Můžeme začít tím, že si povšimneme dodatků k védskému panteonu pocházejícímu z této periody. Višnu nabyl na významu v Jadžurvédě. Śatapathabráhmana z něho udělá personifikaci oběti. Jméno Nárájana se v ní rovněž vyskytuje, ačkoli jen v Taittiríja-áranjace jsou oba, Nárájana i Višnu, uváděni ve vztah. Objevuje se Śiva a uvádí se pod různými jmény v Kaušítakibráhmaně. Rudra má nyní dobrotivou podobu a nazývá se Giriśá. Rgvédský Pradžápati se stává hlavním bohem a stvořitelem světa. S ním je ztotožňován Víśvakarman. Je vštěpován monoteismus. Agni je velmi významný. Brahmanaspati, pán modliteb, se stává vedoucím hymnů a organizátorem obřadů. Brahman znamená v Rgvédě hymnus nebo modlitbu určenou bohu. Podle subjektivní síly, která pomáhá pěvci skládat modlitbu, začal Brahman znamenat objekt, za který se modlí. Mohli bychom říci, že tím, že byl příčinou modlitby, začal znamenat sílu oběti; a ježto v bráhmanách je celý vesmír pokládán za produkt oběti, začal Brahman znamenat tvořivý světový princip.

Náboženství bráhman bylo čistě formální. Básnického žáru a srdečnosti védských hymnů již není. Modlitby se začínaly omezovat na mumlání manter nebo odříkávání posvátných formulí. Hlasité prosby byly pokládány za nutné, aby popohnaly boha k činu. Slova se stala umělými zvuky se skrytými silami. Nikdo nemohl rozumět tajemství toho všeho kromě kněze, který si činil nároky na božskou důstojnost na zemi. Jedinou ctižádostí bylo stát se nesmrtelným jako bohové, kteří dosáhli toho stavu vykonáváním obětí. Všichni jsou vystaveni vlivu oběti. Bez nich by ani slunce nevycházelo. Můžeme sesadit Indru z jeho trůnu na nebesích, vykonáme-li 100 obětí koně. Oběti se přinášely zpravidla pro získání pozemských statků a nikoli pro nebeskou blaženost. Ztrnulá zkomercionalizovaná víra ubíjející duši a opřená o smluvní motiv zaujala místo prostého vroucího náboženství védského. Oběti védských hymnů byly nadbytečné přívěsky modliteb, jako ukazatelů pravého náboženství, nyní však zaujaly ústřední místo.

Důležitý je každý učiněný akt, každá hláska pronesená při obřadu. Náboženství bráhman bylo zatěžováno symbolickými jemnostmi a nakonec se ztratilo v bezduchém mechanismu neužitečných obřadů a ve formální pedanterii. Vzrůstající nadvláda obětního obřadu napomáhala povznést postavení kněží. Rši védských hymnů, inspirovaný pěvec Pravdy, stal se nyní vlastníkem zjeveného písma, odříkávačem magické formule. Prosté rozdělení Árjů na tři třídy podle zaměstnání nabylo během této doby dědičného charakteru. Krajně propracovaný způsob obětního obřadu vyžadoval zvláštního výcviku pro kněžský úřad. Patriarchální hlava rodiny nemohla již řídit složitý a přesný systém obětní ceremonie. Kněžství se stalo zaměstnáním, a to dědičným. Kněží, kteří měli védské vzdělání, stali se zplnomocněnými prostředníky mezi bohy a lidmi.

„V pravdě jsou dva druhy bohů, neboť bohové sami jsou jistě bohy a kněží pak, kteří studovali a učili védskému vzdělání, jsou lidští bohové.“

Jako brahmačárí či studující musí ovládat své vášně, posluhovat svému učiteli a žebrat o svou potravu; jako hospodář se musí vystříhat bohatství, musí mluvit pravdu, vést ctnostný život a udržovat se čistým na duchu i na těle. Bráhmani si byli vědomi toho, že mají věrně plnit úkoly svěřené jejich péči. Není třeba mluvit o podivuhodném způsobu, jakým uchovali védskou tradici proti všem nebezpečným událostem historickým.

„Oběť je jako loď plující k nebi; kdyby v ní byl hříšný kněz, pak by tento kněz způsobil, že se potopí.“ Tak mravnost nebyla zamítána jako zcela nezávažná. Bráhmanští kněží nebyli ani hříšní ani hloupí. Měli své vlastní ideály povinnosti a spravedlnosti, které chtěli kázat druhým. Byli to upřímní, poctivý lidé, kteří poslouchali směrnic, zachovávali obřady a obhajovali dogmata podle svých nejlepších sil. Měli smysl pro své povolání a plnili je s opravdovým zájmem a úctou. Sestavovali pracné zákoníky, svědčící o jejich velké lásce k učenosti a lidskosti. Jestliže chybovali, bylo to proto, že sami byli spoutáni tradicí. Byli to ryzí duše, ať měli jakékoli představy. Nepociťovali ani stínu pochyby o pravdivosti své vlastní pravověrnosti.

Při každém hodnocení brahmánských kněží dlužno připomenout, že bráhmani přejímali povinnosti, které vykonával hospodář. A byly i jiné stupně, vanaprastha a samnjása, kde rituál není vůbec povinný. Bráhmanské předpisy by nebyly přetrvaly, kdyby byly pokládány za tyranské nebo vynucené. Posilovaly důvěru v myšlení, neboť kladly důraz na to, aby každý plnil své sociální povinnosti.

Rši védských hymnů nazývá sebe ani ne tak skladatelem hymnů jako jejich vizionářem. Je to vidění okem mysli čili intuitivní vidění. Rši nemá oči zaslepené dýmem vášní, a tak může vidět pravdu, která není zřejmá smyslům. On pouze předává pravdu, kterou vidí, avšak netvoří ji. Véda se nazývá „śruti“ čili rytmem nekonečného, slyšeným duší. Slova dršti a śruti jsou védské výrazy, ukazují, že védské poznání není věcí logického důkazu, nýbrž intuitivního Poznání. Básníkova duše slyšela Pravdu nebo ji byla zjevena v inspirovaném stavu, kdy je mysl povznesena nad úzkou rovinu diskursivního vědomí. Podle védských pěvců je obsah hymnů inspirován a zjeven v tomto smyslu. Není jejich úmyslem namlouvat něco zázračného nebo nadpřirozeného. I oni mluví o hymnech jako o svých vlastních skladbách nebo výtvorech. Srovnávají svou práci básníků s prací tesaře, tkalce, veslaře a vysvětlují ji přirozeně. Hymny tryskají z citů lidského srdce. Někdy pěvci říkají, že hymny již nalezli. Také je přičítají nadšení, vyplývajícímu z pití sómy. Ve velmi pokorném duchu pokládají hymny za Bohem dané.

Když přicházíme k bráhmanám, dostáváme se k době, kdy byla božská autorita véd uznávána jako skutečnost. Nárok na božské zjevení hymnů a tím i na věčnou platnost se již plně uplatnil v tomto období. Vznik tohoto nároku lze snadno pochopit. Psaní bylo tehdy neznámo. Nebylo ani tiskařů ani nakladatelů. Obsah véd předávali učitelé postupně ústním opakováním. Aby se tomu zajistila vážnost, byla přikládána védám určitá svatost. V Rgvédě byla Vák – řeč Bohyní. A nyní se tvrdilo, že védy vytryskly z Váku. Vák je matkou véd.

Autoritativnost véd, formulovaná tak raně v dějinách indického myšlení, působila na celý následující vývoj. V pozdější filosofii se uplatňovala tendence interpretovat nesystematické a ne vždy shodné texty ranější doby zásadně podle stanoveného pojetí. Když se pak již jednou pokládá tradice za svatou a neomylnou, musí se podávat tak, jako by vyjadřovala nebo obsahovala to, co se považuje za pravdu. To vysvětluje fakt, že tytéž texty jsou uváděny jako doklad k podpoře odlišných zásad a principů, vzájemně si odporujících.

Spravedlivě dlužno přiznat náboženství bráhman, že v nich lze nalézt časté zmínky svědčící o vysoce mravním smyslu a cítění. Poprvé se zde objevila koncepce lidské povinnosti. Praví se v nich, že člověk má k bohům, lidem i zvířatům některé závazky či povinnosti. Povinnosti se dělily na povinnosti: (1) k bohům, (2) k mudrcům, (3) k duchům předků, (4) k lidem, (5) k nižším tvorům. Kdo je všechny plní, je dobrý člověk. Nikdo se nemůže dotknout svého denního jídla, aniž část z něho obětoval bohům, předkům, lidem a zvířatům a aniž pronesl své denní modlitby. To je způsob, jak žít v souladu se světem kolem sebe. Život je koloběh povinností a odpovědnosti. Tento názor je jistě vznešený a obdivuhodný, ať již je náplň tohoto ideálu jakákoli. Nesobeckost můžeme projevovat ve všech svých činech. V Śatapathabráhmaně se vykládá o oběti všech věcí, sarvamédha, jako o prostředku k dosažení spirituální svobody. Zbožnost je ovšem první povinností. Nespočívá v mechanickém provádění stanoveného obřadu. Spočívá ve chvále a v dobrých činech. Zbožnost znamená pokoušet se být božským, pokud je to jen možno. Pravdomluvnost je podstatná část zbožnosti. Je to náboženská i mravní povinnost. Agni je pán slibů a Vák je paní řeči. Oba budou dotčeni, není-li zachována pravdomluvnost. Připomínáme ještě symbolický výklad obětí. Jsou místa, která poukazují na podstatnou marnost činů. „Onoho světa nemůžeme dosáhnout obětními dary nebo askezí člověka, který to nezná. Tento stav patří jen tomu, kdo má toto poznání.“ Cizoložství je odsuzováno jako hřích proti bohům, zvláště proti Varunovi. U všech případů špatných skutků se předpokládá, že zpověď zmenšuje vinu. Asketismus se rovněž řadí k hodnotným ideálům, neboť o bozích se předpokládá, že získali své božské postavení sebekázní. Áśramadharma byla zavedena nebo přesněji formulována v tomto období.

Život védského Árje měl čtyři stupně či tzv. áśramy: 1. brahmačárí čili student, když se od něho očekává, že bude studovat jednu nebo více véd; 2. grhastha čili hospodář (hlava rodiny), když má splňovat povinnosti sociální a obětní uváděné ve védách; 3. vánaprastha čili poustevník, když vyznavač tráví svůj čas v postění a v pokání; 4. samnjási čili asketa, který nemá stálého bydliště. Je nemajetný a touží po spojení s Bohem. Čtyři části védy, a to hymny, bráhmany, áranjaky a upanišady, odpovídají čtyřem stupňům života védských Árjů. Pod formalismem ceremoniálního uctívání se uplatňoval duch pravého náboženství a mravnosti, v němž lidské srdce nacházelo uspokojení. Je to právě tento etický základ, který pomohl bráhmanskému náboženství se všemi jeho slabostmi, aby se tak dlouho udrželo. Vedle důrazu na vnější čistotu byl také kladen důraz na čistotu vnitřní. Pravda, zbožnost, úcta k rodičům, laskavost ke zvířatům, láska k člověku, zdrženlivost od krádeže, vraždy a cizoložství byly podstatným přikázáním pro dobrý život.

Kastovní instituce není výmyslem nesvědomitého kněžství, nýbrž vznikla přirozeným vývojem podmíněným dobou. Tato instituce byla konsolidována v období bráhman. Purušasúktam, ačkoli je částí Rgvédy, patří ve skutečnosti do období bráhman. Je zřejmé, že již tehdy docházelo k smíšeným manželstvím mezi Árji a Dasjui. Aby se předešlo přílišnému míšení krve, bylo apelováno na árijskou pýchu. Co bylo původně sociální institucí, stalo se nyní institucí náboženskou. A byla tomu dána božská sankce, takže kastovní zákony se stávají nezměnitelnými. Pružnost původního třídního systému vedla ke kastovní strnulosti. V raném védském období vykonávali kněží zvláštní zaměstnání, ale netvořili zvláštní kastu. Každý Árja se mohl stát knězem a kněžská třída nebyla nezbytně vyšší než třídy válečníků nebo obchodníků. Někdy se dokonce jednalo s kněžími s pohrdáním. Nyní se však výlučnost, zrozená z pýchy, stala základem kast. Směřovala k potlačení volného myšlení a zdržovala spekulativní pokrok. Mravní úroveň klesala. Jednotlivec, který porušil kastovní předpisy, byl rebelem a bez kasty (nečistý). Śúdrové byli vylučování z účasti na nejvyšším náboženství. Vzájemné opovrhování vzrůstalo.

V bráhmanách nenacházíme žádný zvláštní názor na budoucí život. Rozdíly mezi cestou předků a cestou bohů jsou dány. Znovuzrození na zemi někdy považuje za požehnání a nikoli za zlo, z něhož se má uniknout. Znovuzrození se slibuje jako odměna za znalost některých božských tajemství. Avšak značně převládal názor o nesmrtelnosti v nebi, bydlišti bohů. „Ten, kdo obětuje, dosáhne tímto způsobem stálého štěstí a slávy a získává pro sebe spojení a Áditjou a Agnim a bydliště v jejich sféře.“ Určité oběti nám umožňují dosáhnout sfér určitých bohů. I hvězdy se pokládaly za sídliště mrtvých. Cílem však stále zůstává individuální existence, ačkoli v lepším světě. V bráhmanách se slibuje nesmrtelnost, nebo alespoň dlouhý život těm, kdo správně chápou a provádějí obětní obřady, zatímco ti, kdo jsou v tomto ohledu nedbalí, odcházejí předčasně do dalšího světa, kde jsou váženi na váze a obdrží dobré nebo zlé podle svých skutků. Čím více obětí kdokoli vykonal, tím éteričtější tělo dostane, nebo jak to bráhmany vyjadřují, tím řidčeji potřebuje jíst. V jiných textech naopak se jako nejvyšší odměna slibuje, že se zbožný člověk narodí na onom světě se svým celým tělem, sarvatanú.
Potud také je velký rozdíl mezi védským a bráhmanským názorem, že zatímco podle Rgvédy je hříšník sražen do nicoty, kdežto ctnostný dosahuje nesmrtelnosti, v bráhmanách se oba zrodí znovu, aby se podrobili následkům svých činů.

Postupně se vyvíjela myšlenka vyrovnávající spravedlnosti. Svět předků, jako v Rgvédě, byl jednou z cest, avšak rozdíl vznikl mezi védskými bohy i jejich světem a cestou předků i jejich světem, a tu šlo o rozdíl odvetné spravedlnosti. Nesetkáváme se zde ještě s myšlenkou opakování zrození v jiném světě a odpykání za skutky, spáchané na zemi. Avšak nemůžeme se již vyhnouti otázce, zda hříšník trpí věčným trestem a dobrý se těší věčně blaženosti. „Lidem mírné povahy a přemýšlivého ducha indického se nezdálo spravedlivým, aby odměna a trest byly věčné. Představovali si, že musí být možné vykoupení a očištění, jímž se lze zbavit trestu za hříchy spáchané v tomto krátkém životě.

A stejně si nedovedli představit, že by odměna za ctnosti, pěstované během téže krátké periody, mohla trvat věčně.“ Když se vyčerpá odměna a odpyká se trest, udává se, že umíráme pro onen život a znovu se rodíme na zemi. Přírodní rytmus, jímž život plodí smrt a smrt život, přivádí nás ke koncepci bezpočátečného a nekonečného oběhu. Pravým ideálem se stává vykoupení z pout života a smrti čili osvobození od samsáry. „Ten, kdo obětuje bohům, nezískává tak velký svět jako ten, kdo obětuje átmanu.“ „Ten, kdo čte védy, je osvobozen od stálého umírání a dosahuje stejné přirozenosti s Brahmanem.“ Smrt se zrozením jako její příčinou zřetelně stává něčím, čemu je dlužno uniknout.

Později se setkáváme s koncepcí, že ti, kdož pouze konají obřady bez znalosti, se znovu zrozují a opětovně se stávají pokrmem smrti. V jiném dokladě je uváděna upanišadová koncepce o vyšším stavu, než je stav touhy a jejího naplnění, stavu to pravé nesmrtelnosti. „Tato duše je konec toho všeho. Přebývá uprostřed všech vod; je zásobena všemi objekty touhy; je prosta touhy a má všechny objekty touhy, neboť netouží po ničem.“ „Poznáním vstupují lidé do toho stavu, v němž touhy zemřely. Tam se odměn nedostává ani přísným vyznavačům, kteří postrádají poznání. Neboť ten, kdo nemá tohoto poznání, nezískává onen svět dary ani přísnou zdrženlivostí. Náleží pouze těm, kdož mají takové poznání.“ Bráhmany obsahují všechny náznaky, které jsou nezbytné k rozvoji nauky o znovuzrozování. Jsou to však jen náznaky, zatímco hlavním cílem je individuální nesmrtelnost.

Zůstalo na upanišadách, aby systematicky rozvedly tyto zmínky v nauku o znovuzrozování. Zatímco koncepce karmy a znovuzrození jsou nesporně dílem árijské mysli, nelze popírat, že určité podněty asi pocházejí od domorodců, kteří věřili, že jejich duše žijí po smrti ve zvířecích tělech.