|
Jednou z hlavních problémových
oblastí lidské existence je problém hříchu či problém zla ve světě. Lidé
všeobecně věří, že hřích začal u Adama a Evy během jejich života v rajské
zahradě. Tato událost vedla k vyhnání a od té doby lidské pokolení nese
pečeť viny, a nejasnosti.
Islám zaujímá v této věci jedinečné stanovisko, jaké nezastává žádné jiné
známé náboženství. Korán praví, že Bůh vedl Adama a Evu k tomu, aby
přebývali v rajské zahradě a brali si z její úrody podle libosti, v zahradě
byly bohaté zásoby a žili v pohodlí. Bůh je však varoval, aby se k jistému
stromu nepřibližovali, aby se nezapletli do obtíží a nespravedlnosti. Pak je
pokoušel Satan a způsobil, že přišli o svou bezstarostnost a pohodlí. Byli
pak vyhnání z ráje a přivedeni na zem, aby zde žili, umírali a nakonec byli
odvedeni před Poslední soud. Uvědomili si, co udělali, styděli se, cítili se
vinni a pociťovali výčitky. Modlili se k Bohu o milost a Bůh jím odpustil
(2:35-38; 7:19-25; 20:117-123).
Tato symbolická událost má značný význam. Říká, že lidská bytost je
nedokonalá a neustále nespokojená, i kdyby žila v ráji. Ale spáchání hříchu
nebo chyb, jaké vidíme u Adama a Evy, neumrtvuje nutně lidské srdce,
nezabraňuje duchovní obrodě, ani nezastavuje morální růst. Naopak, lidská
bytost má dost rozumu, aby rozpoznala své hříchy a nedostatky. Ještě
důležitější je, že člověk ví, kam se obrátit a ke komu s prosbou o správné
vedení. Mnohem důležitější je fakt, že Bůh je vždy připraven reagovat na
upřímná volání lidí, kteří hledají jeho pomoc. Bůh je tak milostivý a
slitovný, že jeho odpouštění je všeobecné a jeho milosrdenství je úplné
(Korán, 7:156). Další objasňující poznatek spočívá v tom, že omezování práv
na základě pohlaví a dědičné viny nebo hříchu jsou duchu islámu cizí.
Myšlenka prvotního hříchu nebo dědičné zločinnosti nemá v islámu místo.
Člověk se podle Koránu (30:30) a podle Proroka rodí v přirozeném stavu
čistoty neboli fitrah, to znamená v islámu nebo podřízenosti vůli Boží a
Jeho zákonům. Vše, co se s člověkem děje po narození, je výsledek vnějšího
vlivu a různých činitelů. Chceme-li záležitost vyjádřit slovy moderního
myšlení, lidská přirozenost je tvárná; jde o proces přetváření v bytost
společenskou, klíčový význam má hlavně domácí prostředí. Při formování
lidské osobnosti a rozvoji mravního charakteru jednotlivce hraje rozhodující
roli. Tím neupíráme jednotlivci svobodu volby a nezbavujeme ho
zodpovědnosti. Spíše jde o úlevu od onoho těžkého břemene dědičné
zločinnosti nebo pudového hříchu.
Bůh je podle definice spravedlivý, moudrý, slitovný, milosrdný a dokonalý.
Vytvořil člověka tak, že do něj vdechnul vlastního ducha (Korán, 15:29, 3:9.
66:12]. Neboť Bůh je absolutní nekonečné dobro a Jeho duch je absolutně
dokonalý; jestliže tedy člověk při aktu stvoření dostal Od Boha Ducha
Božího, pak si člověk musel uchovat alespoň malou část tohoto dobrého ducha
svého Stvořitele. To zřejmě vysvětluje dobré povahové rysy člověka a jeho
duchovní touhy. Jenže na druhé straně Bůh stvořil člověka, aby Ho uctíval,
ne aby Mu byl roven, aby byl jeho soupeřem, dokonalým ztělesněním nebo
absolutním vtělením Jeho dobroty. Znamená to, že nehledě na to, jak je
člověk díky milosti stvoření dobrý a dokonalý, je stále velmi pozadu za
dobrotou a dokonalostí svého Stvořitele. Člověk není zbaven takových
vlastností, tím si můžeme být jisti. Jsou však omezené a odpovídají konečné
přirozenosti člověka, jeho konečným schopnostem a zodpovědnosti. To
vysvětluje lidskou nedokonalost a omylnost.
Nedokonalost a omylnost se ale neshodují s hříchem, ani nejsou jiným
označením zlého konání - alespoň ne v islámu. Je-li člověk nedokonalý, Bůh
jej neopouští a neponechává napospas jeho nedostatkům. Člověka posilují
zjevení, podporuje ho rozum, posiluje svoboda volby, a vedou ho různé
společenské a duchovní vlohy k hledání a dosahování relativní dokonalosti.
Neustálé prodlévání mezi silami dobra a zla je životní boj. Člověk se tak má
na co těšit, může hledat ideály, vykonávat práci a hrát určité role. Život
je zajímavý a smysluplný, není monotónní a neměnný. Na druhé straně Boha
těší, když své služebníky vidí duchovně a morálně vítězit.
Podle morální stupnice islámu není lidská nedokonalost a omylnost hříchem.
Je to součást přirozenosti člověka jako konečného a omezeného tvora. Hřích
však je, má-li člověk cesty a prostředky k dosažení relativní dokonalostí, a
on ji nehledá. Hřích je jakýkoliv čin, myšlenka nebo přání, které:
1) je uvážené,
2) protiví se jednoznačnému zákonu Božímu,
3) porušuje práva Boha nebo práva člověka,
4) je škodlivé duši nebo tělu,
5) je pácháno opakovaně a
6) lze se mu běžně vyhnout.
Toto jsou součásti hříchu, který není vrozený nebo dědičný. Je však pravda,
že člověk má utajený souhrn schopností hříchy páchat: nejsou však větší než
jeho schopnosti chovat se bohabojně a dobře. Jestliže se však rozhodne
čerpat ze souhrnu hříchů místo ze souhrnu dobra, pak ke své čisté
přirozenosti přidává nový vnější prvek. Člověk je zodpovědný pouze za tento
přidaný prvek.
V islámu existují hlavní a menší hříchy stejně jako existují hříchy proti
Bohu a hříchy proti Bohu a člověku. Všechny hříchy proti Bohu jsou až na
jeden odpustitelné, jestliže hříšník prosí o odpuštění. Korán praví, že Bůh
vpravdě neodpouští hřích vlažnosti (polyteismus, panteismus, svatá trojice
atd.). Přitom však odpouští jiné hříchy a promíjí je, když On chce. Jestliže
se však polyteista nebo ateista navrátí k Bohu, jeho hříchy mu budou
odpuštěny. Hříchy proti lidem jsou odpustitelné jen tehdy, když poškozená
strana hříšníkovi promine nebo když dojde k náležité náhradě hříchu anebo
trestu. |
|