|
Je známo, že každý jazyk má jeden nebo
více termínů k označení Boha a někdy i k označení menších božstev. To však
není případ Boha (Alláha). Alláh je vlastní jméno pravého Boha. Nic jiného
nelze nazvat tímto jménem. Tento termín nemá plurál ani rod. Jeho
výjimečnost se ukazuje při srovnání se slovem bůh, které má množné číslo -
bozi, nebo může být ženského rodu - bohyně. Je zajímavé, že Alláh je osobní
jméno Boha v aramejštině, jazyce Ježíšově a sesterském jazyce arabštiny.
Také v hebrejštině, původním jazyku Bible, se tento Stvořitel jmenuje Eloah.
Jediný pravý Bůh je odrazem jedinečného
pojmu, který Islám spojuje s Bohem. Pro muslima je Alláh Všemocný, Stvořitel
a Pán vesmíru. Není ničemu podobný a nic není srovnatelné s Ním. Proroka
Mohameda jeho současníci požádali, aby jim vysvětlil Alláha; odpověď přišla
od samotného Boha ve formě krátké kapitoly Koránu, která je považována za
podstatu jednoty nebo motto monoteismu. Jde o kapitolu 112, kde čteme:
Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného!
Rci: "On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a
není nikoho, kdo je mu roven."(súra 112:1-4)
Někteří nemuslimové se domnívají, že Bůh v
Islámu je přísný a krutý Bůh, který vyžaduje plnou poslušnost. Nemiluje své
věřící a není laskavý. Nic není od pravdy vzdálenější než toto tvrzení.
Stačí vědět, že s výjimkou jedné súry začíná každá ze 114 súr Koránu slovy
"Ve jménu Boha milosrdného, slitovného." Alláh také v Koránu říká:
"Rci: ‚Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým,
neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny
všechny - On odpouštějící je i slitovný.'" (39:53)
V jednom příběhu z doby proroka Mohameda se říká: "Prorok viděl
starostlivou matku hledající své dítě mezi skupinou zajatců. Poté co jej
našla, přivinula je k sobě a začala kojit. Prorok se zeptal svých
společníků: ‚Myslíte si, že by tato matka mohla hodit své dítě do ohně?'
Všichni odpověděli: ‚Určitě ne.' Pak Prorok řekl: ‚Bůh miluje své služebníky
víc, než tato matka své dítě.'" (al-Buchárí a Muslim)
Jenže Bůh je také spravedlivý. Proto
hříšníci a zločinci musejí dostat svůj díl trestu a čestní svůj podíl Jeho
štědrosti a přízně. Boží atribut milosrdnosti se naplno projevuje v Jeho
atributu spravedlnosti. Lidé obětující se během života kvůli Bohu a lidé
utlačující a vykořisťující jiné lidi celý život by neměli dostat podobnou
přízeň od svého Pána. Očekávat podobné přízně pro tyto dvě kategorie se
téměř rovná popření víry v zúčtování s člověkem na onom světě a tedy i
popření všech pohnutek k morálnímu a čestnému životu na tomto světě.
Následující koránské verše jsou velmi jasné a nekompromisní v tomto ohledu.
"Bohabojní pak u Pána svého v zahradách slastí žíti budou. Což učiníme
ty, kdož do vůle Boží se odevzdali, stejnými jako hříšníky? Co je vám, že
tak soudíte?" (68:34-36)
Islám odmítá zobrazování Boha v jakékoli
lidské podobě nebo líčit jej tak, že dává přednost určitým jedincům nebo
národům na základě bohatství, moci nebo rasy. Stvořil lidské bytosti jako
sobě rovné. Mohou se povýšit a získat Jeho přízeň jen pomocí čestnosti a
zbožnosti.
Představy, že Bůh sedmého dne stvoření
odpočíval, že zápasil s jedním ze Svých vojáků, že Bůh je závistivý intrikán
kující pikle proti lidstvu, nebo že je vtělen do každé lidské bytosti, jsou
z islámského pohledu považovány za rouhání.
Jedinečné používání slova Alláh jako
osobního jména Boha je odraz islámského důrazu na zachování čistoty víry v
Boha, která je podstatou poselství všech Božích poslů. Islám proto považuje
spojování nějakého božstva nebo osobnosti s Bohem za smrtelný hřích, který
Bůh nikdy neodpustí. "Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno,
ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoliv přidružuje k Bohu,
ten dopouští se hříchu těžkého." (4:48)
Stvořitel musí mít odlišnou přirozenost
než stvořené věci, protože jestliže by měl stejnou přirozenost jako stvořené
věci, pak by byl dočasný, podléhal by času stejně jako věci a potřeboval by
svého stvořitele. Plyne z toho, že není nic jako On. Jestliže stvořitel není
dočasný, pak musí být věčný. Jestliže je ale věčný, nemůže mít příčinu, a
jestliže nic nezapříčinilo jeho existenci, pak ani nic vně Něho nemůže
zapříčinit konec Jeho existence, což znamená, že musí být soběstačný. A
jestliže nezávisí na ničem, pokud jde o pokračování jeho existence, pak jeho
existence nemá konec. Stvořitel je proto věčný.
"On počátkem je i koncem, zjevný i skrytý; On o každé věci je
vševědoucí." (57:3)
Je soběstačný nebo samostatně existující nebo, abychom užili koránského
termínu, al-Qajjúm. Stvořitel netvoří jen tak, že přivádí věci do bytí.
Rovněž je uchovává a vyjímá je z existence a je konečnou příčinou všeho, co
se s nimi děje.
Bůh je stvořitelem všeho. Je strážným všeho. Jemu patří klíče nebes a země.
Žádný tvor se nepohybuje sám po zemi, ale přičiněním Božím. On zná jeho
přesné místo a jeho hrob.
ATRIBUTY BOHA
Jestliže je Stvořitel věčný a trvalý, pak i Jeho atributy musejí být věčné a
trvalé. Neměl by ztratit nějaký z atributů ani by neměl získávat nové. Pokud
je tomu tak, pak jsou Jeho atributy absolutní. Může existovat více než jeden
stvořitel s takovými absolutními atributy? Mohou například existovat dva
absolutně mocní Stvořitelé? Krátká úvaha ukazuje, že to není možné. Korán
shrnuje tento argument do následujícího verše:
"Bůh nevzal si žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného, jinak by
každé božstvo odneslo to, co stvořilo, a některé z nich by se nad druhé
povýšilo. Oč je Bůh slavnější než to, co mu lživě připisují." (23:91).
"Kdyby byla na nebi a na zemi božstva jiná kromě Boha, věru by obojí již
zkáze bylo propadlo. A oč je Bůh, Pán trůnu, slavnější než to, co mu
připisují!"(21:22)
JEDINOST BOHA
Korán nám připomíná falešnost všech domnělých božstev. "A vzali si pro
sebe místo Boha božstva jiná doufajíce, že snad jim pomohou, však ta jim
pomoci nemohou, i když myslí si, že vojskem připraveným pro ně jsou."
(36:74-75)
Uctívačům nebeských těles cituje příběh Abrahamův: A když se nad ním
rozprostřela noc, spatřil hvězdu a zvolal: "Toto je Pán můj!" Když však
zapadla, řekl: "Nemám rád zapadající." A když spatřil vycházející měsíc,
zvolal: "Toto je Pán můj!" Když však zapadl, řekl: "Jestliže mne Pán můj
správně nepovede, budu určitě patřit k lidu zbloudilému!" A když spatřil
vycházející slunce, zvolal: "Toto je Pán můj, neboť jest největší!" A když
zapadlo, řekl: "Lide můj, nejsem zodpovědný za to, co k Bohu přidružujete,
nýbrž obracím se - jako haníf - k tomu, jenž nebesa i zemi stvořil, a nebudu
patřit k těm, kdož k Bohu přidružují." (6:76-79)
POSTOJ VĚŘÍCÍHO
Aby se člověk stal muslimem, tedy tím, kdo se poddal Bohu, je nezbytné, aby
uvěřil v jedinost Boha, v tom smyslu, že je jediným Stvořitelem,
Uchovatelem, Živitelem atd. Jenže tato víra - později zvaná "tawhíd ar-rububijá"
nestačí. Mnoho modloslužebníků vědělo a rovněž věřilo v to, že jen Nejvyšší
Bůh to všechno mohl udělat. Jenže to nestačilo, aby se z nich stali
muslimové. K tawhíd ar-rububijá musí člověk přidat tawhíd al-uluhijá, tedy
člověk uznává fakt, že pouze jediný Bůh si zasluhuje uctívání, a opouští tak
uctívání jakékoli jiné věci nebo bytosti.
Jakmile člověk dosáhne znalosti jednoho pravdivého Boha, měl by v něj
neustále věřit a nic by ho nemělo odradit, aby zapřel pravdu.
Když do srdce člověka vstoupí víra, zapříčiní jisté mentální stavy, které
mají za následek určité činy. Tyto mentální stavy a činy se dohromady
považují za důkazy pravé víry.
Nejvýznamnějším z těchto stavů je pocit vděčnosti vůči Bohu, což je podstata
uctívání (cibada). Pocit vděčnosti je tak důležitý, že nevěřící se nazývají
"káfir", což znamená "ten, kdo popírá pravdu" a také "ten, kdo je nevděčný".
Věřící miluje Boha a je Mu vděčný za Jeho štědrost, kterou na něj seslal,
ale je si přitom vědom toho, že jeho dobré skutky, ať jsou duševní nebo
fyzické povahy, nejsou souměřitelné s Boží přízní, vždy chce, aby ho Bůh
nepotrestal, zde, nebo na onom světě. Proto se Ho bojí, poddává se Mu a
slouží Mu s velkou pokorou. Člověk se nemůže nacházet v takovém mentálním
stavu bez toho, že by nebyl celou dobu naplněn Bohem. Bůh je proto životní
silou víry, bez které víra mizí a vadne.
Korán se snaží vzbudit tento pocit vděčnosti opakováním, velmi častým,
atributů Boha. Nacházíme většinu těchto atributů ve zmínkách společně v
následujících verších Koránu:
"On je Bůh - a není božstva kromě Něho - jenž zná nepoznatelné i
všeobecně známé. On milosrdný je i slitovný. On je Bůh - a není božstva
kromě Něho - vládce, přesvatý, mír, věrný, ochránce bezpečný, mocný,
samovládný, velmožný; oč slavnější je Bůh než vše to, co k Němu přidružují.
On je Bůh, stvořitel, tvůrce i utvářející. Jemu přísluší jména překrásná a
Jeho slaví vše, co na nebesích je i na zemi - On mocný je i moudrý!"
(59:22-24)
"Bůh! Není božstva kromě Něho, živého,
trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek, Jemu náleží vše, co na
nebesích je i na zemi! Kdo může se u Něho přimluvit jinak než s dovolením
Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni
neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn jeho obepíná nebesa i
zemi a střežení jich mu potíží nečiní - On vznešený je a mohutný!"
(2:255)
"Vlastníci Písma! Nepřehánějte v
náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn
Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem
z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte: "Trojice!"
Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On
povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i
na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem." (4:171) |
|