Jan Pavel II. byl přes čtvrt století znamením naděje, tohoto tak vzácného statku, a to i ve smyslu zcela pozemském. Žádný papež historie neovlivnil tak výrazně světové politické dění.
Z morální a psychologické atmosféry jeho první návštěvy v rodném Polsku povstalo hnutí Solidarita, které poprvé úspěšně rozlomilo monopol moci v sovětském bloku. Jeho vize jednotného evropského domu (převzatá pak Gorbačovem), “Evropy od Atlantiku po Ural“, „Evropy, dýchající oběma plícemi“, západní i východní, posouvala hranice vnímání našeho kontinentu a výrazně povzbuzovala k tomu, aby se tato odvážná vize pomalu stávala politickou realitou. Důraz na lidská práva, jímž obohatil katolickou sociální nauku, šťastně souzněl s prioritami tehdejší americké zahraniční politiky i s politickou filozofií východoevropských disidentů. Za jeho pontifikátu se katolická církev výrazně angažovala v nenásilných přechodech od autoritativních režimů k demokracii – ať už na Filipinách, v Chile nebo v Polsku. Výzvy k odpovědnosti za přírodní životní prostředí doplnil myšlenkou „humánní a sociální ekologie“: je třeba pečovat také o ty struktury, které předávají hodnoty a tak umožňují rozvoj lidské osobnosti – na prvém místě o rodinu.
Žádnému papeži v dvoutisícileté historii křesťanství nenaslouchalo tolik lidí, a to nejen díky jeho osobnímu charismatu a cestám přes celou planetu – patrně žádný člověk v historii lidstva nevynaložil tolik energie, aby se osobně setkal s tolika lidmi všech kultur - nýbrž také kvůli obsahu jeho poselství. Dokonce i rozhořčené kritiky jeho názorů byly zároveň důkazem toho, že lidem prostě není lhostejné, co papež říká. V době nezodpovědné manipulace s lidskými životy neúnavně hájil posvátnost života každé lidské osoby, a to i v jeho nejkřehčích formách; jsem pevně přesvědčen, že až lidstvo vstřebá poznání soudobé genetiky, bude i tato snad nejkontroverznější část jeho poselství, týkající se potratů, eutanázie, zacházení s embryi a klonování, zpětně chápána jako prorocký hlas. Civilizaci, ohromenou technickými možnostmi, provokoval ustavičným varováním: ne všechno, co můžeme (co dovedeme), také smíme a máme udělat. Uprostřed líbivých řečí politiků, říkajících lidem to, co chtějí slyšet, měl odvahu připomínat nepopulární, náročnou pravdu Desatera.
Žijeme ve světě, kde se konzervativismus často mění v sektářství, démonizující lidi „jinak věřící“ a progresismus zas v lacinou koketérii s poslední módou. Tomuto papeži se podařilo ztělesnit to, co naše doba nejvíc potřebuje: spojit odpovědnost za tradici s otevřeností a odvahou přijmou nejzávažnější výzvy doby. Jako poměrně mladý biskup byl Karol Wojtyla jedním z aktivních účastníků reformního 2. vatikánského koncilu, který se odhodlal integrovat mnohé hodnoty moderní kultury do myšlenkového pokladu církve a vyslovil se pro vstřícný dialog s ostatními křesťany, nekřesťanskými náboženstvími i ateismem. Jeho pontifikát vstoupil do doby jistého vystřízlivění z pokoncilního nadšení. Koncil smířil církev se sekulárním humanismem, ale nepřipravil ji na překvapivé celosvětové oživení náboženství v poslední čtvrtině 20. století. Světová náboženství – počínaje islámem – začala hrát stále důležitější roli ve veřejném životě, mladá generace zatoužila po spiritualitě, ale začala ji hledat spíše za hranicemi tradičního křesťanství, orientální duchovní směry, často upadající v zemích svého vzniku, inspirovaly západní inteligenci. Rigorózní zastánci tradice propadli tváří v tvář změnám v církvi panice a začali připravovat protiofenzívu.
„Papež z Východu“ v mnohém důsledně pokračoval v linii koncilu. Udělal zejména nové kroky na cestě ekumenismu - připomeňme proslov k jubileu Martina Luthera, bezprecedentní vstřícnost vůči židovství (včetně navázání diplomatických vztahů s Izraelem) a zejména památné shromáždění zástupců světových náboženství v Assisi. Rehabilitací Galilea symbolicky překlenul propast novověkého schismatu mezi vírou a vědou. V jedné ze svých encyklik vyslovil varování: víra bez myšlení, stejně jako myšlení bez víry jsou jednostranné a mohou být nebezpečné.
Na druhé straně větší vstřícností vůči tradicionalistům a zpomalením některých vnitrocírkevních reforem se pokusil tuto znervóznělou část církve vyvést z pokoncilního traumatu a izolace. Úkol „vnitrokatolického ekumenismu“ se ukázal jako nejsložitější. Část tradicionalistů, vedená arcibiskupem Lefebrem, se nespokojila s ústupky a vyvolala otevřené schisma, druhá část tradicionalistů si začala papeže přivlastňovat. Někteří „progresisté“ poté začali Jana Pavla II. považovat za svého nepřítele a podpořili jeho mediální obraz coby zpátečnického papeže. V této situaci Jan Pavel II. se začal stále více opírat o jistá laická hnutí v církvi. Napětí v katolické církvi se prohloubilo a v některých zemích začíná nebezpečně připomínat doby těsně před reformací. Před novým papežem bude stát nesmírně těžký úkol neidentifikovat se jednoznačně s žádným z obou křídel a v obou „táborech“ najít spojence, kteří by byli schopni vzájemné komunikace. Ať už novým papežem bude kdokoliv, poslání kormidelníka církve po tak dlouhém a výrazném pontifikátu jedné z nejcharismatičtějších postav na Petrově stolci mu asi nikdo nebude závidět.
Možná se dokonce splní předpověď jednoho z papežových životopisců, že Jan Pavel II. vejde do dvoutisícileté a zdaleka neuzavřené historie katolické církve – jako jen několik málo jeho předchůdců z křesťanského starověku – s přívlastkem Velký.