Náboženství
Islám - Pojem Boha
     
 

Je známo, že každý jazyk má jeden nebo více termínů k označení Boha a někdy i k označení menších božstev. To však není případ Boha (Alláha). Alláh je vlastní jméno pravého Boha. Nic jiného nelze nazvat tímto jménem. Tento termín nemá plurál ani rod. Jeho výjimečnost se ukazuje při srovnání se slovem bůh, které má množné číslo - bozi, nebo může být ženského rodu - bohyně. Je zajímavé, že Alláh je osobní jméno Boha v aramejštině, jazyce Ježíšově a sesterském jazyce arabštiny. Také v hebrejštině, původním jazyku Bible, se tento Stvořitel jmenuje Eloah.

Jediný pravý Bůh je odrazem jedinečného pojmu, který Islám spojuje s Bohem. Pro muslima je Alláh Všemocný, Stvořitel a Pán vesmíru. Není ničemu podobný a nic není srovnatelné s Ním. Proroka Mohameda jeho současníci požádali, aby jim vysvětlil Alláha; odpověď přišla od samotného Boha ve formě krátké kapitoly Koránu, která je považována za podstatu jednoty nebo motto monoteismu. Jde o kapitolu 112, kde čteme:
Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného!
Rci: "On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven."
(súra 112:1-4)

Někteří nemuslimové se domnívají, že Bůh v Islámu je přísný a krutý Bůh, který vyžaduje plnou poslušnost. Nemiluje své věřící a není laskavý. Nic není od pravdy vzdálenější než toto tvrzení. Stačí vědět, že s výjimkou jedné súry začíná každá ze 114 súr Koránu slovy "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného." Alláh také v Koránu říká: "Rci: ‚Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny - On odpouštějící je i slitovný.'" (39:53)
V jednom příběhu z doby proroka Mohameda se říká: "Prorok viděl starostlivou matku hledající své dítě mezi skupinou zajatců. Poté co jej našla, přivinula je k sobě a začala kojit. Prorok se zeptal svých společníků: ‚Myslíte si, že by tato matka mohla hodit své dítě do ohně?' Všichni odpověděli: ‚Určitě ne.' Pak Prorok řekl: ‚Bůh miluje své služebníky víc, než tato matka své dítě.'" (al-Buchárí a Muslim)

Jenže Bůh je také spravedlivý. Proto hříšníci a zločinci musejí dostat svůj díl trestu a čestní svůj podíl Jeho štědrosti a přízně. Boží atribut milosrdnosti se naplno projevuje v Jeho atributu spravedlnosti. Lidé obětující se během života kvůli Bohu a lidé utlačující a vykořisťující jiné lidi celý život by neměli dostat podobnou přízeň od svého Pána. Očekávat podobné přízně pro tyto dvě kategorie se téměř rovná popření víry v zúčtování s člověkem na onom světě a tedy i popření všech pohnutek k morálnímu a čestnému životu na tomto světě. Následující koránské verše jsou velmi jasné a nekompromisní v tomto ohledu.
"Bohabojní pak u Pána svého v zahradách slastí žíti budou. Což učiníme ty, kdož do vůle Boží se odevzdali, stejnými jako hříšníky? Co je vám, že tak soudíte?" (68:34-36)

Islám odmítá zobrazování Boha v jakékoli lidské podobě nebo líčit jej tak, že dává přednost určitým jedincům nebo národům na základě bohatství, moci nebo rasy. Stvořil lidské bytosti jako sobě rovné. Mohou se povýšit a získat Jeho přízeň jen pomocí čestnosti a zbožnosti.

Představy, že Bůh sedmého dne stvoření odpočíval, že zápasil s jedním ze Svých vojáků, že Bůh je závistivý intrikán kující pikle proti lidstvu, nebo že je vtělen do každé lidské bytosti, jsou z islámského pohledu považovány za rouhání.

Jedinečné používání slova Alláh jako osobního jména Boha je odraz islámského důrazu na zachování čistoty víry v Boha, která je podstatou poselství všech Božích poslů. Islám proto považuje spojování nějakého božstva nebo osobnosti s Bohem za smrtelný hřích, který Bůh nikdy neodpustí. "Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoliv přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého." (4:48)

Stvořitel musí mít odlišnou přirozenost než stvořené věci, protože jestliže by měl stejnou přirozenost jako stvořené věci, pak by byl dočasný, podléhal by času stejně jako věci a potřeboval by svého stvořitele. Plyne z toho, že není nic jako On. Jestliže stvořitel není dočasný, pak musí být věčný. Jestliže je ale věčný, nemůže mít příčinu, a jestliže nic nezapříčinilo jeho existenci, pak ani nic vně Něho nemůže zapříčinit konec Jeho existence, což znamená, že musí být soběstačný. A jestliže nezávisí na ničem, pokud jde o pokračování jeho existence, pak jeho existence nemá konec. Stvořitel je proto věčný.
"On počátkem je i koncem, zjevný i skrytý; On o každé věci je vševědoucí." (57:3)
Je soběstačný nebo samostatně existující nebo, abychom užili koránského termínu, al-Qajjúm. Stvořitel netvoří jen tak, že přivádí věci do bytí. Rovněž je uchovává a vyjímá je z existence a je konečnou příčinou všeho, co se s nimi děje.
Bůh je stvořitelem všeho. Je strážným všeho. Jemu patří klíče nebes a země.
Žádný tvor se nepohybuje sám po zemi, ale přičiněním Božím. On zná jeho přesné místo a jeho hrob.

ATRIBUTY BOHA
Jestliže je Stvořitel věčný a trvalý, pak i Jeho atributy musejí být věčné a trvalé. Neměl by ztratit nějaký z atributů ani by neměl získávat nové. Pokud je tomu tak, pak jsou Jeho atributy absolutní. Může existovat více než jeden stvořitel s takovými absolutními atributy? Mohou například existovat dva absolutně mocní Stvořitelé? Krátká úvaha ukazuje, že to není možné. Korán shrnuje tento argument do následujícího verše:
"Bůh nevzal si žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného, jinak by každé božstvo odneslo to, co stvořilo, a některé z nich by se nad druhé povýšilo. Oč je Bůh slavnější než to, co mu lživě připisují." (23:91).
"Kdyby byla na nebi a na zemi božstva jiná kromě Boha, věru by obojí již zkáze bylo propadlo. A oč je Bůh, Pán trůnu, slavnější než to, co mu připisují!"(21:22)

JEDINOST BOHA
Korán nám připomíná falešnost všech domnělých božstev. "A vzali si pro sebe místo Boha božstva jiná doufajíce, že snad jim pomohou, však ta jim pomoci nemohou, i když myslí si, že vojskem připraveným pro ně jsou." (36:74-75)
Uctívačům nebeských těles cituje příběh Abrahamův: A když se nad ním rozprostřela noc, spatřil hvězdu a zvolal: "Toto je Pán můj!" Když však zapadla, řekl: "Nemám rád zapadající." A když spatřil vycházející měsíc, zvolal: "Toto je Pán můj!" Když však zapadl, řekl: "Jestliže mne Pán můj správně nepovede, budu určitě patřit k lidu zbloudilému!" A když spatřil vycházející slunce, zvolal: "Toto je Pán můj, neboť jest největší!" A když zapadlo, řekl: "Lide můj, nejsem zodpovědný za to, co k Bohu přidružujete, nýbrž obracím se - jako haníf - k tomu, jenž nebesa i zemi stvořil, a nebudu patřit k těm, kdož k Bohu přidružují." (6:76-79)

POSTOJ VĚŘÍCÍHO
Aby se člověk stal muslimem, tedy tím, kdo se poddal Bohu, je nezbytné, aby uvěřil v jedinost Boha, v tom smyslu, že je jediným Stvořitelem, Uchovatelem, Živitelem atd. Jenže tato víra - později zvaná "tawhíd ar-rububijá" nestačí. Mnoho modloslužebníků vědělo a rovněž věřilo v to, že jen Nejvyšší Bůh to všechno mohl udělat. Jenže to nestačilo, aby se z nich stali muslimové. K tawhíd ar-rububijá musí člověk přidat tawhíd al-uluhijá, tedy člověk uznává fakt, že pouze jediný Bůh si zasluhuje uctívání, a opouští tak uctívání jakékoli jiné věci nebo bytosti.
Jakmile člověk dosáhne znalosti jednoho pravdivého Boha, měl by v něj neustále věřit a nic by ho nemělo odradit, aby zapřel pravdu.
Když do srdce člověka vstoupí víra, zapříčiní jisté mentální stavy, které mají za následek určité činy. Tyto mentální stavy a činy se dohromady považují za důkazy pravé víry.
Nejvýznamnějším z těchto stavů je pocit vděčnosti vůči Bohu, což je podstata uctívání (cibada). Pocit vděčnosti je tak důležitý, že nevěřící se nazývají "káfir", což znamená "ten, kdo popírá pravdu" a také "ten, kdo je nevděčný".
Věřící miluje Boha a je Mu vděčný za Jeho štědrost, kterou na něj seslal, ale je si přitom vědom toho, že jeho dobré skutky, ať jsou duševní nebo fyzické povahy, nejsou souměřitelné s Boží přízní, vždy chce, aby ho Bůh nepotrestal, zde, nebo na onom světě. Proto se Ho bojí, poddává se Mu a slouží Mu s velkou pokorou. Člověk se nemůže nacházet v takovém mentálním stavu bez toho, že by nebyl celou dobu naplněn Bohem. Bůh je proto životní silou víry, bez které víra mizí a vadne.
Korán se snaží vzbudit tento pocit vděčnosti opakováním, velmi častým, atributů Boha. Nacházíme většinu těchto atributů ve zmínkách společně v následujících verších Koránu:
"On je Bůh - a není božstva kromě Něho - jenž zná nepoznatelné i všeobecně známé. On milosrdný je i slitovný. On je Bůh - a není božstva kromě Něho - vládce, přesvatý, mír, věrný, ochránce bezpečný, mocný, samovládný, velmožný; oč slavnější je Bůh než vše to, co k Němu přidružují. On je Bůh, stvořitel, tvůrce i utvářející. Jemu přísluší jména překrásná a Jeho slaví vše, co na nebesích je i na zemi - On mocný je i moudrý!" (59:22-24)

"Bůh! Není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek, Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi! Kdo může se u Něho přimluvit jinak než s dovolením Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn jeho obepíná nebesa i zemi a střežení jich mu potíží nečiní - On vznešený je a mohutný!" (2:255)

"Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte: "Trojice!" Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem." (4:171)

 
     
  Citované názory nemusí odpovídat názorům autorů webu mystika.cz  
  Zdroj: www.islamweb.cz