|
Pokud jedete do Pamíru
uprostřed zimy, bylo mi řečeno, tak si sebou vemte všechny své vlněné
svetry.
V Tadžikistánu, když řeknete místním, kam jedete, tak se na vás podívají
dost podivně. "Víte, jaká je tam zima? Je tam minus čtyřicet stupňů Celsia."
Ovšem pro někoho, kdo hory miluje, je Pamír nejlepším cílem, a to v
jakémkoli ročním období. Pamír je místem, kde se jako dráty kola splétají
další čtyři horské masivy, Himaláje, Karákorám, Hindukuš a Tien Šan. Tři
vrcholy jsou zde vyšší než 7000 metrů nad mořem a většina pamírské plošiny
leží téměř ve čtyřech tisících metrech. Cestou do Číny tudy projel Marco
Polo, který byl zároveň prvním Evropanem, po němž o oblasti zůstaly nějaké
záznamy. Zde poznal velké, divoké ovce se zakroucenými rohy, které jsou teď
po něm pojmenovány. Zmínil se také o nemoci z velké nadmořské výšky.
Na cestě
Takže jsem jednou brzo ráno dorazil na autobusové nádraží v tádžickém
hlavním městě Dušanbe. Odsud každý den vyrážejí dva nebo tři přeplněné
mikrobusy na třicetihodinovou cestu bez přestávky do Chorogu, metropole
Pamíru. Jízda samotná je skutečně okázalá. Když přijedete k afghánským hranicím, tak musíte zdolat sedlo pokryté
ledem a pak na druhé straně sestoupit k řece Oxus. Pak projíždíte
fantastickou soutěskou se strmými útesy, zasněženými stráněmi hor a kusy
skal, které doslova visí nad vaším miniaturním autem. Řidiči nezpomalují,
protože v tomto čase jsou laviny a sesuvy půdy časté. Docela jsem si
oddychl, když jsem konečně dorazil do Chorogu, městečka "skřípnutého" mezi
horskými masivy, které je teď celé pod sněhem. Majitel vozu, v němž jsem
cestoval, mě představil své snoubence, protože mluvila anglicky. Vzdělaní Pamířané Šadi Gulová na sobě měla dlouhý kabát s modrou šálou kolem krku,
která ji chránila před zimou. Zabývala se jazyky a učila na univerzitě.
"Nejsme jako Tádžici v Dušanbe," řekla mi. "Pamírské ženy mohou studovat, v
Dušanbe jsou konzervativnější. V Pamíru máme větší rozhled." Šadi Gulová studovala angličtinu v Chorogu, a to na pobočce londýnského
Ismáílitského institutu, který financuje Ága Chán. A tohle je asi ta
nejpodivnější věc na téhle zapadlé divočině. Je totiž úzce propojena se
zahraničním světem ismáílitských muslimů. Většina Pamířanů jsou přívrženci
Agy Chána, přímého Mohamedova následovníka a duchovního vůdce Ismáílitů. Pro
ně je Ága Chán tím nejlepším, hned vedle boha. I když - podle některých on
tím bohem je. Ovšem to teologii poněkud natahuje, napíná. Region na vzestupu
V Chorogu vám řeknou, že jim zachránil životy. Když se rozpadl Sovětský svaz
a Moskva zastavila dodávky potravin do této nejvzdálenější výspy sovětského
impéria, tak to byl právě Ága Chán, jehož pomoc oblast zachránila. Teď zde má školu, kde se mohou děti učit anglicky, rusky nebo tádžicky.
Plánuje se moderní univerzita. Zdá se, že polovina města pracuje pro tu či
onu organizaci spojenou s jeho jménem. Ruští vojáci, kteří kdysi hlídali
hranici s Afghánistánem, jsou už pryč a obyvatelé si zvykají na život bez
nich. V Chorogu se obávají přílivu drog od afghánských příbuzných žijící
přes řeku. I tak se ale stavějí nové silnice a mosty, spojující místo s
Afghánistánem, Čínou a Pákistánem. Neprůchodné hranice Sovětského svazu z
dob studené války izolovaly oblast po desetiletí. Pamířané si pomalu
uvědomují, že nežijí na okraji světa, ale v srdci nového středoasijského
regionu. Regionu, který se vzpamatovává a který obnovuje hospodářské vazby
někdejší Hedvábné stezky, mezi severem a jihem, východem a západem. |
|