpečí představuje cizinka, která je zároveň cizoložnicí a má některé rysy nevěstky - v pozadí je zřejmě problém smíšených sňatků a také kultické prostituce; podstata spočívá ve lživém sobectví, které svými rafinovanými lákadly vede pobloudilé ke smrti, kdežto pravá láska (sr. zdánlivou podobnost s Písní) dává život
    8,1-11: Na rozdíl od svého opaku Moudrost stojí ve dne u městských bran a zve k sobě všechny - člověk se s ní může setkat v kteroukoli denní dobu, na místě, kde se právě nachází, a nehledě na to, k jaké společenské vrstvě patří; Moudrost hovoří, chce s člověkem navázat osobní vztah, a na člověku je, aby sám zmlknul a pozorně naslouchal jejím slovům
    8,12-21: Moudrost jde ruku v ruce s rozumností (schopností vytvářet realizovatelné plány) a styk s ní přináší nejen štěstí a bohatství, ale především umění správně vládnout čili podílet se na tvůrčím plánu Božím - Moudrost, která sama patří do Boží sféry, k Bohu vede
    8,22-31: Moudrost má svůj původ v Bohu (sr. výrazy "vlastnil mě", "jsem ustanovena", "zrodila jsem se"), je jeho královskou dcerou a byla stvořena přede vším ostatním resp. jako prvotina všeho; když Bůh tvořil svět, stála při něm jako "architekt" resp. hrála si před ním jako "holčička" se světem právě stvořeným - Moudrost spojuje svět Boží se světem lidí
    8,32-36: Výzva k přijetí Moudrosti, ale také varování - kdo se staví proti ní, minou se svým životním cílem, v absolutní pošetilosti volí svou zkázu

    13.3. Job

    Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání - pohybuje se na samé hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem vrchol sapienciální reflexe

    13.3.1. Struktura

    Prozaický prolog po stručném nástinu Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1-15) líčí střídáním 2 nebeských a 2 pozemských scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě majetku a dětí ztrácí Job zdraví (1,6-2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho nepoznávají (2,11-13); ve zkoušce, která má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí
    Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem, Bildadem a Zofarem (4-28), zarámovaný Jobovými monology (3; 29-31) a následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32-37) a střídáním dvou řečí Hospodinových se dvěma Jobovými odpověďmi (38-42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu základní ideu - utrpení je trestem za hřích; Job se brání a vyzývá Boha, aby se k problému vyjádřil - Bůh poukazem na divy stvoření dává Jobovi zakusit jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout
    Prozaický epilog obsahuje Boží soud nad třemi Jobovými přáteli (42,7-9) a Jobovu rehabilitaci (42,10-17) - vrácení všeho, co mu bylo na čas odňato, v ještě hojnější míře
    Literární druh knihy - různé názory: drama postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a tajemnému, soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv

    13.3.2. Vznik

    Staroorientální paralely k Jobovi (sumerský "Nářek člověka k bohu", babylónský "Dialog trpícího s přítelem" či egyptský "Dialog zoufalce s vlastní duší") mohly tvořit kulturní pozadí a poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z nezaměnitelného duchovního dědictví Izraele
    Předpokládaná čtyři stadia vzniku se odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních vrstev:
    1. Jádro tvořené lidovým vyprávěním o spravedlivém člověku (sr. zmínku v Ez 14,12-23), který ve zkoušce osvědčí věrnost Bohu a je za to odměněn - tradiční pojetí spravedlivé odplaty (1-2; 42)
    2. Jobova diskuse se třemi přáteli (3-27; 29-31) a její vyústění v teofanii (38,1-42,6); předchozí pojetí je zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této části mezi prolog a epilog dává naději na vítězství dobra
    3. Elihuovy řeči (32-37) přehodnocují to, co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako nestranného, vymykajícího se lidským soudům
    4. Hymnus na moudrost (28) - intermezzo předjímající rozuzlení celého dramatu

    13.3.3. Historický kontext

    Prozaické "vyprávění o Jobovi" pochází pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní (neizraelský původ Joba svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období); "báseň o Jobovi" je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (sr. problematizace tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy)

    13.3.4. Teologické poselství

    Kniha zodpovídá na různých rovinách 2 zásadní otázky:
    a) Jak se zachovat v utrpení? - rámcový příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část představuje Joba odvážně (avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce vrací Joba k postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi "přátelé" ve svých replikách o utrpení pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu
    b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? - pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě do souvislosti s Bohem, nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy satana, v řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za okolnost patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy (Elihu), Bůh sám vede Joba od uzavřenosti do sebe přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí vlastních mezí před Božím tajemstvím

    13.3.5. Význam

    Kniha Job i pro křesťana, který ví o spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá své vlastní (sr. Kol 1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci milosrdného Boha

    13.3.6. Exegeze Job 28

    Píseň o moudrosti - odlišná jazykem i stylem od zbytku knihy, ale zároveň svým obsahem k ní poskytující klíč
    28,1-11: Úvaha o lidské práci, zejména o dolování drahokamů a vzácných kovů; svou námahou a důmyslem dosahuje člověk obdivuhodných, téměř nadlidských výsledků - proniká až do nitra země a vynáší odtamtud nevídané poklady
    28,12: "Kde však je moudrost?"
    28,13-14: S veškerou svou dovedností ji člověk nedokáže najít a vydobýt, neví o ní ani propast ani moře
    28,15-19: Jinou oblastí lidské činnosti, která souvisí s předchozí, je obchod; drahocennostmi dobytými ze země může člověk získat všechno, ale moudrost ne - její hodnotu nelze ničím vyvážit
    28,20: "Kde je tedy moudrost?"
    28,21-22: Nikdo to neví - ani zvířata ani ptáci, jen smrt "o ní slyšela mluvit"; jde tu o poznání sice nejasné, ale skutečné - přiblížit se smrti znamená přiblížit se moudrosti (ve smrti totiž člověk nahlédne, že je člověkem, a ne Bohem, čímž se definitivně zbaví pošetilosti)
    28,23-27: Jedině Bůh dokonale zná moudrost - když tvořil svět (v protikladu k lidskému pachtění pod zemí se vyzvedá Boží svrchovanost nad nebem), "hleděl na ni"
    28,28: Odpověď na předchozí otázky - "Hle, bázeň před Pánem, to je moudrost, varovat se zlého, to je obezřelost"; nelze říci, že by moudrost byla člověku zcela nepřístupná, ale bez tohoto dvojího postoje (sr. Job 1,1) mu k jejímu získání žádné úsilí ani poklady nepomohou

    13.4. Kazatel

    Kniha, v níž se otázka po smyslu života klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v Jobovi, přičemž (na rozdíl od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď

    13.4.1. Struktura

    Podle části biblistů nelze v knize objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku náhodně spojených sentencí, které jsou na sobě nezávislé
    Jiní počítají s promyšlenou kompozicí buď několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo celé knihy - pokusy o členění její myšlenkové stavby (např. N. Lohfink na ni pohlíží jako na filozofický traktát zahrnující celou řadu oborů) nejsou však jednoznačně akceptovatelné

    13.4.2. Vznik

    Původ rozporuplných tvrzení, která představují stěžejní interpretační problém knihy, se vysvětluje trojím způsobem:
    a) jako výsledek postupné literární formace, na níž se podílelo více lidí, včetně glosátorů a redaktorů
    b) jako autobiografické poznámky z různých životních období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel
    c) jako citáty vyjadřující různá mínění autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje - podle tohoto pojetí by literárním druhem knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný jako přednáška učitele ve škole - nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení konkrétní aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného stanoviska); údajné citáty ovšem nejsou jako takové nikdy uvedeny
    Kniha má dva doslovy - dílo dvou editorů, stejně tak jako titul: "Slova Kazatele", "syna Davidova, krále v Jeruzalémě" (pseudoepigrafický dodatek)

    13.4.3. Historický kontext

    Hebrejština pozdního stadia s vlivy perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu vzniku; jelikož chybí zmínky o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v Palestině (3. stol.) - prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt (dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům
    Kniha vzešla zřejmě z kruhů částečně ovlivněných helenismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající prvky palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v židovské tradici
    Hebr. titul qóhelet (gramaticky ptc. act. f. slovesa qhl = shromažďovat) byl pravděpodobně označením úřadu spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o určitý druh školy) - obdobou je řec. název Ecclesiastes; z označení úřadu se stalo časem označení osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno

    13.4.4. Teologické poselství

    Pokusy o interpretaci se ubírají vpodstatě 2 směry:
    a) Kazatel jako pesimista - intelektuální kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti filozofické i náboženské chytá alespoň prchavého pozemského potěšení
    Svébytnou variantou tohoto výkladu je názor, že skepticky orientovaný Kazatel (nepostrádající ovšem humorný nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary, kterých prostě užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr
    b) Kazatel jako hlasatel radosti - interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém se knihy užívalo (svitek čtený o Svátcích stánků, jež se vyznačovaly veselím) a na jazykové analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole "radosti")
    Kazatel dochází pozorováním pomíjivého světa k úsudku, že život lidského individua není ničím jiným než postupným směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10); nicméně tento krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem - závěr knihy (12,13n) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před Bohem (ze strany člověka)

    13.4.5. Význam knihy

    Svým výrazně filozofickým charakterem představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu starozákonních knih, svou zcela střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým realismem varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských dober zároveň vybízí k pozitivnímu postoji vůči nim

    13.5. Sirachovec

    13.5.1. Struktura

    Kniha představuje soubor sapienciálních textů různého druhu, jak co do formy (přísloví, didaktická vyprávění, hymny, modlitby), tak i co do obsahu (všední život, moudrost, dějiny apod.) - klíčovými pojmy Sirachovcovy nauky jsou moudrost a bázeň před Bohem
    Tři rozlišitelné části (kromě předmluvy překladatele v řec. verzi) - 1) kap. 1-23 s úvodním hymnem na moudrost (univerzální perspektiva stvoření v textech spíše fragmentárního rázu); 2) kap. 24-42,14 též s úvodním hymnem na moudrost; 3) 42,15-51,30 s úvodním hymnem na Boha a epilogem (v těchto dvou částech, které postupně nabývají na ucelenosti, se pohled na stvoření pojí s perspektivou dějin Izraele)

    13.5.2. Vznik

    Od středověku byl znám pouze řecký text - 1896 se našly v káhirské geníze hebrejské zlomky z 11.-12. stol po Kr., 1952 v Qumránu a 1964 na Masadě pak zlomky z 1. stol. př. Kr.; nalezené hebr. zlomky dávají dohromady cca dvě třetiny textu řecké verze
    Inspirované jsou zřejmě obě verze - byla-li kanonizován řecký překlad, sotva lze upírat inspirovanost hebrejskému originálu; přestože kniha nepatří do hebr. kánonu, těšila se u židů vždy velké úctě (viz citace v talmudu uvedené formulí "je psáno")
    Existují dvě dochované formy řec. textu (starší a kratší G I, mladší a delší G II), jimž pravděpodobně odpovídaly i dvě formy hebrejské (H I, H II); kniha se utvářela nejspíše sdružováním a doplňováním kratších úseků do výsledného celku

    13.5.3. Historický kontext

    Řecký překlad pořídil autorův vnuk v Egyptě, v 38. roce vlády krále Ptolemaia VII. Euergeta - 132 př. Kr.; autor je nazýván Ješua, syn Sirachův (a Eleazarův) - byl asi jeruzalémským znalcem Písma, rádcem velmožů a učitelem připravujícím mladé muže pro odpovědné úkoly ve společnosti
    Knihu sepsal nejspíše v 80. letech 2. stol. př. Kr. - brzy poté, co se vlády nad Palestinou ujali Seleukovci (198), ale ještě před makabejským povstáním (167); toto období se vyznačovalo relativním klidem, náboženskou svobodou a omezeným vlivem helénismu (spíše v okruhu vzdělané aristokracie) - Sirachovec je vůči tomuto myšlenkovému směru v zásadě otevřený, ale posuzuje ho kriticky, s věrností tradičním hodnotám své víry

    13.5.4. Teologické poselství

    a) Nauková rovina - důležitou roli zde hrají následující témata: těsné sepětí Moudrosti se Zákonem, tj. prvku univerzálního s národním (Zákon daný Izraeli je vrcholným projevem Boží moudrosti, která stvořila celý svět); poměr mezi Boží dobrotou a existencí zla (dobro i zlo jsou protipóly tvořící rovnováhu stvoření, podřízeného Boží moci); problém odplaty (jelikož v šeolu mají všichni stejný úděl, odměna či trest jsou situovány do pozemského života)
    b) Etická rovina - hledisko pro autora směrodatné, rozvíjející mj. tato témata: poměr mezi bázní před Bohem (která je motorem veškerého mravního jednání), Zákonem a moudrostí (sr.19,18); postoj k bohatství resp. chudobě (bohatství hodnotí Sir opatrně, naopak chudobu vyzvedá); postoj k ženám a dětem v rodině (maskilistický a paternalistický - v ženě oceňuje dobrou manželku, ale varuje před svůdkyní)

    13.5.5. Význam knihy

    Od 3. stol. nazývána lat. Liber Ecclesiasticus - pro svůj didaktický styl je vhodná k homiliím a katechezím určeným církevní obci (úryvky vybrané do mešní liturgie mohou např. ukázat univerzální platnost pravdy víry, tj. jak náboženská tradice Izraele odpovídá obecně lidskému hledání moudrosti)

    13.5.6. Exegeze Sir 24,1-22

    Jde o "střed a vrchol celé knihy" (L. Alonso Schökel) - 22 veršů odpovídá počtu písmen hebr. abecedy: moudrost, která tu mluví o sobě, obsahuje celý smysl života
    24,1-8: Moudrost se obrací k liturgickému shromáždění a hovoří o svém božském původu, o své vznešenosti a univerzální vládě, ale také o své tendenci přebývat s lidmi a poslání usídlit se v Izraeli
    24,9-11: Byť má dimenzi věčnosti, vstupuje do konkrétních lidských dějin a ztotožňuje se s kultem prokazovaným Bohu v jeruzalémském chrámě
    24,12-16: Četnými obrazy z rostlinného světa se znázorňuje Moudrost jako strom, který vyrostl uprostřed Božího lidu a který poskytuje cenné látky užívané při chrámové liturgii
    24,17-22: Nejenže Moudrost nabízí své plody, ale nabízí sebe samu jako pokrm a nápoj (z křesťanského pohledu zřejmý předobraz Eucharistie)
    24,23: Slova se ujímá mudrc, který vykládá předchozí obrazy identifikací Moudrosti s Tórou - v Zákoně daném Izraeli nachází svůj optimální výraz Boží řád vtištěný do celého stvoření

    13.6. Kniha Moudrosti

    13.6.1. Struktura

    1) 1,1-6,21 - kontrast mezi spravedlivými a bezbožnými v souvislosti s tématem nesmrtelnosti
    2) 6,22-9,18 - moudrost, její původ, podstata a způsob, jak ji získat
    3) 10,1-19,22 - úvaha nad minulostí: modlářství jako zdroj pošetilosti vede ke smrti, kdežto Boží lid orientovaný moudrostí dospívá k záchraně, tedy k životu
    10. kapitola co do formy náleží ke 3. části, co do obsahu ke 2.
    Literární druh knihy - v úvahu přichází logos protreptikos čili didaktická pobídka, obhajující Boží vládu nad kosmem, a tak v opozici proti dobovým myšlenkovým proudům vyzývající k praktické volbě životního stylu, který tomuto přesvědčení odpovídá (3. část se ovšem k dotyčnému lit. druhu nehodí)
    Spíše jde o egkómion čili chvalořeč, skládající se ze tří částí - exordia, které nastiňuje předmět hovoru (1,1-6,21), vlastní chvalořeči, oslavující moudrost a vyzvedající Šalomouna jako prototyp moudrého člověka (6,22-9,18) a sygkrisis čili srovnání, které uvádí formou midraše další příklady ze slavné minulosti Izraele (10-19)
    Celá tato chvalořeč je i přes formální rétorické prvky helénské prostoupena náboženským duchem židovským (viz vrchol knihy v modlitbě o moudrost – kap. 9) a jejím původním prostředím zřejmě byla škola – snaha předat mladým spolehlivou životní orientaci

    13.6.2 Vznik a historický kontext

    Moudrost Šalomounova (pseudoepigrafický titul v LXX) resp. Kniha Moudrosti (ve Vg) je deuterokanonická kniha v originále sepsaná řecky; autor – zřejmě Žid z alexandrijské diaspory, doba vzniku – nejspíše konec 1. stol. př. Kr. (nejmladší kniha SZ)
    Alexandrie byla tehdy nejen významným kulturním centrem helénským, ale i sídlem řecky mluvící židovské diaspory, která si uchovala svou identitu věrností k Tóře; Kniha Moudrosti je příkladem inkulturace židovské víry, která se nebojí intelektuální konfrontace s helenismem

    13.6.3. Teologické poselství

    Síla vlivu pohanského okolí představuje pro židovskou komunitu vážnou krizi, z níž poskytuje Kniha Moudrosti východisko aktualizováním vlastního duchovního dědictví co do formy i co do obsahu
    Pojmová linie: moudrost-spravedlnost-život ostře kontrastuje s linií: modlářství-nespravedlnost-smrt podobně jako věrnost víře otců s příklonem některých Židů k pohanství – obojí nese odpovídající důsledky
    Autorovo zakotvení v jahvistické víře i jeho otevřenost vůči helenistické kultuře se projevuje skloubením teologické vize Boha Mojžíšova s Bohem, jak ho chápali filosofové – tj. s Bohem, který je blízký stvořenému světu i člověku, a člověk (jednotlivec ve vztahu k celku společenství) má správným užíváním světa k Bohu dojít

    13.6.4. Význam knihy

    Křesťanská interpretace Knihy Moudrosti vyzvedá její nauku o blaženém životě po smrti a její reflexe o stvořené Boží Moudrosti, které předznamenávají pojetí Logu jako osobního Boha (Jan 1); nadčasový charakter má i téma spravedlnosti jako nezbytného předpokladu dobré vlády v lidské společnosti

    14. PROROCKÉ KNIHY

    14.1. Proroci a proroctví

    Hebr. výraz “nabí” souvisí se slovesem volat (nelze určit zda ve významu aktivním či pasivním), řec. “profétés” (srov. čes. pro-rok) – ten, kdo mluví “před” (ve významu jak časovém tak i prostorovém
    V Bibli označuje výraz “prorok” toho, kdo mluví jménem někoho jiného – ve vztahu mezi lidmi (srov. Ex 6,30-7,2), ale především jako “ústa” Hospodinova (srov. častou uvozovací větu: “Tak praví Hospodin”); v prvé řadě mluví ke svým současníkům (morální a náboženský apel), což ovšem s sebou nese i ohlášení budoucích událostí podle reakce posluchačů (přísliby v případě splnění, tresty v případě nesplnění)
    Podobné jevy se vyskytují u pohanských národů – věštba, vázaná zpravidla na určité místo (Siwa-Amon, Dodona, Delfy) a spojená s vnějšími úkazy (šustění dubu, let ptáků apod.), podávala v náznaku božskou vůli ohledně individuálního lidského jednání (tazatel chtěl jen zjistit, jak realizovat své plány a vyhnout se překážkám, příp. božstvo usmířit)
    Věštby bylo třeba interpretovat – v tom spočíval úkol proroků jako specialistů (vykladačů božských znamení); věštby pouze odpovídaly na otázky (nešlo o vlastní iniciativu věštících); naproti tomu u biblického proroctví vychází iniciativa od Boha – ten povolává proroka, aby tlumočil jeho vůli, která má být pro jednání lidí vnitřně motivující
    Praktikování věštby je zmiňováno též ve SZ, jak u cizích národů (srov. Ez 21,26) tak i v Izraeli (přes Boží zákaz); význační proroci bývali v raném období nazýváni “vidoucí” resp. “muži Boží” (Eliáš, Elizeus); vyskytovaly se rovněž skupiny nápadné svou exaltovaností – prorokování ve vytržení spojeném s hudbou a tancem
    Období klasických izraelských proroků zahrnuje zpočátku proroky působící na královském dvoře jako rádci králů v náboženských věcech – mohli být Bohem inspirováni, občas krále kárali, ale většinou mu spíše lichotili, jelikož byli na něm závislí; po r. 750 začíná období proroků píšících, kteří se obraceli na celý národ
    Jejich prvořadým úkolem bylo kázat – základním literárním druhem je poselství, ale používají i dalších (např. pohřební píseň, podobenství); tyto výroky seskupuje buď sám prorok nebo jeho žáci do sbírek sjednocených časově nebo tématicky; zapsané prorocké texty jsou určeny pro budoucí generace – ty je také aktualizují a doplňují ve světle nových situací
    Proroci dostávají vnuknutí artikulovaná slovy, ale i vize (většinou symbolického charakteru) a sami také svým životním údělem (např. Ozeáš) a svými gesty (např. Ezechiel) symbolicky vyjadřují, to, co hlásají; rozdělení píšících proroků na velké a malé se vztahuje na rozsah jejich spisů, nikoli na jejich význam

    14.2. Izaiáš

    14.2.1. Osobnost a kniha

    Prorok, jehož jméno značí “Hospodin je spása”, pocházel z Jeruzaléma, z urozeného rodu, narodil se kolem r. 765; jeho působení trvalo zhruba do konce 8. stol., ale týkalo se jen některých kritických momentů, mezi nimiž nemáme o něm žádné zprávy
    Izaiáš je povolán za proroka v r. 740 – v této 1. fázi kritizuje rozmařilost obyvatel obou království, která bude potrestána (kap. 1-5); v období syrsko-efraimské války (kolem r. 735) varuje před spojenectvím s protiasyrskou koalicí, povzbuzuje k důvěře v Boha (kap. 1-6); kolem r. 724 ohlašuje brzký zánik Samaří (kap. 28); do začátku vlády Ezechiášovy (asi r. 716) spadají výroky proti národům (kap. 13-23); nezdařené Sancheribovo tažení proti Jeruzalému r. 701 je vylíčeno v kap. 36-39
    Přímé Izaiášovo autorství je sporné – lze je např. s jistotou vyloučit u biografické části (kap. 36-39), též 2 tzv. apokalypsy jsou pozdějšího data; důležitá byla jeho kázání (symbolické činy jsou u něj vzácné, svým synům však dává symbolická jména)
    Struktura spisu zahrnujícího Iz 1-39 - kap. 1-5: proroctví proti Judsku a Jeruzalému; kap. 6-12: kniha Immanuelova; kap. 13-23: proroctví proti národům; kap. 24-27: velká apokalypsa; kap. 28-33: sbírka “běda”; kap. 34-35: malá apokalypsa; kap. 36-39: historická vsuvka
    Základní témata – obhajoba Božího práva (kritika útlaku chudých), vyvolení Siónu, proti němuž marně útočí cizí národy; Boží svatost a transcendence jako mysterium tremendum; spása přicházející od Hospodina vyžaduje nespoléhat na lidské prostředky, ale mít víru; mesianismus vázaný na davidovskou linii, vrcholící v budoucím ideálním Potomku
    Z literárního hlediska je Izaiáš geniálním básníkem – užívá velmi působivých obrazů, dovede v hutné zkratce spojit konkrétnost se vznešeností

    14.2.2. Exegeze Iz 7,1-17

    Text líčí Izaiášův zásah do situace, kdy Achaz ohrožený syrsko-efraimskou koalicí (Resin a Pekach) žádá o pomoc asyrského krále Tiglat Pilesara III., proti němuž byla koalice namířena
    V. 1 shrnuje celou válku; v. 2 předpokládá, že král dostal zprávu o obležení nepřáteli, ale ještě neodeslal posly do Asýrie; v. 3: 1. králův rozhovor s Izaiášem situován do blízkosti rybníka Siloe (snad kontroloval možnosti obrany) – nedostatek víry a nebezpečí spojenectví s pohanskou velmocí
    V. 4: výzva ke klidu značí důvěru v pomoc Hospodina, před nímž jsou oba nepřátelé nicotní; v. 6: jejich plán nastolit Tabeelova syna namísto Achaza se nutně zhroutí; vv. 8-9: zmínka o 65 letech se snad týká vzpoury za Assarhadona (681-669), potlačené opětnou deportací (srov. Ezd 4,2) – věřit je totéž, co postavit se na pevný základ
    V. 10 naznačuje, že jde o 2. rozhovor – král už asi vyslal posly k asyrskému králi, prorok mu tlumočí Hospodinovo slovo; vv. 11-12: král odmítá nabízenou možnost vyžádat si znamení zřejmě z politických důvodů - chce pokračovat ve své taktice, což by mu jasně projevená Boží vůle znemožnila
    V. 13 je adresován celé královské rodině a jeho dvoru – unavují Boha svým taktizováním, které nereaguje na výzvy proroků; v. 14: “mladá žena” (LXX překládá “panna” – srov. Mt 1,23) počne a porodí (možná v blízké budoucnosti či v přítomnosti) syna a dá mu jméno (odlišně LXX, VL a Vg) Immanuel (ve smyslu všeobecném)
    V. 15: smetana a med – symbol hojnosti pro kočovníky, umět zavrhnout zlé a volit dobré – dosažení věku, kdy je dítě schopno užívat rozumu; vv. 16-17: ohlášení pohromy, při které bude zpustošena země; zdálo by se, že jde o totéž znamení jako narození dítěte, ale jméno dítěte napovídá, že jeho narození přinese spásu, a je tedy protikladem ke zkáze

    14.2.3. Deuteroizaiáš

    Anonymní prorok útěchy (srov. Iz 40,1), aktivní ke konci babylónského zajetí – jeho spis přiřazen k Izaiášovu, jelikož patří k jeho duchovním dědicům; odlišen od Izaiáše v 18. stol. Döderleinem – zahrnuje kap. 40-55; rozdíly jsou rázu stylistického i obsahového (rozvláčnější, méně konkrétní, s apologetickým zaměřením) – zmínka o Kýrovi předpokládá 2. pol. 6. stol.
    Kap. 40-48 se týkají spíše Jákoba-Izraele a jejich dominantním tématem je návrat ze zajetí, líčený jako nový exodus, slavnější než byl první (Hospodin sám je povede) – tradice blízká severu; kap. 49-55 se týkají Jeruzaléma a Siónu (tradice příznačná pro jih) a jejich dominantním tématem je stvoření jako vytržení z nicoty (širší základna pro naděje zajatců a současně polemika s babylónskými kosmogonickými mýty)

    14.2.4. Služebník Hospodinův

    Protagonista 4 zpěvů, původně asi tvořících jednotný text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše (Duhmova teorie z konce 19. stol.); jejich začátek je vždy zřetelný, konec 1. a 3. je nejistý – 42,1-4 (9); 49,1-6; 50,4-9 (11); 52,13-53,12; autorem snad Deuteroizaiáš sám – do textu vřazeny jím samým nebo jeho žáky
    Služebník Hospodinův je Bohem vyvolený, obdařený jeho Duchem, poslaný k Izraeli i k jiným národům hlásat právo; narazí přitom na odpor, ale jeho utrpení a smrt mají spasitelnou hodnotu; titul Hospodinův služebník není nový ani ojedinělý ve SZ, témata zpěvů (např. monoteismus, obrácení národů) souvisejí s obsahem zbytku knihy
    Různé výklady odpovídají na otázku, kdo je Hospodinův služebník – výklad kolektivní ho ztotožňuje s Izraelem nebo alespoň s jeho ideální částí, výklady individuální za ním vidí buď historickou osobnost (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (nesoucí rysy někoho z minulosti); nejpravděpodobnější je spojení kolektivního a individuálního aspektu – korporativní osobnost (jedinec zastupující společenství)
    Překvapivým prvkem Zpěvů je převrat v běžném chápání lidských hodnot a Božího vyvolení – oproti samozřejmému úspěchu spravedlivého zde navenek spravedlivý ztroskotá, ale právě tím splní svůj úkol (nikoli jako trest za své hříchy, nýbrž jako ospravedlnění mnohých); tyto texty přijatelně vysvětlují pohoršlivý charakter Ježíšovy smrti, ačkoli NZ výslovně Ježíše se Služebníkem neztotožňuje (výjimku tvoří např. citace Iz 53,4 v Mt 8,17) - často zmiňovaný Syn člověka však má jeho rysy

    14.2.5. Tritoizaiáš

    Duhm oddělil kap. 56-66 od Deuteroizaiáše a přisoudil je neznámému prorokovi označovanému jako Tritoizaiáš; zdá se, že jde o sbírku různých prorockých výroků pocházejících od více autorů a z různých období, převážně však z první doby po návratu ze zajetí (někde předpokládají chrám dosud neobnovený, jinde již obnovený)
    Prorok čelí zklamání z neuskutečněných nadějí tím, že jako důvod uvádí chybějící obrácení lidu a viny v oblasti náboženské i sociální, ale také potvrzuje neodvolatelnost Hospodinových příslibů; spis má mnoho společného jak s Deuteroizaiášem tak i s Ezechielem (důraz na chrámový kult); Iz 61,1-2 cituje Lk 4,18-19 jako promulgaci Ježíšova poslání

    14.3. Jeremiáš

    14.3.1. Osobnost

    S jistotou známe 2 data z jeho života – rok povolání 627 a pád Jeruzaléma 586; nevíme však v kolika letech byl povolán (podle Jer 1,6 jako chlapec) ani jak dlouho žil po pádu Jeruzaléma; jeho jméno znamená “Hospodin vyvýší”, pocházel z Anatótu, z kněžské rodiny, ale sám se knězem nestal, vůči chrámovému kněžstvu zaujímá kritický postoj, je spojen spíše se severními tradicemi; symbolický význam má jeho celibát (srov. Jer 16,1-4)
    Jeho vztah k Bohu se vyznačuje velikou odvahou a upřímností, podporuje a snad i inspiruje Joziášovu reformu, ovšem varuje před iluzorním spoléháním se na chrám; realisticky se dívá na politickou situaci, nevěří v užitečnost spojenectví s Egyptem; pro svou přímost velmi trpí od proegyptské kliky, která ho obviňuje z kolaborace s nepřáteli Izraele; s bolestí ohlašuje zkázu Jeruzaléma, ale také doufá v lepší budoucnost
    Po dobytí města je odveden do Rámy (Jer 31,15, srov. Mt 2,18) a svobodně se rozhoduje zůstat ve vlasti; po zabití svého přítele Godoliáše je proegyptskou stranou odvlečen do Egypta, kde se jeho stopa ztrácí

    14.3.2. Kniha

    O sepsání Jer máme zprávu v kap. 36 – poté, co král Jojakim spálil první svitek (asi prvních 20 kap.), sekretář Baruch sepisuje Jeremiášova slova znovu s mnoha doplňky (zejména biografickými); v Babylóně prochází spis deuteronomistickou redakcí a zřejmě i po návratu ještě dozná drobnějších změn
    Komplikovaný proces vzniku se zračí v poměrně chaotické struktuře, která nepostupuje důsledně v chronologickém sledu; knihu lze rozdělit na 4 části a dodatek: 1.Výroky proti Jeruzalému a Judsku (kap. 1-20; 21-24); 2. Výroky proti národům (25,15-38; 46-51); 3. Proroctví útěchy (kap. 26-35); 4. Jeremiášovo utrpení (kap. 36-45); 5. Dodatek – konec Jeruzaléma (kap. 52)
    Redakční práce je znát v duplikaci některých pasáží; pozdější relektury svědčí o dalším promýšlení textu a jeho aktualizaci – výsledkem je také odlišná verze LXX (asi o osminu kratší, přehledněji uspořádaná), která nejspíše vychází z osobité hebrejské předlohy (fragmentárně dochované v Qumránu); hlavními literárními druhy Jer jsou prorocké výroky, autobiografie a biografie

    14.3.3. Teologie

    Bez tendence k systematičnosti klade Jer důraz na některé teologicky nosné myšlenky: ze stvořitelské moci Boží se nikdo a nic nevymyká; vyvolený národ porušil smlouvu s Bohem a setrvává tvrdošíjně ve svých hříších – přesto je možná spása za předpokladu obrácení; do budoucnosti směřuje významná předpověď nové smlouvy (Jer 31,31-34, citována v Žid 8,8-12; 10,16-17), která oproti rituálnímu formalismu vyzvedá hlubokou niternost; budoucí záchrany se týká i příslib spravedlivého krále z Davidova rodu (Jer 23,5-6)

    14.3.4. Exegeze Jer 1,4-10

    Úryvek je prvním článkem chiastické struktury Jer 1,4-19: A. 1,4-10 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův); B. 1,11-12 vidění (mandlovníkového prutu); B’. 1,13-16 vidění (kypícího kotle); A’. 1,17-19 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův)
    V. 4-5: “Stalo se slovo k…” - typická formule vyjadřující Boží iniciativu, kterou má prorok dále zprostředkovat; nejsou zde uvedeny okolnosti povolání – odehrává se v nitru a je od věků zakotveno v Boží lásce; posvěcením si Bůh proroka vyhrazuje pro sebe a současně ho zmocňuje, aby jeho slovo účinně zasahovalo do osudu národů
    V. 6-8: Jeremiáš si je vědom svých nedostatků – kromě mládí a nezkušenosti je to asi též přílišná citlivost vzhledem k budoucím protivenstvím; jeho zajíkavý odpor však nezabrání uskutečnění Božích plánů – Bůh si volí právě to, co je slabé, ale dává také potřebnou sílu ke splnění těžkého úkolu (její syntézu představuje ujištění: “Já budu s tebou”)
    V. 9-10: jde o hlubokou a nesmazatelnou zkušenost inspirace – prorok bude pronášet slova Boží; i když jeho osoba není nedotknutelná jako osoba pomazaného krále, jeho poslání má posvátný charakter – stojí za ním Boží autorita; na prvém místě je uvedena hrozba (která, jak se zdá převažuje), pak teprve pozitivní aktivita – obojí je v Božím slově obsaženo, záleží na reakci lidí

    14.4. Baruch

    Deuterokanonická kniha – v LXX mezi Jer a Pláč, ve Vg po Pláč; prezentuje se jako dílo Baruchovo, sepsané v babylónském zajetí a zaslané do Jeruzaléma k předčítání při liturgických shromážděních; kromě úvodu (1,1-14) obsahuje kající modlitbu (1,15-3,8), poučnou báseň (3,9-4,4) a prorockou část (4,5-5,9); základem spisu byl asi hebrejský, nedochovaný originál; jeho vznik je třeba klást nejspíše do 2. stol. př. Kr.
    Vg připojuje k Bar jako 6. kap. Jeremiášův list (LXX ho řadí jako samostatný spis za Pláč) – tématem je varování babylónských zajatců před modlářstvím, jehož nicotnost se tu různými způsoby vykresluje; i tento list snad existoval původně v hebrejštině a byl napsán v helénské době

    14.5. Ezechiel

    14.5.1. Osobnost

    Jeho jméno vyjadřuje přání: “Ať Bůh posílí”; byl knězem, r. 597 deportován do Babylónu, kde se usadil poblíž průplavu Kebar; tam povolán r. 593, ve vidění se přenáší do Jeruzaléma, vytýká mu jeho hříchy a ohlašuje jeho pád; po této katastrofě však mění tón své řeči – poskytuje útěchu a předpovídá obnovu Jeruzaléma v ideální podobě
    Fakt, že se obrací k obyvatelům Jeruzaléma, vedl k domněnce, že působil spíše tam než v exilu (resp. že se do Babylónu dostal později) – dnes převládá tradiční názor na jeho aktivitu ve vyhnanství, který se vzhledem k údajům v knize jeví jako pravděpodobnější

    14.5.2. Kniha

    Má přehlednou strukturu: 1. Úvod (kap. 1-3); 2. Výroky proti Izraeli před obležením Jeruzaléma (kap. 4-24); 3. Výroky proti národům (kap. 25-32); 4. Výroky během obléhání a po něm – útěcha a naděje pro vyhnance (kap. 33-39); 5. Uspořádání budoucí jeruzalémské obce (kap. 40-48)
    Jde o text velmi náročný na pochopení – řada zvláštních symbolických úkonů, detailně propracovaných, které reálně působí to, co naznačují (u proroků nejsou vzácností, u Ezechiela však téměř převažují nad slovem); důležitá role vidění – Ezechiel je typický vizionář, na rozdíl od jiných proroků aktivně na vizích participující; jeho styl je přeplněný složitými obrazy a rozsáhlými alegoriemi, spíše popisný, jednotvárný a chudý (někde ovšem nepostrádá dramatickou sugestivnost – např. kap. 37)

    14.5.3. Teologie

    K hlavním teologickým tématům Ezechiela jako kněze patří zejména vše, co se týká chrámového kultu – v 10. kap. s bolestí pozoruje, jak Boží sláva opouští chrám, ale ve 43. s radostí vítá její návrat; dále Zákon – kazuisticky demonstruje zásadu osobní odpovědnosti v kap. 18; příslib dobrého pastýře, jímž bude Hospodin sám resp. David , jeho služebník (kap. 34), a nového srdce a nového ducha (kap. 36); obnova Izraele je líčena jako zázračné oživení suchých kostí (kap. 37)

    14.6. Daniel

    14.6.1. Osobnost

    Podle Dan 1 je Daniel (= můj soudce je Bůh) prorokem deportovaným r. 597 do Babylónu – lze mít zato, že se zde uchovala tradice o skutečné postavě, o níž však nemáme odjinud zprávy (Ez 14,14.20; 28,3 mluví sice o spravedlivém resp. moudrém Danielovi, ale zdá se, že jde spíše o krále Danela známého z kananejských legend – srov. texty z Ugaritu); zmínka o proroku Danielovi (odkazující ovšem na Dan) je v 1 Mak 2,60 a v Mt 24,15 (implicite také Žid 11,34)

    14.6.2. Kniha

    V židovském kánonu patří mezi Ketúbím, zřejmě pro svůj pozdní původ, kdy už byl kánon proroků uzavřen; zřetelný rozdíl je mezi narativním charakterem kap. 1-6 a viděními, která jsou téměř výlučně obsahem kap. 7-12
    Každá kapitola tvoří obsahově samostatnou jednotku: kap. 1 – deportace Daniela a jeho druhů; kap. 2 – Nabuchodonosorův sen o soše a jeho výklad; kap. 3 – 3 mládenci v ohnivé peci (mezi 3,23 a 3,24 v aram. textu vloženy 2 deuterokanonické dodatky – Azariášova modlitba a Chvalozpěv 3 mládenců); kap. 4 – Nabuchodonosorův sen o stromu a jeho výklad; kap. 5 – píšící ruka; kap. 6 – Daniel ve lví jámě
    Kap. 7 – vidění 4 zvířat a Syna člověka; kap. 8 – vidění berana a kozla; kap. 9 – vidění 70 týdnů; kap. 10-11 – detailní vidění bojů mezi Seleukovci a Ptolemajovci; kap. 12 – eschatologické vidění; deuterokanonické dodatky: kap. 13 – Zuzana; kap. 14 – Bél a drak
    Kniha je psána ve 3 jazycích – hebrejštině (kap. 1 a 8-12), aramejštině (kap. 2-7) a řečtině (kap. 13-14); deuterokanonické dodatky snad byly původně hebrejské; důvod přechodu z hebrejštiny do aramejštiny je nejasný
    Tradiční názor, že autorem je prorok Daniel žijící v 6. stol., byl později opuštěn (různé části knihy se připisovaly různým autorům) – dnes se vzhledem ke stejnému literárnímu postupu a shodným myšlenkovým formám všeobecně uznává, že kniha jako celek má jednoho autora; její vznik se klade do doby pronásledování Antiochem Epifanem (těsně před r. 164), ale připouští se, že podkladem byla starší, ústně tradovaná, zčásti snad i zapsaná vyprávění
    Dan je jedinou kompletní apokalyptickou knihou SZ (apokalyptické části najdeme porůznu v prorockých knihách – např. Iz 24-27; 34-35; Ez 38-39; Zach 9-14; Jl 3); pro apokalyptiku je příznačná pseudonymie, symbolika (čísel, zvířat apod.), dualismus (zápas fronty Boží a protibožské), zašifrovaný smysl dějin, který je dešifrován zpravidla interpretujícím andělem; zájem o vyvrcholení dějin, tj. konec času

    14.6.3. Teologie

    Kniha dosti zběžně probírá minulé dějiny a podrobněji se věnuje současnosti (tj. době, v níž žije autor) a blízké budoucnosti; záměrem je povzbudit těžce zkoušené Židy zdůrazněním věčné a neotřesitelné Boží vlády, které podléhají všichni mocní tohoto světa
    Boží vláda se pomalu, ale jistě prosazuje v dějinách, které probíhají podle prozřetelnostního plánu; autor nespoléhá na lidské síly, jeho pojetí Božího království je duchovní; vyvrcholení dějin, které je spojeno s příchodem Syna člověka, bude předcházet těžká krize, ale pro spravedlivé je připravena nebeská odměna (kap. 12)

    14.7. Dvanáct malých proroků

    Nejstarší zmínka o Dvanácti prorocích jako jednom celku - Sir 49,10 (v souvislosti s Izraelem vzešlým ze 12 Jákobových synů); dnes se opět bere v potaz chápání těchto spisů v židovské i křesťanské tradici jako jediné knihy
    Pořadí sleduje časový rámec podle údajů uvedených zpravidla v nadpise: Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mich - 8. stol., Nah, Hab, Sof - 7. stol, Ag, Zach, Mal - 6. stol.; podle biblické kritiky je však zejména Jl, Abd, Jon a Mal mladšího data
    Proces formace probíhal asi ve 3 fázích: 1) Jádro celku (Oz, Am, Mich, Sof) pravděpodobně v exilní době; 2) Spojení Ag a Zach v rané poexilní době; 3) Sloučení obou sbírek a připojení zbývajících spisů ve 3. stol.

    14.8. Ozeáš

    14.8.1. Osobnost

    Ozeáš (= zkr. Hošajah, tj. Hospodin zachraňuje) jako jediný z píšících proroků pochází ze severu, působí zhruba od r. 750 do doby před pádem Samaří; člověk velmi kultivovaný, znalý izraelských duchovních tradic; není známo jeho původní povolání, avšak kniha dává nahlédnout do osudů jeho manželství a rodiny

    14.8.2. Kniha

    Oz 1 (biografické vyprávění) - prorok dostává příkaz oženit se s nevěstkou a mít s ní 3 děti (všichni jmenováni); Oz 3 (autobiografické vyprávění) - příkaz znovu milovat cizoložnou ženu (tentokrát nejmenována)
    Alegorický výklad popírá reálný základ těchto vyprávění - jde tu jen o obraz vztahu mezi Hospodinem a Izraelem; proti tomu mluví jak konkrétní údaje tak i neúčinnost Ozeášova kázání, pokud by nevycházelo z osobní zkušenosti
    Mluví-li se tu o skutečných událostech, pak zřejmě nejde o dvě různé ženy, nýbrž o jednu ženu a dvě životní období: Oz 1 - sňatek, Oz 2 - rozvod a rozhodnutí přijmout nevěrnou ženu zpět, Oz 3 - znovupřijetí realizováno; na prorokově životním údělu se přitom zračí vztah Hospodina a Izraele
    Struktura knihy - Oz 1-3 (zmíněno výše); Oz 4-11 (obžaloba kněží a velmožů: předpověď trestu i naděje na spásu); Oz 12-14 (výroky spojené tématem věrné Boží lásky); text je dosti obtížný - porušený, s nezvyklými jazykovými hříčkami
    Formace knihy - nejprve asi 3,1-4 a řada prorockých výroků v kap. 4-11, potom 1,2-9, kap. 2 a uspořádání zmíněných výroků; nakonec redakce a doplňky provedené v Judsku (snad až za Joziáše)

    14.8.3. Poselství

    Počínaje vůdčí vrstvou pranýřuje Oz zkaženost národa na rovině náboženské (scestný synkretismus), politické (zmatky jak ve vnitřní tak i vnější sféře) a sociální (křiklavá nerovnost a útlak)
    Ke kritice používá Oz obrazu prostituce (zvrácený opak trvalé, opravdové lásky) a cizoložství (zrada na výlučném manželském svazku); Bůh ovšem nepřestává svůj lid milovat a tvrdou zkouškou ho volá znovu na poušť, aby tak obnovil pouto prvotní lásky

    14.9. Joel

    14.9.1. Osobnost

    Joel (= Hospodin je Bůh) má zřejmě blízko ke kněžskému a chrámovému prostředí, je svědkem určité krize, ale i hlasatelem naděje

    14.9.2. Kniha

    Hlavní téma celé knihy (4 kap.) tvoří "den Hospodinův", jehož předzvěstí je pohroma kobylek; lék spočívá v obrácení, jehož projevem má být pokání a společná modlitba; důsledkem bude dar Božího Ducha, provázenými mocnými divy a znameními; velký soud nad národy má svůj protipól v Jeruzalému zahrnutém Boží přízní
    Kniha se zřetelně dělí na dvě části: kap. 1-2; 3-4; první část je sugestivním básnickým dílem, druhá je prostší a střídmější; spíše než na rozdílný původ obou částí ukazuje kniha na vnitřní celistvost danou především motivem "dne Hospodinova"
    Nejpravděpodobnější datace knihy je z poexilní doby (předpokládá se zajetí a vliv Řeků, místo zmínky o králi se zde mluví o obci v čele s kněžími apod.); asi na 30 místech užívá Jl stejných či podobných formulací jako Ez, Iz a jiní proroci, blízký je mu též Žl 65

    14.9.3. Poselství

    Blížící se katastrofu je možné upřímnou kajícností nejen odvrátit, ale přímo proměnit v pokoj a blaho - hrozba i ideální vize mají univerzální povahu (netýkají se pouze Izraele) a ukazují Boha jako všemohoucího i milosrdného; NZ přebírá ve Sk 2 předpověď vylití Božího Ducha (podle LXX) jako součást Petrovy řeči o letnicích

    14.10. Amos

    14.10.1. Osobnost

    Amos (= zkr. Amasjáh, tj. Hospodin nese) pochází z Tekoje u Betléma a jako pastýř a pěstitel sykomor je znenadání povolán kolem r. 760, aby kázal v sev. království, zvláště ve schizmatické svatyni v Betelu; po střetu s tamním knězem téhož jména odchází

    14.10.2. Kniha

    Kromě kratičkého úvodu a závěru obsahuje tři části: 1) Výroky proti cizím národům (1,3-2,16) - 7 univerzálně orientovaných hrozeb Božího trestu za násilnosti a útlak (8. výrok je adresován Izraeli); 2) Tři tématické řeči proti Izraeli (3,1-6,14) - začínají stereotypní formulí ("Slyšte...") a vyznačují se vždy jedním typickým slovesem ("znát se", "vrátit se", "dotazovat se"); 3) Pět vidění (7,1-9,10) - jejich předmětem je gradující ohlášení Božího soudu nad Izraelem (počínaje 3. vizí končí prorokova přímluva)
    Formace knihy je částí biblistů považována za dlouhodobý proces, část se domnívá, že většina knihy je dílem samotného proroka a redakce byla uzavřena již před pádem Samaří

    14.10.3. Poselství

    Velmi tvrdý tón a hrozba smrti - tak lze stručně charakterizovat Amosův styl a obsah; důvodem jsou konkrétní zlořády v Izraeli (sociální bezpráví, náboženský formalismus); leccos nasvědčuje tomu, že soud bude definitivní, ale toto poselství vyjadřuje přece jen dílčí aspekt Božího plánu
    NZ cituje (podle LXX) Am 5,25-27 v jiném kontextu - jako argument ve Štěpánově řeči ve Sk 7 a Am 9,11-12 v Jakubově řeči ve Sk 15; poselství Am je aktuální svým důrazem na nutnost respektu vůči sociálně slabým a na spojitost této otázky s Božím očekáváním

    14.11. Abdiáš

    14.11.1. Osobnost a kniha

    Známo je pouze jméno (Abdiáš = služebník Hospodinův); kniha jím nadepsaná je nejkratší spis SZ (21 v.), řazený na 4. resp. (v LXX) 5. místo mezi Dvanácti proroky
    Ze zmínek o Edomitech lze usoudit, že kniha vznikla po jejich loupeživém vpádu, k němuž došlo po r. 586 (prorok snad byl v té době v Judsku); dokdy mohla být kniha sepsána, je těžko určit (raná či pozdní poexilní doba?)
    Abd 1-10 se téměř shoduje s Jer 49,7-16: vžitá tradice týkající se Edomitů - nepřátelství vůči nim je dominantním tématem spisu; zpustošením Judska na sebe přivolali neodvratný trest, Bůh se ve svém plánu rozhodl porazit jejich zpupnost, zkáza, která je stihne, bude znamenat záchranu pro Židy, počátek obnovy Hospodinova království

    14.11.2. Poselství

    Zdánlivě bezmeznou nenávist vůči Edomu je třeba chápat v kontextu tehdejší historicko -kulturní situace a její válečné strategie; trest je projevem Boží spravedlivé odplaty (lex talionis); v pozadí je tu skrytá touha po solidaritě s národem, který přerval někdejší bratrské pouto; pozitivně vyznívá konečná naděje na obnovu pod Boží vládou

    14.12. Jonáš

    14.12.1. Osobnost

    Hebr. bible jej řadí před Mich a Nah - zřejmě na základě zmínky o Ninive, jehož pád ohlašují teprve tito dva proroci; o Jonášovi (= holubice) mluví 2 Král 14,25 - asi proto byla kniha Jonáš zařazena mezi prorocké spisy, neobsahuje však proroctví, nýbrž vyprávění o prorokovi

    14.12.2. Kniha

    Po stránce jazykové i obsahové prozrazuje kniha pozdní poexilní původ (sr. popis Ninive připomínající perská města, paralely k epizodě s rybou v řecké mytologii apod.); místo historických individualit chce kniha znázornit určité typy lidí a jejich příznačné chování v analogických situacích - nejpravděpodobnější datací je počátek helénistické doby (kolem r. 300)
    Struktura: Kap. 1-2: Vnější útěk (1,1-3: Příkaz a jeho přestoupení; 1,4-16: Na moři v lodi - bohabojnost lodníků a Jonášův odpor [Jonáš se odmítá modlit k Bohu a přeje si smrt]; 2,1-11: V moři v útrobách ryby - Jonáš se podrobuje)
    Kap. 3-4: Vnitřní útěk (3,1-3a: Příkaz a jeho zdánlivé splnění; 3,3b-4,5: V městě Ninive - obrácení hříšníků a Jonášův odpor [Jonáš obviňuje trestající Boží spravedlnost a přeje si smrt]; 4,6-11: Před branami Ninive - Jonáš se vzdává)
    Domněnka, že snad šlo původně o 2 různé příběhy, se nepotvrzuje - obě části jsou výrazně symetrické, autor čerpal z různých zdrojů, ale hypotetické příběhy nelze rekonstruovat; naproti tomu je patrná příbuznost s teologií deuteronom. školy a dílčí shoda s Jl

    14.12.3. Poselství

    Pravý smysl příběhu není snadné vystihnout - jde vpodstatě o 2 otázky: Proč se Jonáš zdráhá splnit Boží příkaz? O čem chce Bůh Jonáše poučit? 4 základní interpretace představují 4 možné odpovědi:
    1) Příběh ukazuje spásnou moc obrácení a tím vyvrací Jonášovo přesvědčení o trestu jako jediné možnosti, jak zahladit hřích; závěr knihy však mluví o dětech a dobytku, u nichž je obrácení bezpředmětné
    2) Kniha je kritikou nepřátelského, partikularistického postoje poexilních židů vůči pohanům; poměr mezi židy a pohany však není hlavním tématem knihy a jejich nepřátelství tu není zdůrazněno
    3) Kniha chce znázornit drama prorockého údělu a trvá na tom, aby se Boží slovo neminulo účinkem, jinak se Bůh i jeho prorok budou jevit jako lháři; závěr však od této perspektivy upouští - smyslem prorockého poslání nemůže být zkáza adresátů za každou cenu!
    4) Kniha je teologickým příběhem, jehož těžiště leží v samotném závěru (4,11) - Bůh Izraele je Bohem nekonečné lásky ke všemu stvoření; jeho spravedlnost vybízí k obrácení, ale těm, kdo se obrátí, ochotně odpouští

    14.13. Micheáš

    Micheáš (= Kdo jako Hospodin?) pochází z judského Morešetu, působí ve 2. pol. 8. stol., je současníkem Iz a venkovským původem i drsným stylem má blízko k Am
    Knihu tvoří 4 části s pravidelným střídáním hrozeb a příslibů: 1,2-3,12 - Izrael před soudem; 4,1-5,14 - přísliby dané Siónu; 6,1-7,7 - Izrael znovu před soudem; 7,8-20 - naděje; symetrická struktura je dílem redaktora, některé přísliby (např. 7,8-20) zřejmě pocházejí z poexilní doby, ale naděje, které ve své době Mich probouzel, podobně jako Iz (sr. Mich 4,1-5 a Iz 2,2-5), byly jistě autentické
    Micheášovo slovo je slovem přísného soudu určeného především věřitelům, kněžím, falešným prorokům, velmožům a soudcům za jejich lakotu, bezohlednost, zkaženost a tvrdost srdce; co naopak Hospodin od člověka žádá, to vyjadřuje stručně 6,8
    Konkrétní viny bude následovat konkrétní trest - zánik Samaří, řady judských měst i Jeruzaléma, provázený mohutnými přírodními úkazy; přesto vyslovuje Mich i naději v souvislosti s mesiánským "zbytkem"; předpověď o narození krále-pastýře v Betlémě (5,1-5) vidí Mt 2,6 naplněnu v narození Ježíšově

    14.14. Nahum

    Kniha začíná žalmem o Hospodinově hněvu a prorockými výroky o spáse Siónu a naopak trestu nad Asurem (1,2-14); hlavním tématem (viz titul) však je zkáza Ninive (2,1-3,19) líčená velmi sugestivně a s básnickým mistrovstvím (např. bitevní vřava v 3,2-3); spis asi vznikl krátce před dobytím Ninive r. 612
    Odpor Izraele proti Asýrii jako úhlavnímu nepříteli a Ninive jako symbolu jeho pyšné zvůle je vysvětlitelný nejen jako fanatický nacionalismus, ale spíše jako touha po nápravě hrubě narušené spravedlnosti - k této nápravě dojde Božím zásahem
    Nahum (= těšitel) mohl na krátký čas posílit naděje svého národa, ale brzy padne i Jeruzalém a jeho pád způsobí titíž Babylóňané, kteří dobyli Ninive; Iz 52,7 je relekturou Nah 2,1 v kontextu vysvobození z područí, do něhož se Izrael dostal svou vinou

    14.15. Habakuk

    Etymologie jména není jasná (snad asyr. název zahradní rostliny); kniha má přehlednou strukturu: kap. 1-2 tvoří dialog proroka s Hospodinem - dvě stížnosti prorokovy a dvě Boží odpovědi (1,2-2,4), přičemž druhá Boží odpověď zahrnuje dále 5 kleteb proti utiskovatelům (2,5-20); kap. 3 tvoří žalm oslavující konečné Boží vítězství
    Podobně jako úvodní žalm v Nah i tento závěrečný žalm v Hab do jisté míry vybočuje z celku, ale zároveň ke zbytku knihy organicky patří (úvahy o možném liturgickém původu a použití zůstávají otevřenou otázkou)
    Chaldejci, o nichž Hab mluví, jsou zřejmě Babylóňané, kteří koncem 7. stol. vystřídali v nadvládě nad středním orientem Asyřany - kniha tedy pochází asi z přelomu 7. a 6. stol. (vláda jud. krále Jojakima), ale mohla být později aktualizována
    Hab si troufá volat Boha k zodpovědnosti, když se ho ptá, proč za nástroj trestající Judu volí právě Chaldejce? Jak může nejvýš svatý Bůh dopustit triumf takové nespravedlnosti? Odpověď zasazuje tuto na první pohled pohoršlivou dějinnou realitu do eschatologické perspektivy - nepochopitelnými cestami dospěje Bůh nakonec přece jen k vítězství práva; 2,4b je citován třikrát NZ; 3,18 zaznívá v Magnificat

    14.16. Sofoniáš

    Sofoniáš (= Hospodin skryl) působí zřejmě na samém začátku vlády Joziášovy (asi 640-630), protože naráží na pohanské zvyklosti a modloslužbu - důsledky proasyrské vlády Manassesovy a Amónovy, které teprve později Joziáš napraví svou náboženskou reformou
    Struktura knihy: Hospodinův den (1,2-2,3); výroky proti národům (2,4-15); výroky proti Jeruzalému (3,1-8); přísliby (3,9-20); převážná část pochází z doby Sofoniášovy, ale předpovědi obrácení pohanů (2,11; 3,9-10) jsou zřejmě pozdějšího data
    Hlavní téma Sof - Hospodinův den jako katastrofa, která stihne národy i Judu; trest nad národy má být Judovi podnětem k poslušnosti a pokoře, tj odvratu od pýchy a zpupnosti; spása je slíbena "zbytku", uprostřed něhož bude přebývat Hospodin jako mocný král

    14.17. Ageus

    Ageus (z hebr. hag = svátek) patří k poslední epoše SZ proroků - k době po návratu ze zajetí, pro niž dominantní téma představuje výzva k obnově; jeho proroctví se datuje od srpna do prosince 520 (vláda perského krále Dareia)
    Spolu se Zachariášem vybízí Ageus k pokračování v rekonstrukci chrámu, přerušené kvůli nepříznivé ekonomické situaci a překážkám ze strany Samaritánů; jejich naléhání je úspěšné - místodržitel Zorobábel a velekněz Jozue se znovu chopí iniciativy
    Knihu tvoří 4 prorokovy řeči uvozené vždy časovým údajem (1,1; 2,1; 2,10; 2,20); po stránce obsahové jednak zdůvodňují dosavadní neúrodu tím, že chrám je stále v troskách, jednak nastiňují vizi prosperity, kterou přinese jeho obnova, a předpovídají mu větší slávu, než měl chrám první
    Davidův potomek Zorobábel dostává příslib moci - jako obnovitel chrámu spojuje ve své osobě mesiánské naděje s kněžským prvkem; Ag se sice zaměřuje víc na materiální stránku obnovy, ale ta je výrazem skutečnosti, že lid dává opět Bohu prvořadé místo

    14.18. Zachariáš

    Jméno Zachariáš (= Hospodin si vzpomněl) stojí v titulu knihy, která není jednotným celkem: kap. 1-8 (Protozachariáš) se zabývají obnovou chrámu, jsou spjaty s konkrétní dějinnou etapou a převažuje v nich forma vizí; kap 9-14 posouvají zorné pole spíše do eschatologie a formálně se skládají z kratších výroků; zpravidla se dále dělí na kap. 9-11 (Deuterozachariáš) a 12-14 (Tritozachariáš)

    14.18.1. Protozachariáš

    Prorok jmenovaný v 1,1 asi pocházel z kněžského rodu (sr. Neh 12,16) a jeho působení je přesně vymezeno říjnem r. 520 (sr. 1,1) a listopadem r. 518 (sr. 7,1); jádro knihy tvoří 8 nočních vidění (1,7-6,8), která se týkají nastávajícího času spásy a zřejmě pocházejí od proroka samého (sr. vyprávěcí ich-formu)
    Zároveň s rekonstrukcí chrámu zdůrazňuje Zach také mravní obnovu jako počátek mesiánské doby (sr. 5,3n); Mesiáše vidí ztělesněného v Zorobábelovi (královská důstojnost) a Jozuovi (kněžství) - v popisu korunovace (6,9-13) došlo asi k nahrazení Zorobábela Jozuem (vlivem ústupu královských ambicí a naopak stále pevnějších pozic kněžské vrstvy)
    Protozachariáš vykazuje svým zájmem o kult a formou vizí příbuzné rysy s Ez a předznamenává též pozdější apokalyptiku, zejména Dan; Lk 1,78 hovoří o "Vycházejícím z výsosti", což je LXX verze "Výhonku" zmíněného v Zach 3,8 a 6,12

    14.18.2. Deutero- a Tritozachariáš

    Jelikož Zach 11,12n je citován v Mt 27,9n jako výrok Jeremiášův, pokládal se Zach 9-14 už v křesťanském starověku za dílo Jeremiášovo (vzhledem k větší autoritě, které se těšili NZ autoři)
    Dnes se tato část Zach datuje do začátku helénistické epochy (9,1-8 může být ohlasem vítězného tažení Alexandra Velikého); různorodé výroky, které jsou zde volně spojeny, se staly zdrojem mesiánských obrazů pro evangelisty - sr. Zach 9,9 a Mt 21,5; Zach 12,10 a Jan 19,37

    14.19. Malachiáš

    Titul Maleachi (= můj posel) není asi vlastním jménem proroka, nýbrž má se zato, že byl takto nazván anonymní spis podle 3,1; kniha se skládá ze 6 krátkých disputací, které vede prorok s posluchači - vysloví tezi, vyslechne námitky, reaguje další argumentací, varováním a napomínáním
    Probírají se zejména 2 témata - kultické přestupky kněží a lidu (1,6-2,9; 3,6-12) a pohoršení smíšených manželství a manželských rozluk (2,10-16); přicházející Hospodinův den bude znamenat očištění kněží, odsouzení zlých a vítězství spravedlivých (3,1-5.13-21)
    V knize se zračí situace judské obce po obnově chrámu (515) a před zákazem smíšených manželství za Nehemiáše (445) - stylem, který připomíná Dt, prorok burcuje z náboženské apatie a klade důraz na vnitřní oddanost a čistotu srdce
    Hospodinův posel z 3,1 a prorok Eliáš z 3,23n jsou v evangeliích ztotožněni (pro svou úlohu připravovat Pánu cestu obnovou vztahů) s Janem Křtitelem - tuto návaznost naznačuje i fakt, že Mal je poslední knihou křesťanského kánonu SZ