|
Vznik, věrouka a zřízení pravoslavné
církve
Vznik Církve se uskutečnil na
základě příslibu Krista Spasitele při Jeho Nanebevstoupení,
v den Letnic. Tehdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly, shromážděné
v jednom domě v Jeruzalémě. A když přišel den Padesátý,
byli všichni Apoštolové jednomyslně pospolu. I stal se náhle
šum s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všechen
dům, kdež byli sedíce; i ukázali
se jim rozdělení jazykové, jako oheň, a posadil se na každém
z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým a počali
mluviti jinými jazyky, jakž Duch dával jim vymlouvati (Sk
2,1-4)
Od této chvíle nastává Církvi její hlavní dějinná
pouť, jak nám o tom svědčí kniha Skutků svatých apoštolů
a další listy uchované v Písmu svatém.
Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na
všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je uchována
jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech sv.
Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin
křesťanství.
Vyznání víry pravoslavné církve bylo zformulováno na základě
nejstarších textů, vyznávaných věřícími při křtu, opírajících
se o Tradici a Písmo svaté, a do všeobecného užívání
uvedeno částečně v roce 325, kdy bylo přijato prvním všeobecným
sněmem všech křesťanských místních církví, konaným v
Nicei, a poté doplněno druhým všeobecným církevním sněmem
v roce 381, konaným v Cařihradě. Toto vyznání, nazvané
nicejsko-cařihradským, bylo spojeným v jednu svatou, obecnou,
apoštolskou církev. Všechny následující všeobecné církevní
sněmy se k tomuto vyznání věrně hlásily a zakázaly jej měnit.
Na Západě však bylo později bez usnesení všeobecného církevního
sněmu vsunuto do něho slovo Filioque, čímž byla porušena
do této doby pro církev společná víra v Ducha Svatého.
Kanonické právo pravoslavné církve je založeno na
pravidlech, jež byla přijata na sedmi všeobecných církevních
sněmech a na významnějších sněmech místních církví,
jakož i na pravidlech, která obsahují spisy svatých církevních
Otců.
Zřízení pravoslavné (řecky: orthodoxní) církve bylo vytvořeno
v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané
organizují podle státních území a podle národů ve vlastní
místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev
všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné
církve příslušela původně i církev římská. V ní však
později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až
do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných
církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např.
šestý všeobecný sněm [680-681]
odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný
monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku
podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada,
že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují
schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto
tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu
rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský
a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský,
antiochijský a jeruzalémský. Východní patriarcháty se nadále
pevně držely pravoslavného učení a nesouhlasily s novým vývojem
poměrů v církvi římské (s Filioque, s papežstvím, se zaváděním
latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným
celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod
jednou způsobou aj.)
Je historickým omylem názor, názor dosti běžný, jako by církev
pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma.
Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas
římský patriarcha, jakožto biskup původně prvního hlavního
města říše římské, požíval veliké autority. Právní
poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako
byl jejich poměr mezi sebou navzájem. Nebyl to poměr podřízenosti,
nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví,
které se utvořily na Západě na základě reformace, neboť před
reformací příslušely k církvi římské.
Nejvyšším zákonodárným orgánem společným všem
pravoslavným církvím na světě je všeobecný sněm, který
je i jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší
jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky.
Pravoslavná církev rozrěšila svůj poměr k národnostem
a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno,
podle státních území a podle národů.
Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský,
jehož představitel je "prvý mezi rovnými",
alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem
vznikly další místní patriarcháty: ruský, gruzínský,
srbský, rumunský a bulharský, a místní církve kyperská,
řecká, polská ,albánská, Pravoslavná církev v českých
zemích a na Slovensku, americká, sinajská, finská, japonská,
a další.
|
|
|
Pravoslavná církev v českých zemích
a na Slovensku
Pravoslavná církev
v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež
bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly, svatými
Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území
Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě
slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a
na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší
doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani násilné zavedení unie
v roce 1649. V Čechách a na Moravě proto ani vyhnáním sázavských
mnichů slovanská liturgie nezanikla. Za panování Karla IV.
byl Řím nucen se touto otázkou několikrát vážně zabývat
a nakonec povolil r. 1347 zbudovat v Praze klášter na
Slovanech, kde se sloužilo východním obřadem. Rovněž husité
vážně pomýšleli na opětované spojení s pravoslavnou církví.
Roku 1451 vyslali do Konstantinopole (Cařihradu) poselstvo,
které zahájilo jednání o možném připojení k pravoslaví,
avšak tuto slibnou diplomacii přerušilo dobytí Cařihradu
Turky. Husité tímto ztrácejí možnost přímého kontaktu s
pravoslavím a postupem času se orientují na reformaci přicházející
z Německa.
Počátky skutečného obnovení pravoslavné církve v Čechách,
na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19.
století. Revoluční rok 1848 přinesl první záblesk svobody.
O pravoslaví se v Čechách objevuje zájem v kruzích
intelektuálů; do pravoslaví přestupuje
i K. Sladkovský, vynikající český politik a vlastenec,
bojující za za národní práva, iniciátor vybudování Národního
divadla v Praze a mnozí další. Po roce 1870, v němž se
konal I. vatikánský koncil římské církve, který vyhlásil
papežskou neomylnost, vytvořila se proti tomuto dogmatu v římskokatolickém
prostředí opozice a vznikla starokatolická církev, která
navázala okamžitě styky s pravoslavím. Pravoslaví přijímají
také mnozí Češi, kteří jako vystěhovalci z vlasti nalézají
nový domov ve volyňské gubernii ruské říše. Možnost stěhování
Čechů na Volyň otevřelo jednání české reprezentace
(Palacký, Rieger, Erben aj.) v roce 1869 na Národopisné výstavě
slovanské v Moskvě. V Praze byly konány pravidelné
pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše
na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné
církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových
Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních.
Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi napřed ke knězi
řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské
církevní obce tamtéž. Přestupy Čechů k pravoslaví v
letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni,
která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se
pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní
obec, zřídili si v roce 1903 Pravoslavnou besedu a později
spolek Československá obec pravoslavná v Praze, které měly
připravit předpoklady pro církevní organizaci, až by to poměry
umožnily. To nastalo až státním převratem roku 1918.
V uherské části rakousko-uherského státu se pravoslaví udrželo
ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanským a
osobitými karpatouskými zpěvy, i když byl věřící lid
nucen od 17. století přijmout pod násilím formální církevní
unii s Římem. Svědčí to o tom, že zde nebyla porušena
kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní
Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům
legálně církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na počátku
19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního
Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě
trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí za obnovu pravoslaví
po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto
hnutí překvapila tehdejší politické činitele.
Po skončení I. světové války vznikla na troskách
Rakouska-Uherska Československá republika. Její demokraticky
liberální struktura umožnila volný náboženský život. O
pravoslaví opravdový zájem také reformní katolické
duchovenstvo, které se po odmítnutí svých snah Vatikánem
rozhodlo vystoupit z římskokatolické církve a ohlíželo se
po církevním útvaru s apoštolskou posloupností, národními
liturgickými tradicemi a ženatým duchovenstvem. Vznikla tak v
r. 1920 svébytná Československá církev. Navázala na národní
husitské a cyrilometodějské tradice a obrátila svůj zřetel
k srbské pravoslavné církvi. Veřejnost považovala zpočátku
hnutí církve československé za obnovenou církev
katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala
její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento její směr
se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí
Matěj Pavlík (později pravoslavný sv. biskup Gorazd). Zatímco
biskup Gorazd hájil neochvějně pravoslavnou orientaci v československém
náboženském hnutí, brzy se v něm objevily proudy jiné,
zejména liberálně radikální směr, který se zříkal návaznosti
na klasickou křesťanskou věrouku a církevní struktury.
Tento směr byl veden dr. Karlem Farským.
Biskup Gorazd spolu se stejně smýšlejícími byli nuceni r.
1924 opustit hnutí československé církve, měli-li
zůstat skutečně pravoslavnými. Zpočátku se připojili k České
náboženské obci pravoslavné v Praze, kde byl biskup Gorazd
zvolen jejím duchovním správcem, potom byla vytvořena
eparchie (diecéze) se sídlem v Praze a zároveň přijata
srbská církevní jurisdikce, jejíž právní kontinuita pro následnické
státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou
republikou. Biskup Gorazd začal budovat svou eparchii s mimořádnou
energií. Zabezpečoval ji liturgickými knihami, učebnicemi a
různými vzdělávacími spisy. Sám jako vynikající hudebník
vytvořil notové sborníky pro pěvecké sbory a sestavil Sborník
modliteb a zpěvů pro lidový zpěv. Napsal mnoho studií, článků
a celou řadu důležitých knih, mezi nimi i Katechismus, dílo
o sv. Cyrilu a Metoději, a také mnohé právní spisy. V době
jeho působení byl z prostředků věřících a jejich darů
vybudován každoročně v některé církevní obci chrám nebo
kaple. V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé
republice až ke zřízení dvou eparchií - eparchie české a
eparchie podkarpatourské. Na Slovensku významným způsobem k
obnově pravoslaví přispěli ti, kteří v těžkých dobách
odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli
schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující
se církevní obce. Začátkem 20. let byla tato práce posílena
jak činností protibolševické ruské emigrace, tak zřízením
pravoslavného monastýru sv. Iova Počájevského, který
vznikl na Slovensku pod vedením archimandrity Vitalije v obci
Ladomirova. Zřízením eparchií dosáhla jak česká, tak
karpatourská pravoslavná církev řádných kanonických
jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí
autokefální církve na území Československé republiky.
Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však
otřesen událostmi válečných let 1939-1945.
Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení
přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie
nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem (obě
eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému
metropolitovi), 3) mučednickou oběť sv. biskupa Gorazda a
jeho druhů, po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům
protinacistického odboje parašutistům z Anglie, kteří
zorganizovali atentát na tehdejšího říšského protektora
R. Heydricha a byli ukrýváni v pravoslavném chrámu sv.
Cyrila a Metoděje v Praze na Resslově ul., 4) následnou
perzekuci, provedenou fašisty, veškerého českého pravoslavného
duchovenstva i části laických pracovníků církve (bylo
popraveno 265 kněží a významných pravoslavných činitelů,
ostatní byli odvlečeni na otrocké práce do Německa) a posléze
5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz
její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého
majetku (září 1942). Teprve v roce 1945 byl život takto
zdecimované české pravoslavné eparchie v osvobozeném Československu
opět obnoven.
Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní
organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky
oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR,
bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní
obce, které z bývalé mukačevsko-prešovské eparchie zůstaly
na Slovensku. Ty vyjádřily přijmout jurisdikci ruské církve.
Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu
jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci
se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve
a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný
Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne
14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát
moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny
církevní obce na území Československa. Pražské biskupství
bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii).
Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské
patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).
Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně
roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících
církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. 12. 1949
eparchiální shromáždění rozhodlo zřídit další
samostatnou pravoslavnou olomoucko-brněnskou eparchii. Jejím
prvním biskupem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar).
Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele
s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustanovena
samostatná prešovská eparchie v čele s biskupem Alexijem (Děchtěrevem).
Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla konstituována nová
pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím
eparchiálním biskupem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý
řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími
sjednotil s pravoslavnou církví.
V roce 1948 byl otevřen v Karlových Varech duchovní seminář
pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího
roku byl přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na
Pravoslavnou bohoslovenckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo
přeneseno do Prešova a později bylo vytvořeno její detašované
pracoviště v Olomouci. (Dnes působí v rámci Prešovské
univerzity v Prešově).
Dne 2. října 1951 exarchátní rada požádala Posvátný
synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní
autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno
rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostní vyhlášení
autokefality Pravoslavné církve v Československu proběhlo 8.
prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v
Praze a v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad
představitel nové autokefální pravoslavné církve
metropolita pražský a celého Československa Jelevferij.
V roce 1987 byl v katedrálním chrámě sv. Gorazda I. v
Olomouci kanonizován jako světec novomučedník sv. biskup
Gorazd. A v roce 1994 byl v katedrálních chrámech v Prešově
a v Brně Pravoslavnou církví kanonizován sv. Rostislav, kníže
velkomoravský, který se velkou měrou zasloužil o apoštolskou
misii sv. Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy.
8. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu,
konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992, reagoval na
samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na
Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České
republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993.
Na základě jeho rozhodnutí zůstala pravoslavná církev v
obou státech nerozdělená, avšak pod novým názvem
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
Postavení pravoslavné církve v dějinách našich národů
nebylo nikdy snadné. Avšak stejně jako se v minulosti církev
opírala o živé zdroje Kristova evangelia, které se snažila
světu sdělovat v tradicí prověřených a osvědčených formách,
bude i nadále tiše nést znamení kříže a spásy vzkříšení
i tomuto světu, vyhlížejíc druhý a slavný příchod Pána
Ježíše Krista. Pravoslavná církev v českých zemích a na
Slovensku netouží po mocenském uplatnění, ale chce naopak
tiše a nevtíravě svědčit o naléhavosti a nenahraditelnosti
Kristovy lásky k lidem a ukazovat cestu ke spáse z našeho
ohrožení hříchem. Neustále se ohlíží k dílu, v němž
tkví svými kořeny; k misii svatých
bratří Cyrila a Metoděje a jejich žáků, následovatelů,
obdivovatelů a pokračovatelů. Chce pomáhat dnešnímu člověku
v jeho mravní tísni, odpovídat na závažné otázky jeho
duchovní existence a uplatnit svůj pohled na řešení základních
otázek lidského poslání. Své misijní snahy zaměřuje směrem
k oběti pro druhé, pro každého jednotlivého trpícího člověka,
pro národ v němž žije, i pro celé lidské společenství na
zemi. Směřuje k městu Boha svého, novému, z nebe sestupujícímu
Jeruzalému (Zj 21,2,10), ke Království Kristovy přítomnosti,
kterou již zde na zemi tajemně prožívá.
|
|