Aktuality  2005
 

Ian MacWilliam  - korespondent BBC ve střední Asii

 Život v Pamíru 
  Pokud jedete do Pamíru uprostřed zimy, bylo mi řečeno, tak si sebou vemte všechny své vlněné svetry.

V Tadžikistánu, když řeknete místním, kam jedete, tak se na vás podívají dost podivně. "Víte, jaká je tam zima? Je tam minus čtyřicet stupňů Celsia." Ovšem pro někoho, kdo hory miluje, je Pamír nejlepším cílem, a to v jakémkoli ročním období. Pamír je místem, kde se jako dráty kola splétají další čtyři horské masivy, Himaláje, Karákorám, Hindukuš a Tien Šan. Tři vrcholy jsou zde vyšší než 7000 metrů nad mořem a většina pamírské plošiny leží téměř ve čtyřech tisících metrech. Cestou do Číny tudy projel Marco Polo, který byl zároveň prvním Evropanem, po němž o oblasti zůstaly nějaké záznamy. Zde poznal velké, divoké ovce se zakroucenými rohy, které jsou teď po něm pojmenovány. Zmínil se také o nemoci z velké nadmořské výšky.

Na cestě
Takže jsem jednou brzo ráno dorazil na autobusové nádraží v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Odsud každý den vyrážejí dva nebo tři přeplněné mikrobusy na třicetihodinovou cestu bez přestávky do Chorogu, metropole Pamíru. Jízda samotná je skutečně okázalá.
Když přijedete k afghánským hranicím, tak musíte zdolat sedlo pokryté ledem a pak na druhé straně sestoupit k řece Oxus. Pak projíždíte fantastickou soutěskou se strmými útesy, zasněženými stráněmi hor a kusy skal, které doslova visí nad vaším miniaturním autem. Řidiči nezpomalují, protože v tomto čase jsou laviny a sesuvy půdy časté. Docela jsem si oddychl, když jsem konečně dorazil do Chorogu, městečka "skřípnutého" mezi horskými masivy, které je teď celé pod sněhem. Majitel vozu, v němž jsem cestoval, mě představil své snoubence, protože mluvila anglicky.

Vzdělaní Pamířané
Šadi Gulová na sobě měla dlouhý kabát s modrou šálou kolem krku, která ji chránila před zimou. Zabývala se jazyky a učila na univerzitě. "Nejsme jako Tádžici v Dušanbe," řekla mi. "Pamírské ženy mohou studovat, v Dušanbe jsou konzervativnější. V Pamíru máme větší rozhled."
Šadi Gulová studovala angličtinu v Chorogu, a to na pobočce londýnského Ismáílitského institutu, který financuje Ága Chán. A tohle je asi ta nejpodivnější věc na téhle zapadlé divočině. Je totiž úzce propojena se zahraničním světem ismáílitských muslimů. Většina Pamířanů jsou přívrženci Agy Chána, přímého Mohamedova následovníka a duchovního vůdce Ismáílitů. Pro ně je Ága Chán tím nejlepším, hned vedle boha. I když - podle některých on tím bohem je. Ovšem to teologii poněkud natahuje, napíná.

Region na vzestupu
V Chorogu vám řeknou, že jim zachránil životy. Když se rozpadl Sovětský svaz a Moskva zastavila dodávky potravin do této nejvzdálenější výspy sovětského impéria, tak to byl právě Ága Chán, jehož pomoc oblast zachránila.
Teď zde má školu, kde se mohou děti učit anglicky, rusky nebo tádžicky. Plánuje se moderní univerzita. Zdá se, že polovina města pracuje pro tu či onu organizaci spojenou s jeho jménem. Ruští vojáci, kteří kdysi hlídali hranici s Afghánistánem, jsou už pryč a obyvatelé si zvykají na život bez nich. V Chorogu se obávají přílivu drog od afghánských příbuzných žijící přes řeku. I tak se ale stavějí nové silnice a mosty, spojující místo s Afghánistánem, Čínou a Pákistánem. Neprůchodné hranice Sovětského svazu z dob studené války izolovaly oblast po desetiletí. Pamířané si pomalu uvědomují, že nežijí na okraji světa, ale v srdci nového středoasijského regionu. Regionu, který se vzpamatovává a který obnovuje hospodářské vazby někdejší Hedvábné stezky, mezi severem a jihem, východem a západem.