|
Tvrdíte, že katolická církev
ztrácí schopnost "uzdravovat vnitřní zranění, která si lidé nesou životem".
Čím to je?
Začalo to v osvícenské době, kdy se z naší církve začal
vytrácet smysl pro duchovní zkušenost a církev se omezila na zvěstování
mravních zásad. Jakmile etika ztratí kontakt s duchovní zkušeností, zůstane
z ní jen moralizování.
V čem se ta neschopnost projevuje?
Tak například ustoupil do pozadí uzdravující účinek našich
modliteb a obřadů: laici už od středověku přestávali chápat, co se to děje
vpředu v kostele, protože obřad se stal záležitostí kněží. Dále: církev
poodstoupila od uzdravujícího účinku zpovědi a místo toho začala klást větší
důraz na vztah hřích-odpuštění. Zanedbala těsnou souvislost zpovědi s
duchovním vedením, a to se pak, odděleno od náboženského rozměru, posunulo
blíž k psychoterapii. Souhlasím proto s názorem, že psychoterapie může
leckde být chápána jako náhražka zpovědi. Už Jung vypozoroval, že v
oblastech, kde lidé neradi chodí ke zpovědi, mají psychoterapeuti plné
čekárny.
Strach ze sebe sama
Mají schopnost uzdravovat i jiná náboženství?
To nedokážu posoudit. Ale například východní nauky nejsou
tak vázané na věrouku a vedou spíš k prožitku, ke zkušenosti. To přitahuje
věřící, kteří tuto rovinu v katolické církvi postrádají, anebo byli církví
nějak zraněni. Znám samozřejmě i řadu lidí, kteří na své "východní cestě"
nakonec zůstali vykořeněni. Jeden můj řádový spolubratr, který žil dlouho v
Japonsku, zjistil, že rozdíl mezi nárokem a skutečností je tam stejně velký
jako v křesťanství. Pokud jde o Evropany, domnívám se, že je oslovuje víc
křesťanská cesta než východní, ale vím, že je dobré se navzájem učit a
zůstat v dialogu.
Čemu se může vaše církev na Východě naučit?
Východ pro ni představuje výzvu, aby se vrátila ke své
velké mystické tradici: k mistru Eckhartovi, k Terezii z Avily nebo k Janovi
od Kříže. Mystika člověka přesvědčuje, že je v něm prostor, kde sídlí Bůh -
tajemství. Můžeme se do něj vydat několika cestami: pomocí dechových
cvičení, meditací, tichem, rozjímáním o Písmu a v neposlední řadě při
bohoslužbě. Jakmile jsme na cestě k němu, roste v nás pocit sebedůvěry jako
postoje nikoli deklarovaného navenek, ale pramenícího z vnitřní svobody.
Díky tomu začínáme být nezávislí na měřítku jak druhých, tak svého
normativního superega.
Čemu jste se z východních nauk naučil vy?
Zenová meditace mi například pomohla nově objevit staré
kořeny křesťanství.
Při duchovních cvičeních používáte moderní psychologii. Co
vás k tomu vede?
Když mi bylo pětadvacet, prožíval jsem hlubokou osobní
krizi a v psychologii jsem hledal hledal cestu, jak se z ní dostat ven.
Přivedlo mě k ní také studium pouštních otců, mnichů prvních křesťanských
století.
V čem?
Právě oni totiž objevili některé metody, které dnes
využívá moderní psychologie. Jejich přístup k člověku se zakládal na tom, že
setkání s Bohem pro člověka znamená totéž jako poznání sebe sama, včetně
slabostí. Postupně jsem začínal vnímat, že některé formy zbožnosti člověka
spíš zraňují a deformují, a právě psychologie mi poskytla kritéria k
rozlišení toho, která duchovní forma může vést k duchovnímu zdraví, a která
naopak toto zdraví poškozuje.
Je vaše církev připravena přijmout moderní psychologii?
Většina jejích představitelů souhlasí s tím, že dobrou
pastorační práci je nutno zakládat na solidní psychologii, ale pořád i mezi
nimi najdeme vyložené odpůrce těchto postupů. Důvodem jejich odporu bývá
nejčastěji strach, že by se museli podívat na dno vlastní duše.
Jinak řečeno: existuje obava z narušení obrazu, který si o sobě křesťané
vytvořili?
Nechuť podívat se přímo a pravdivě na celou věc souvisí s představou Boha.
Pokud někdo poznal Boha jako trestajícího, odsuzujícího a účtujícího,
vytvoří si o něm obraz, který bude mít destruktivní vliv na jeho svědomí.
Takový člověk se bude bát pohledu do sebe a nepřijme všechno, co v něm je.
Bude se bát zklamání. Přitom bolestné zklamání by ho mohlo osvobodit od
iluzí, které si o sobě udělal, a poskytlo by mu šanci, jak objevit své pravé
já, novou vitalitu, ryzost a obraz, který si o něm udělal Bůh.
Jaký je v té souvislosti pohled vaší církve na sexualitu?
Svatý Pavel říká (i s ohledem na sexualitu): "Všechno je
dovoleno, ale ne všechno je k většímu užitku." Současná společnost pomocí
sexuality definuje takřka vše. Zajímavý je názor amerického psychologa Kena
Wilbera, který říká, že dnešní přílišné zdůrazňování sexuality souvisí s
tím, že se vytratil rozměr přesahu, transcendence a že se tak ve chvíli, kdy
chybí skutečná hloubka, stává sexualita tím nejhlubším (chápáno i duchovně),
co se momentálně nabízí.
Sigmund Freud zastává názor, že sexualita je faktorem, který zakládá a
ustavuje kulturu jako takovou. V duchovní život ji ale lze proměnit jen
tehdy, pokud ji chápeme laskavě, nepotlačujeme ji, přiznáme si, že k nám
patří. Sexualitu přitom nelze zužovat na pouhou pohlavnost, protože i ona je
touhou člověka přesáhnout se, vyrůst nad sebe samého.
Dovolit si být slabý
Jedním z vašich receptů na kvalitní duchovní život je
"spiritualita zdola". Co to je?
Mnozí řeholníci říkají, že pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy,
nikoli ctnosti... Spiritualita zdola se odehrává v několika fázích: člověk
musí vést dialog s vlastními myšlenkami a city, sestoupit na dno svého
nitra, vcítit se do svých emocí a vášní, poznat, že je u konce a že po své
proměně může objevit Boha. Posledním krokem je kapitulace před Bohem a
doznání, že jen svými silami se už nikam nedostanu.
A "spiritualita shora"?
Ta nám staví před oči vysoké ideály, k nimž máme horlivě
směřovat. Zvláště mladí lidé se upínají k vysokým cílům v přesvědčení, že od
té chvíle se budou už jen čím dál víc přibližovat Bohu a zakoušet jeho
blízkost. Obvykle však nemají odvahu sestoupit do svého stínu. Mluví o své
víře často tak, že každý, kdo nic z jejich pocitů Boží blízkosti nezná,
získává kromě špatného svědomí i dojem, že asi nevěří správně. Ale nikde
není psáno, že musíme bezpodmínečně něco pociťovat...
Ideály jistě potřebujeme, ale pokud ideál ztratí kontakt s naší životní
realitou, onemocníme.
Jak onemocníme?
Mnoho věřících si ukládá stále víc zbožných úkonů, aby
uklidnili své svědomí, nebo se upínají ke stále vyšším mravním výkonům. Sám
jsem byl v mládí stejný. Přílišné potlačování potřeb však často vede k tomu,
že se člověk začne chovat hrubě k druhým lidem. "Spiritualitu shora" najdeme
takřka vždycky u fundamentalistů. Myslí to dobře, ale brzy začnou ostatní,
kteří nehodlají podle jejich ideálů žít, zatracovat a označovat za "satanovy
spřežence", aniž by si sami uvědomili, jak ďábelské je jejich pohrdání
druhými. Protože nemohou přiznat rozpor mezi svou skutečností a vysokým
ideálem, s nímž se identifikovali, projektují své nedostatky na druhé.
Neučila ale církev vždycky, že člověk nesmí myslet na
sebe, že nesmí považovat své potřeby za prvořadé?
To má samozřejmě svou velmi pozitivní stránku, ale tvrdit,
že vše, co se týká mých potřeb, je třeba potlačit, považuji za příliš
jednostranné. Důležité je, aby se obě cesty, ta shora i ta zdola,
doplňovaly.
Existuje nějaká paralela mezi "spiritualitou zdola" a
módním trendem "wellness", "cítit se dobře"?
Obojí má přinést člověku určitou harmonii, ale
"spiritualita wellness" ztrácí svou plodnost, protože neposkytuje člověku
cíl, jak budovat svět a něco dobrého mu přinést. U spirituality zdola je
podstatné přijmout postoj: můžu si dovolit být slabý. Otvírá se tak cesta
konfrontace se sebou samým, která sice hodně bolí, ale bez ní by se stal ze
spirituality narcismus.
Smíření
Co může dnes křesťanství nabídnout světu?
Může být prorockým hlasem v okamžiku, kdy některé věci
nejdou tak, jak mají. Mělo by zdůrazňovat vnitřní rozměr duchovního života,
ale nesmí se omezovat pouze na něj. Musí sledovat oba póly: mystiku vedle
politiky, "zápas" vedle kontemplace: cesta do nitra je zároveň utvářením
světa.
Církev může nabídnout cestu, která člověka vnitřně osvobodí od diktátu
vlastních potřeb, a také poselství smíření. Ve světě se dneska radikalizují
nejrůznější skupiny a uskupení: jsme svědky nárůstu terorismu. To vše se dá
uzdravit jedině smířením. Američané se snaží zvládnout terorismus pomocí
zbraní, ale je zřejmé, že násilí plodí jen další násilí. Smíření je řešením
dlouhodobějším, a tedy náročnějším, ale dějiny už dostatečně často ukázaly,
že dlouhodobější řešení byla účinnější.
Jak to uvádět do praxe? Co může církev udělat třeba pro
smíření naší civilizace s islámskou?
Smíření vyžaduje především úctu k ostatním vyznáním. Je
třeba snažit se pochopit obavy muslimů a zároveň se pravdivě podívat na
agresivní prvky křesťanství, judaismu i islámu a snažit se je pojmenovat.
Jedině pokud sebereme odvahu pohlédnout vlastní pravdě do očí, dokážeme
udělat na cestě ke smíření další krok. Všechna náboženství by se měla zříct
svého agresivního potenciálu. To platí i pro islám. Dialog, to není jen
pochopení, ale taky výzva ke změně světu škodlivých postojů.
Jak se přístup "smíření" dal použít v případě nacistů?
Smířit se neznamená, že strpím vyšinuté teroristy nebo
tyrany Hitlerova typu. Takovým je třeba se vždycky postavit na odpor, jenže
ten odpor musí jít ruku v ruce s upřímnou snahou dohlédnout za slupkou zla i
skutečnou touhu národů. I v Iráku najdete teroristy, kterým je spása lidí
naprosto lhostejná. Stejně tak bylo i Hitlerovi úplně jedno, jak se daří
lidem v jeho zemi, a jen je využíval pro své vlastní cíle. Proto je nutné
tyranům odporovat, ale zároveň se snažit o smíření mezi národy.
Jak se díváte na nové směry, hnutí a komunity v církvi?
Po celou dobu existence církve byly její silnou stránkou.
Při zpětném pohledu zjistíme, že mnoho těchto nových věcí přetrvalo (změnily
se např. v řeholní řády), zatímco na jiné se zapomnělo. Je třeba rozlišovat
a dívat se, jestli se nová uskupení opírají o zdravý základ: některá
zůstávají vězet ve fázi euforie a krouží jen kolem oblasti prožitků, jiná se
zvrhnou v autoritářský systém a přitahují psychicky slabé jedince, kterým
zpočátku poskytují vytoužené útočiště, ale rozhodně jim nemohou přinést
uzdravení.
Jak by se měla proměnit tvář katolické církve?
Musíme se rozžehnat se lpěním na tradiční lidové
zbožnosti. Církev už zdaleka nebude oslovovat všechny. Doufám, že bude
pravdivá, že bude probouzet a pěstovat smysl pro lidskou důstojnost, že bude
udržovat v této společnosti otázku Boha trvale otevřenou, protože právě to
je dnes velmi důležité. Nesmí se už uzavírat sama do sebe. Doufám, že bude
lidi spojovat a nabízet jim směr, že bude kvasem smíření.
S penězi inteligentně
Jste mnich a vedete kurzy pro ekonomy a podnikatele. Čím
se tam zabýváte?
Setkávám se se spoustou lidí zraněných drsnými vztahy na
pracovišti a snažím se je nějak povzbudit a posílit. Běžné marketingové
kurzy nedostačují, protože úplně pomíjejí duchovní stránku. Někteří lidé
obětují své práci tolik energie, že lze hovořit o jakési "nové askezi".
Nenalézají žádný pořádný zdroj života, z kterého by čerpali sílu, ani
prostor, kde by si mohli svobodně vydechnout. Pokud trvale přetěžují sami
sebe, nedokážou v dlouhodobé perspektivě dobře vést svou firmu. Nedílnou
součástí kurzů jsou proto dechová cvičení, rozjímání, meditace a ztišení.
Další výzvou je pro mě fakt, že jsou lidé v podnicích vystaveni neustálému
tlaku. Vedoucím pracovníkům radím, aby podřízené vedli tak, aby měli chuť
žít a podnikat, aby objevili své tvůrčí schopnosti. Když se zúží pohled jen
na zisk, lidé začnou trpět přetížením a onemocní.
Upozorňuji také na to, že každá konkrétní firma utváří naprosto konkrétní
kulturu a že přístup vedoucích pracovníků k zaměstnancům má bezprostřední
dopad na celou společnost. Kde vztahy ve firmách fungují na základě
vykořisťování, tam se i celá společnost chová velmi brutálně. I proto by se
dnes měla Evropa odvolávat především na tradici sociálně-tržního
hospodářství.
Pracujete jako ekonom relativně velkého opatství. Co vám
dává práce s penězi?
Lépe si uvědomuju, že bez správného zacházení s penězi se
nedá pouštět do důležitých sociálních projektů. Je důležité, aby peníze
sloužily člověku, aby ho neurčovaly, ale byly prostředkem služby druhým. Ve
vztahu k penězům si potřebuji uchovat naprostou vnitřní svobodu. Lidé na
vedoucích místech dnes bohužel - nejen v podnicích a firmách, ale i v
klášterech - často nemají fantazii a přetěžují své podřízené. Doslova je
vydírají a chtějí po nich stále větší výkon, často jen proto, že nedokážou
inteligentně zacházet s penězi. Ze zkušenosti vím, že inteligentní zacházení
s penězi přispívá k lidštějšímu životu. |
|