|
Tak čtyři, pět století
uplynulého milénia představoval evropský kontinent jakési intelektuální,
umělecké, ekonomické i mocenské centrum zeměkoule.
Z evropského velína se šířily nápady a nové technologie a západní Evropa
byla výchozí oblastí veškeré industrializace. Dějiny celé západní civilizace
a myšlení začaly ve starověkých kulturách u břehů Středozemního moře dávno
před nástupem křesťanství. Po zániku germánských států, vzniku Francké říše,
reformaci a založení národních států zahájila Evropa zámořské koloniální
výboje do celého světa. V dalších stoletích vyvážela kulturu, obchodování,
politické myšlení, literaturu, módu, životní styl i to nejlepší z evropské
hudby.
Střed světa?
Jak ale stará dobrá Evropa vypadá dnes, třeba z pohledu
nejexpanzivnějšího a nejdynamičtějšího kouta světa - východní Asie? "Evropa
vždy působila elitářsky - výtečný vkus, vybraná kuchyně a gastronomická
vytříbenost. Je to představa slavné, ale zaniklé kultury a obyčejné lidi
nijak zvlášť neláká, a už vůbec ne materiálně."
"K Evropě dnes vzhlížejí jen elitářsky založení lidé," říká Mindžin Pej,
ředitel Čínského programu Carnegieho nadace pro mezinárodní mír ve
Washingtonu. Stala se tedy západní část Euroasie jen nějakým druhořadým
muzeem nebo mocenským "přidavačem", ne-li nádeníkem? "Bohužel ano," tvrdí
profesor evropských studií z London School of Economics, John Gray:
"Evropané se stále považují za střed světa. Nedošlo jim, že po rozpadu
kolonií v Africe, na Blízkém východě a především v Asii, se tyhle oblasti
zformovaly na státy s obrovským vlivem."
"Zejména v Číně a Indii proběhla také rychlá industrializace. V těchto
zemích vznikla silná střední třída, která disponuje značným majetkem. Tahle
společnost aspirovala na to, že se stane novou světovou hnací silou, a
Evropanům ještě úplně nedošlo, že se jí už také stala." Když Evropan přijede
do měst jako Hongkong, Šanghaj, Kuala Lumpur, Singapur nebo Soul, zažije
šok. Představy o jeho moderní vyspělosti a asijské zaostalosti vezmou zcela
za své.
Americký životní styl
Pokud přistoupíme na to, že John Gray má pravdu, musíme souhlasit s tím,
že Evropa vnímá sebe sama spíš jako velmoc, kterou byla před stovkou let, ne
jako to, čím je dnes. Znamená to tedy, že někdejší vliv starého kontinentu
na světové dění mizí? A pokud ano, co z toho plyne? A mělo by na tom
záležet? Už citovaný šanghajský akademik Mindžin Pei, který je ředitelem
Čínského programu Carnegieho nadace pro mezinárodní mír ve Washingtonu,
ovšem upozorňuje, že východní Asie neusiluje o převzetí role Evropy.
"Východoasijské masy vzhlížejí mnohem víc ke Spojeným
státům, protože se s americkým životním stylem mnohem snáz ztotožňují. Tamní
konzumní život lidi z ulice oslovuje mnohem víc. Průzkumy čínského veřejného
mínění ukazují, že Číňani toho vědí mnohem víc o americké pop kultuře než o
evropské kultuře elit."
"Také při budování vlastních struktur napodobují Spojené
státy: Jejich centrální banka je například velice podobná systému americké
národní banky."
"Ještě zajímavější možná je, že nejvyšší představitelé
Pekingu posílají své potomky studovat do Ameriky - syn bývalého prezidenta
Ťiang Ce mina si udělal doktorát z fyziky v americké Filadelfii a dcera jeho
současného nástupce Chu Ťin-tchaa také absolvovala studia na blíže
nespecifikovaném školském ústavu ve Spojených státech," připomíná Mindžin
Pei.
Ekonomicky srovnatelné
Americký model je pro Číňany v něčem možná přitažlivější,
ale to ještě neznamená, že Evropa už nemá ani žádný hospodářský vliv. "Pokud
mluvíme o objemu obchodu, Evropská unie má stejný vliv jako Spojené státy. Z
ekonomického hlediska je to jediný subjekt, který se může s Amerikou
srovnávat, a při obchodních jednáních je také Evropa Spojeným státům
rovnocenným partnerem." "V dalších odvětvích však
starý kontinent neobstojí. Z vojenského hlediska například nemá Evropa
žádnou váhu. Evropa odmítá svůj vliv prosazovat silou."
"Evropská unie je v tomhle záhadou: má sice ekonomickou
sílu, ale politicky je nesmírně oslabená tím, že evropské vlády - ať už
jednotlivě nebo společně - odmítají při zahraničních jednáních užívat sílu,"
míní profesor historie na Harvardově univerzitě Niall Ferguson. Proč ale
tedy Evropa nepoužije svou těžkou ekonomickou váhu? Ekonomický komentátor
britského listu Financial Times Martin Wolf má po ruce jedno vysvětlení:
"Podle mého se v podstatě stalo to, že evropské imperiální mocnosti spolu
bojovaly až do určitého morálního vyčerpání. A domnívám se, že takové
vyčerpání je závažnější a má větší dopad než fyzické vyčerpání nebo
nedostatek materiálních prostředků."
Záměrná pasivita
"Po válce jako by se Evropa shodla v tom, že být velmocí
má nepřijatelné následky, je to morálně neúnosné a je třeba se takového
stavu vyvarovat za každou cenu."
"Domnívám se, že Evropané si svou pasivitu a slabost
zvolili proto, že jediná alternativa, kterou viděli, jim přišla
nepřijatelná, neboť příliš připomínala chování někdejších koloniálních
mocností."
"A to je také jeden z důvodů, proč je Evropa tak
nepřátelská vůči Bushově Americe. Evropané cítí - a v mnoha ohledech právem
- v Bushově ideologii příbuznost s politikou evropských národních států z
počátku 20. století. A taková politika je děsí. Asi bych postoj současné
Evropy nazval jakousi dobrovolně zvolenou nemohoucností," soudí Martin Wolf.
Na rozdíl od nenásilí nebo dialogu nezní jistě zvolená nemohoucnost příliš
lichotivě.
Jiný vliv
Jestliže se Evropa - s výjimkou Británie a částečně i
Francie - vyhýbala vojenským zásahům, znamenalo to, že musí svůj politický
vliv uplatňovat jinak. "Evropská unie dokáže ovlivňovat své okolí jakousi
atraktivitou a přitažlivostí. Podporuje totiž další země v tom, aby se
pokusily převzít její normy a chovaly se jako její členské státy," říká
Heather Grabbová, tajemnice ředitele londýnského Centra pro reformu Evropy a
uvádí příklady: "Turecko například podle Evropy zreformovalo svůj trestní
řád a zrušilo mučení, zlepšilo úroveň lidských práv a svůj přístup k
menšinám." "Nebo si vezměte severoafrické země jako
Maroko, které se také chtějí k EU přidat. Ty také tvrdí, že chtějí přijmout
evropské normy. Nebo Gruzii, jejíž nový prezident Michail Saakašvili brzy po
svém zvolení prohlásil, že země chce přijmout evropské standardy."
"Evropská unie se tak stává ústřední součástí politiky
těchto zemí, čehož by se vojenskou cestou dosáhnout nedalo. S takovými
zeměmi má unie lepší sousedské vztahy. Takové státy spíše s Unií obchodují,
než aby pro ni představovaly nějakou vojenskou hrozbu."
"Takový vliv je silou, která působí úplně jinak než
vojenská invaze. Tahle cesta sousedského vzorového modelu činí unii ve svém
důsledku vlivnější než Spojené státy."
"Amerika se nemůže chlubit tím, že by se tolik států a
tak usilovně snažilo přijmout její hodnoty a zákony, jako tomu je v
geografickém okolí Evropské unie. Je to voluntaristická zahraniční politika
v evropském stylu," míní tajemnice ředitele londýnského Centra pro reformu
Evropy. Příklady, které ovšem Grabbová uvádí, se týkají hlavně zemí
sousedících s unií, což by také nasvědčovalo tomu, že Evropská unie je dnes
spíše regionální než globální velmocí. I v jejím okolí ovšem platí určitá
omezení jejího vlivu. Blízký východ leží prakticky na prahu Unie, a přesto
se zde evropský vliv nedá srovnávat se Spojenými státy.
Balkánské vlaštovky
Poradce vysokého představitele EU pro zahraniční a
evropskou politiku Javiera Solany, Robert Cooper, však zůstává optimistou:
"Když se zamyslíte nad dějinami evropské zahraniční politiky, většinou se
odvíjela od vnitřních evropských sporů. Pokud se těchto sporů zbavíme - a
posledních padesát let se o to také snažíme - budeme mít šanci daleko víc
uplatňovat vnější vliv, což v globalizovaném světě bude stále nutnější."
První vlaštovky tohoto trendu spatřuje Robert Cooper třeba na
Balkáně: "Vemte si, že se války na Balkáně uklidnily, i když situace tam
zůstává citlivá. Zásah Washingtonu byl nezbytný, ale stál za ním vliv
Evropy." "Pokud jde o Blízký východ, Spojené státy
zůstávají klíčovým hráčem, ale ani Evropa tam nemá zanedbatelnou úlohu. Když
se třeba podíváte na Írán a jeho jaderný program, je jasné, že v něm svůj
vliv úspěšně uplatňuje Evropa."
Dohoda v Íránu ukazuje, že Evropa má vliv
Robert Cooper tvrdí, že Evropa překonává vnitřní spory a
nachází konsenzus. Na adresu jedno z největších zahraničně politických témat
od konce studené války - americko-britskou invazi v Iráku, kdy se Evropa
názorově zcela rozdělila, říká: "Ano, Evropa byla kvůli Iráku dost dlouho
rozdělená. Chci ale říct, že i když situace není dokonalá, Evropa se pořád
učí a zlepšuje." Dohoda, kterou Evropa uzavřela s Íránem ohledně jeho
jaderného programu ukazuje, že jednotná Evropa skutečně není bez vlivu, ale
pokud se na něčem neshodne, jako tomu bylo ohledně Iráku, je paralyzovaná.
Ne-Amerika
Taková situace jen připomene, že Evropa je ve skutečnosti
svazek suverénních národních států, které si žárlivě střeží vlastní
nezávislost. I když na společných jednáních, jak připomíná historik Niall
Ferguson, mluví o společné zahraniční i obranné politice: "Rozdíl mezi
ambicemi mnoha Evropanů, jejich velikášstvím a tím, čeho může Unie skutečně
dosáhnout, se stále zvětšuje." "Čím víc se mluví o
Evropské unii jako protiváze Spojených států, jako ne-Americe nebo anti-Americe,
tím frustrovanější jsou pak Evropané, když se ukáže, že jejich Unie
prakticky zmůže jen velice málo, nebo nic."
"V takové situaci se komplikovaně formuluje ambiciózní
jednotná zahraniční politika a pak se ji nepodaří uplatnit."
A má podle Fergusona Evropa ambice být velmocí?
"Není pochyb o tom, že někteří evropští vůdci už celé
roky, ne-li desetiletí, mluví o zesílení zahraničního vlivu, zejména
vojenského. To jsou ale zatím jenom řeči, a taky pouhými řečmi zůstanou,
dokud nebude mít Evropa jednotky, které alespoň vzdáleně připomínají
důvěryhodnou armádu. A od toho jsme ještě na dekády vzdálení."
Regionální velmoc
Asi nepřekvapí, že historik Ferguson patří spíše ke
stoupencům americké velmoci, ale co je špatného na tom, že Evropa je ohledně
užití armády zdrženlivá? "Evropská unie má na vybranou. Může se stát
skutečně silnou regionální velmocí a v podstatě utvářet své sousedící země
ke svému obrazu a prospěchu. Může utvořit okruh zemí, které budou s Unií
obchodovat, nebudou pro ni představovat žádnou hrozbu a budou se
přizpůsobovat jejím zájmům."
"Evropa může usilovat o takové postavení a vyčlenit na ně
zdroje, nebo může chtít vypadat globálně a vybudovat vojenskou a
zahraničně-politickou strukturu, která bude ovlivňovat Čínu, Latinskou
Ameriku."
"Prozatím si Evropa vybírala spíše to první. V Unii je
spousta lidí, kteří by rádi dělali oboje, ale přesvědčit veřejnost o tom, že
je třeba oboje dělat, a hlavně, že se vyplatí investovat do obojího čas a
peníze, je těžké."
"Veřejnost se sice mnohem víc než dřív zajímá o
zahraniční politiku, ale globální politika Evropské unie ji tolik netrápí.
Evropané evidentně dávají přednost bezproblémovým sousedům," odpovídá
Heather Grabbová z Centra pro reformu Evropy. Poklid a bezproblémoví sousedé
tedy zřejmě v evropských prioritách vedou. Jedním z cílů evropské integrace
bylo poskytnout evropským národním státům větší mezinárodní vliv.
Černá politická díra
Podle Nialla Fergusona se ovšem dostavil výsledek zcela
opačný: "Představuji si, že v Evropě dochází k jakési negativní expanzi.
Jako by Unie pohlcovala sama sebe. Proto také tohle společenství nezařazuji
ve své knize 'Kolos' k říším, které tradičně expandují."
"Evropská unie polyká své zdroje, které v ní mizí, a
Brusel je přesně taková černá politická díra uprostřed, která absorbuje
spousta energie, spíše než aby nějakou produkovala."
Proces sjednocování a integrace vedl spíše k evropskému
zahledění do sebe a posílil tradiční eurocentrismus. Aspoň si to myslí i
editor Financial Times Martin Wolf: "Evropská unie se v posledních
pětadvaceti letech zcela výjimečnou měrou zahleděla do budování vlastních
institucí - ústavních dohod, dodatků ke smlouvám, nových dohod."
"Pořád se ptala, co může a nemůže ratifikovat, jestli by
mohla tu a onu klauzuli upravit, a v podstatě uplynulých deset let hodně
slovíčkařila. Uzavíraly se smlouvy pro smlouvy, ať už byly nebo nebyly
důležité pro skutečný život. Myslím že to dospělo až na hranici směšnosti."
Nový rozměr tomuto procesu pochopitelně dodalo nedávné rozšíření. "V náruč
spějte miliony," říká Schillerův text evropské hymny, kterou se v 70. letech
20. století stala Beethovenova Óda na radost. Populace Evropské unie
překročila 450 milionů, unie má pětadvacet členů, a i když zájmy
jednotlivých národních zemí působily dynamicky už dřív, letošní rozšíření
všechno urychlilo.
Americké zklamání
Unie zdaleka nevstupuje na světovou scénu s novým
jednotným pohledem, spíše naopak, jak podotýká Esther Brimmerová z centra
Transatlantických vztahů při univerzitě Johnase Hopkinse ve Washingtonu: "Z
mého pohledu z druhé strany oceánu se obávám, že obtíže s dokončením
integračního procesu a energie potřebná ke schválení Evropské ústavní
smlouvy budou ve svém důsledku znamenat, že pozornost Evropy bude zaměřena
spíše dovnitř. My ale skutečně potřebujeme, aby se Evropa věnovala i vnějším
otázkám. A panují obavy, že tomu tak nebude."
A proč Američanům záleží na tom, aby se Evropa angažovala
i za hranicemi Unie?
"Američané měli vždy obavy o to, do jaké míry budou
Evropané podporovat americkou angažovanost na globální úrovni. A o tom se
celé dekády jednalo i v rámci NATO."
"Šlo o to, aby při kontroverzních operacích, jako byl
Vietnam nebo třeba v 80. letech Libye, bylo jasné, zda evropští spojenci
americkou politiku podpoří."
"Teď se to aktuálně týká Iráku nebo Afghánistánu, kdy
Evropané hovoří o důležitosti evropské strategie, ale třeba v regionu ani
nepomáhají. To pochopitelně na americké straně způsobuje zklamání," říká
Esther Brimmerová.
Čí je budoucnost?
Tenhle názor ovšem nezohledňuje posun, který způsobil
konec studené války, kdy Spojené státy a západní Evropa představovaly
organickou opozici komunistickému bloku. Po 11. září 2001 se ovšem Spojené
státy vydaly na cestu unilateralistické zahraniční politiky a Evropa si ve
dvou ohledech musela připadat poněkud nadbytečná. Jednak se změnil význam
Evropy, která uprostřed kontinentu držela hráz proti komunismu. To přestalo
platit. Zadruhé se Spojené státy staly jedinou velmocí, která dokáže
sledovat svoje globální zájmy a nemusí brát na někdejší evropské spojence
přílišné ohledy.
Mindžin Pei ovšem upozorňuje, že i tenhle americký
přístup by mohl mít neočekávané následky: "Spojené státy se svým vlivem ve
východní Asii snaží vytvořit dojem, že Amerika znamená budoucnost, zatímco
Evropa patří minulosti, ale to se dá změnit."
"Možná paradoxně ovšem ne evropským úsilím, ale kolapsem
amerického modelu."
"Myslím, že George Bush pravděpodobně má víc než kdo jiný
zásluhy na tom, že se proměňuje obraz Washingtonu jako benevolentního
vládce, Spojených států jako velkodušné země a zdroje inspirace."
Klíčová Čína
Klíčový globální vztah v příštích dekádách bude zřejmě
představovat osa mezi existující supervelmocí - Spojenými státy a rodící se
velmocí Čínou. Zatímco od 11. září většina západu sleduje otázky terorismu a
Irák, ve východní Asii mezitím probíhá zřejmě bezprecedentní mocenský posun.
"Pro Čínu je Evropa klíčovým hráčem na globální mocenské
šachovnici, pokud to tak můžeme říct, protože cílem Pekingu je vícepolární
svět," říká Mindžin Pei. "Čína nehodlá všechno vsadit na Ameriku, protože
čínsko-americké vztahy v minulosti byly velice nepředvídatelné."
"I v dalších zemích regionu sledujeme větší vstřícnost
vůči Evropě a musím dodat, že i evropské vlády stále více pociťují potřebu
spolupracovat s východní Asií, i když Spojené státy budou svým vlivem v
regionu nadále dominovat."
Je ale Evropa připravená vyjít takovému zájmu vstříc?
Evropané neměli problém, když vstupovali do svazku se
Spojenými státy, se kterými do velké míry sdílejí hodnoty, dějiny, kulturu,
o rase ani nemluvě. Čína nebo Indie jsou však úplně jiný případ. Většinu
Evropanů zatím zřejmě neznepokojuje vojenská nemohoucnost. Avšak s
postupující globalizací, až jim bude svět připadat stále méně a méně známý,
méně evropský a bude vyznávat poněkud jiné hodnoty, může všechno vypadat
jinak. Pokud se vlastnické centrum posune daleko na východ, potom mohou
Evropané čelit daleko zásadnější marginalizaci.
Zmírající kontinent
"Pokud jde o mé osobní plány, zůstanu ještě dlouho ve
Spojených státech, ale na důchod jsem vždy počítal s italským Toskánskem.
Tohle pro mě bude znamenat, že Evropa splnila svou úlohu," svěřil se se
svými osobními plány Mindžin Pei. Evropa je v jeho očích výhodným místem na
odpočinek a to podtrhuje další její problém, kterým je stárnoucí populace.
Ta s výjimkou Japonska stárne nejrychleji ve světě, a jak uvádí ekonomický
komentátor britského listu Financial Times Martin Wolf, i kvůli tomu nevidí
Asiaté budoucnost Evropy růžově. "Asie vnímá Evropu jako vymírající
kontinent slabých sociálních států. To si lidé opravdu myslí. Pro ně je to
světadíl, kde se lidé nepředřou, kde spousta lidí nepracuje vůbec, kde je
pracovní doba krátká, snaha minimální a růst zanedbatelný."
"Proto si také představují, že Evropa je skvělé místo pro
turistiku, pro nákup módy. Dají se tu koupit doplňky od Gucciho, můžete
obdivovat francouzskou a italskou módu a můžete poslat děti do anglické
školy, pokud na to máte peníze, ale tenhle kout světě nemůžete brát vážně."
Evropský odkaz
Jak to mohlo, alespoň v asijských očích, dospět s Evropou
až tak daleko? John Gray z London School of Economics rozebírá příčiny
takto: "Je to částečně kvůli tomu, že v Asii a v dalších částech světa,
které ovlivnily evropské ideologie, jako marxismus, už se z tohoto vlivu
vymanili a vycházejí z vlastní kultury smíšené s různými pragmatickými prvky
z celého světa."
"I země, které vznikly z myšlenek Evropy, jako jsou
Spojené státy, se od Evropy distancují. Paradoxně když zkolaboval
komunismus, někteří analytici očekávali, že sjednocená Evropa jako kontinent
posílí, ale k tomu nedošlo."
"Evropský odkaz světovému myšlení přežívá, ale její
politický a kulturní vliv se zmenšuje v Asii, na Blízkém východě a hlavně ve
Spojených státech." I když už Evropa neměla intelektuální potenciál, po
druhé světové válce přišla s objevnou myšlenkou integrace, spojení národních
suverenit v Evropskou unii.
Všeobecně se má za to, že model nadnárodního státu mnohé
globální problémy řešit prostě nedokáže. Třebaže Evropa upadá, její
integrační model se může stát příkladem, který budou následovat v jiných
částech světa. Podle Roberta Coopera už se takové náznaky objevují:
"Evropská unie měla celosvětový vliv a model národních států v dějinách
prokázal obrovskou dynamickou sílu. Teď se podle mého ukázalo, že lze
bezpečnostní a dynamický aspekt národního státu uplatnit v rámci širšího
legálního systému a dosáhnout koexistence národních komunit bez toho, že by
se zapojovaly do ničivých válek."
"Domnívám se, že jde o velice pozoruhodný posun, který se
pokusí napodobit i skupiny jiných středně velkých států v Asii, Latinské
Americe a Africe."
"Pokud jde o Africkou unii, ta instituce Evropy jednoduše
zkopírovala. Jednou mi to osobně potvrdil i plukovník Káddáfí. Kdo ví,
příští století může být stoletím Evropy."
Stejná hra
Těžko si s vědomím všech výše uvedených poznatků můžeme
představit, že by někdo příští věk podobně charakterizoval, ale v chudších
regionech představuje Unie starého kontinentu skutečně lákavý model. A
příklad ASEANu to ilustruje. Tomuhle století však podobné unie dominovat
nebudou, mnohem spíš budou tempo udávat velké národní země, jako Spojené
státy, postupně také Čína a ještě později Indie.
Martinu Wolfovi tenhle vývoj dělá starosti: "Stále víc
zastávám názor, že přicházíme do éry, ve které se tradiční politice
národních států nepodaří poskytnout základní podmínky pro alespoň přijatelně
bezpečnou existenci lidstva."
"Evropský model jednání jednotlivých států v rámci
společného právního rámce představuje velice lákavou alternativu. Mám ovšem
dojem, že kvůli kulturním rozdílům a jinému stupni rozvoje se tenhle model
jinde neuchytí."
"Svět, ve kterém budeme žít, zůstane přetlačovanou mezi
tradičními národními velmocemi. A Čína ani Indie nebudou jiné než Spojené
státy. Všichni budou hrát stejnou hru."
"Takže i když je ten evropský model potřebný, nebude
uskutečnitelný. Je to model pro unavený světadíl, který ve skutečnosti nemá
dost vůle na to, aby se stal velmocí. Má na to potenciál, ale ne dost vůle,
a tak Evropa zůstane stát stranou," soudí ekonomický komentátor britského
listu Financial Times Martin Wolf.
Pro Evropu to není příliš optimistická vyhlídka: svět, ve
kterém budou dominovat národní státy o velikosti světadílů, státy které se
příliš anebo vůbec nepoučily z evropského trestu dvou světových válek. Ať už
bude Evropská unie úspěšná, nebo neúspěšná, přinejmenším představuje pokus
dělat věci jinak. Hrozí ovšem nebezpečí, že se Evropa ocitla uprostřed
dějinného trendu, který nemůže příliš ovlivnit. A jestli je tomu tak, může
brzy připomínat slovutná italská města středověku. Dodnes krásná a
velkolepá, přesto však přežívající pomník časů minulých. |
|